„Hej!“ zaprotestoval.
„Klid,“ řekl Puk. „Jen tě odneseme na místo, kde ti vrátíme svobodu.“
Roda zvedlo několik tuctů drobných rukou. Rezignovaně se uvolnil a vychutnával cestu.
Vlastně to byl docela pohodlný způsob cestování — jako na pružné, rychle se pohybující matraci. Nohy se mu po čase dostaly o něco výš než hlava a pohyb zpomalil — jeho nosiči stoupali po svahu.
Do obličeje ho udeřil studený noční vítr; uslyšel vánek prohánějící se v listoví stromů za harmonického doprovodu cvrčků, sov a možná i kolih. Pak byl naprosto neobřadně shozen na zem a šátek mu sklouzl z očí.
„Hej!“ křikl, „co si myslíte, že jsem, pytel brambor?“
Uslyšel jen bublání potůčku u svého levého ucha.
„Teď jsi volný, Rode Gallowglassi,“ zachrčel mu do ucha Pukův hlas. „Bůh tě provázej!“ A elf vykročil pryč.
Rod se posadil a zahýbal údy, aby jim dal najevo, že už se zase mohou hýbat. Pak se rozhlédl.
Byl na měsíčním světlem zalité mýtině uprostřed lesa, na břehu stříbrného potůčku. Stromy měly leskle kovové kmeny a listí třpytící se jako cín a stín mezi nimi byl tušovitě černý.
Jeden ze stínů se pohnul.
Vystoupil na mýtinu, vysoká postava v mnišské kutně s kápí.
Rod se namáhavě postavil na nohy.
Postava pomalu zamířila k Rodoví, zastavila deset kroků od něj a shrnula si kápi.
Divoké, rozcuchané vlasy lemovaly dlouhý, úzký obličej s propadlými lícemi a propastmi očních důlků, na jejichž dnech sálaly ohnivé uhlíky — a celý ten obličej se kroutil a přeléval. Hlas, který zazněl, byl bezvýrazný a tichý, podobný zasyčení. „Jsi snad už unaven životem, že jsi přišel do vlkodlakovy klece?“
Rod vytřeštil oči. „Vlkodlak?“
Vlastně proč ne? Když už se smířil s elfy…
Pak se Rod zamračil. „Klece?“ Rozhlédl se. „Mně to připadá spíš jako mýtina v lese.“
„Kolem tohoto hvozdu je zeď z magie,“ zasyčel vlkodlak. „Je to vězení, které pro mne udělal Maličký lid — a nekrmí mne, jak by se patřilo.“
„Ano?“ Rod se na vlkodlaka podíval koutkem oka. „A co konkrétně to znamená?“
„Syrové maso.“ Vlkodlak se zašklebil a vycenil špičaté zuby. „Syrové, krvavé maso a krev jako víno.“
Něco se spoustou malinkých nožiček přeběhlo Rodovi po zádech.
„Smiř se se svým Bohem,“ řekl vlkodlak, „neboť tvá hodina nadešla.“
Na hřbetech jeho rukou se objevila hustá srst a jeho nehty začaly růst a zahýbat se. Čelo a tváře mu porostly kožešinou, nos, ústa a brada se slily a protáhly ve vlčí čumák. Uši se mu přestěhovaly na vrch hlavy a zašpičatily se.
Odhodil svůj šedý plášť; celé jeho tělo bylo pokryto stříbřitou srstí; nohy se mu změnily na tlapy.
Klesl na všechny čtyři. Nadloktí se mu zkrátila a předloktí prodloužila, ruce se proměnily v pracky. Z beder mu vyrostl dlouhý chundelatý ocas.
Stříbrný vlk se přikrčil k zemi, mrazivě, hrdelně zavrčel a skočil.
Rod se vrhl stranou, ale vlk stačil změnit směr za letu a jeho zuby roztrhly Rodovu paži od lokte k zápěstí.
Vlk přistál na zemi a s potěšeným zavytím se otočil, v ústech se mu na okamžik objevil růžový jazyk a pak skočil znovu.
Rod se sehnul a poklesl na jedno koleno, ale vlk se znovu zarazil ve skoku a přistál přímo na něm. Jeho drápy se Rodovi zaťaly do zad, velké čelisti ho ovanuly horkým dechem a sevřely se mu kolem páteře.
Rod se namáhavě postavil na nohy, sehnul se a vší silou dopadl na vlkovo břicho. Vlk se pustil, ale předtím stačil Rodovi rozdrásat celá záda.
Tvrdě dopadl na záda a zavyl bolestí. Pak se znovu postavil na nohy, začal se v kruhu plížit kolem Roda a vrčel touhou po krvi.
Rod se vzpřímil a točil se za vlkem. Jak se vypořádat s vlkodlakem? Fess by to určitě věděl, ale Fess byl pořád ještě mimo provoz.
Vlk vycenil zuby a skočil Rodovi po hrdle.
Rod se přikrčil a oběma rukama vyrazil dopředu. Zasáhl vlka přímo na solar plexus.
Rod se zapotácel a přepadl dozadu. Vlk dopadl kousek od něj a začal se svíjet, lapaje po dechu. Tentokrát to byl Rod, kdo byl první na nohou a začal obcházet kolem svého soka.
Jak bojovat s vlkodlakem?
Oměj vlčí mor, samozřejmě.
Ale Rod by bez botanického klíče nerozeznal oměj ani — například — od jedovatého břečťanu.
Vlk těžce zafuněl a postavil se na všechny čtyři. Odfrkl si a začal se plížit v širším kruhu kolem Roda, hledaje jeho slabé místo.
Tolik ke kroužení, pomyslel si Rod a změnil směr. Začal kroužit po směru hodinových ručiček, pokoušeje se dostat za vlka.
Vlk skočil.
Rod uskočil a zaútočil pravicí na vlkovu spodní čelist, ale vlk zachytil jeho pěst zuby.
Rod zařval bolestí a kopl vlka do břicha. Stisk na okamžik povolil, jak vlk znovu zalapal po dechu, a Rod toho využil k uvolnění ruky.
Stříbrné kulky. Ale chemické ruční zbraně byly už tisíc let z módy a stříbrný standard zrušilo DDT ještě o nějaký ten rok dřív.
Kříž. Rod se pevně rozhodl, že se dá na víru. Stejně potřeboval nějakého koníčka.
Jeho chlupatý přítel se mezitím už zase vyhrabal na nohy. Přirbil se a skočil.
Rod udělal krok stranou, ale vlk s tím zjevně počítal. Přistál Rodovi na prsou a jeho zubaté čelisti chňaply po jeho krční žíle.
Rod se svalil na záda. Pokrčil nohy v kolenou, podsunul je pod vlkovo tělo a mocným kopancem ho katapultoval do vzduchu. Vlk dopadl tvrdě na zem a zakňučel, jak se mu vlastní nohy připletly pod tělo.
Co jiného vlkodlaci nesnášejí?
Česnek.
Znovu začal kroužit kolem vlka, hledaje při tom ve svém měšci česnekovou klobásu, kterou si schoval od večeře.
Vlk otevřel čelisti a namáhavě se rozkašlal.
Rod si ukousl klobásy a začal ji rychle žvýkat.
Vlk se postavil na všechny čtyři, hrozivě, velice odhodlaně zavyl a skočil.
Rod chytil zvíře za přední tlapy, zavrávoral pod tíhou jeho těla a pak mu z plných plic dýchl do tváře. Odhodil vlka od sebe a uskočil.
Vlk se začal svíjet, prskat a kašlat, pak naposledy zalapal po dechu a svalil se na bok. Jeho tělo se napjalo, uvolnilo a znovu napjalo — náhle ležel místo něj v trávě vysoký šlachovitý muž, úplně nahý a úplně nehybný.
Rod klesl na kolena. Byl zachráněn česnekovou klobásou!
Tráva u jeho kolen zašeptala; podíval se přímo do smějících se očí šotka Puka.
„Vrať se s námi, chceš-li, Rode Gallowglassi, neboť tvé cesty jsou našimi cestami a můžeš teď po nich kráčet bez obav.“
Rod se unaveně usmál. „Mohl mě zabít,“ řekl a kývl hlavou směrem k bezvědomému vlkodlakovi.
Puk zavrtěl hlavou. „Pozorovali jsme vás a zabránili bychom smrti včas; a co se tvých ran týče, nedělej si starosti! Vyléčíme je, než se naděješ.“
Rod se zvedl, nevěřícně kroutě hlavou.
„A potom,“ dodal Puk, „věděli jsme, že jsi tak mocný čaroděj, že se mu snadno ubráníš… Pokud bys byl čaroděj bílé magie.“
„Ano?“ Rod pozvedl obočí. „A co kdybych nebyl? Co kdybych byl černokněžník?“
„Potom,“ zašklebil se Puk, „by ses s ním spojil a hledal, jak se dostat z našeho vězení.“
„Aha.“ Rod ohrnul dolní ret.;,Nepostavilo by vás to do poněkud delikátní pozice?“
„Nikolvěk.“ Puk se znovu zašklebil. „Magie dvacítky elfů nemůže být překonána dvěma čaroději.“
„Aha.“ Rod si zamnul bradu. „Pojistili jste se, co? A říct jste mi to samozřejmě nemohli. Takže to, že jsem porazil vlkodlaka, prokázalo, že stojím na té správné straně?“