„Částečně.“
„Ano? A co byla ta druhá část?“
„Copak to nechápeš, Rode Gallowglassi, několikrát jsi učinil vlkodlaka bezmocným, ale přitom jsi ho nezabil.“
„Čímž jsem ukázal, že mám dobré srdce.“
„Ano,“ přikývl Puk, „ale také to dokázalo, že jsi si svou mocí natolik jist, že si můžeš dovolit být velkorysý. A tohle dokazuje, že jsi bílý a nade vší pochybnost mocný čaroděj.“
Rod křečovitě zavřel oči. S přehnanou trpělivostí řekclass="underline" „Samozřejmě by to taky mohlo znamenat, že jsem dobrý bojovník.“
„Mohlo,“ připustil Puk, „ale nakonec jsi ho přemohl kouzlem.“
Rod se zhluboka nadechl. „Podívej se,“ řekl trpělivě „já nejsem čaroděj. Nikdy jsem čaroděj nebyl. A nestojím o to stát se čarodějem ani v budoucnu. Jsem jen potulný žoldnéř, který se naučil nějaký ten trik.“
„Samozřejmě, mistře čaroději,“ řekl Puk srdečně. „Vrátíš se teď s námi do jeskyně? Odvedeme tě do tvé hospody.“
„No dobře,“ povzdechl si Rod.
Ale pak se obrátil a podíval se na ubohou hromádku kostí a modřin, jež byla spícím vlkodlakem, ležícím ve středu mýtiny.
„Mistře Gallowglassi?“ Pukův hlas zněl zmateně. „Trápí tě něco?“
Rod potřásl hlavou a vykročil za ním. „Nic,“ řekl. „Jen mě tak napadlo…“
„Co, čaroději?“
„Když jsem chodil do školy, přezdívali mne 'osamělý vlk'… Na tom nezáleží. Kudy jsi říkal, že se jde do té vaší jeskyně?“
Hvězdy už bledly úsvitem, když Rod unaveně doklopýtal přes hospodský dvůr do stáje.
Jediná lucerna osvětlovala řadu stání a vlastně jen prohlubovala stíny.
Rod se jednou rukou chytil Fesse kolem krku, aby neupadl, a druhou přejížděl po robotově šíji tak dlouho, až narazil na zvětšený výstupek obratle, který byl resetovacím knoflíkem. Stiskl ho: ocelové tělo pod kamufláží koňské kůže ztuhlo. Sametově černá hlava se zvedla, dvakrát se zatočila, pak se obrátila o sto osmdesát stupňů, takže se dívala přes svá vlastní ramena, a jeho velké hnědé oči se zaostřily na Roda. Robot byl na okamžik zticha a pak se konečně ozval trochu vyčítavý hlas za Rodovým uchem.
„Musels mě nechat vypnutého dlouho, Rode. Necítím žádné vedlejší účinky záchvatu.“
„Promiň, starý šrote.“ Rod přehodil ruku přes robotův hřbet — nohy se mu pořád ještě trochu chvěly. „Zrovna jsem tě šel resetovat, když mě bacili po hlavě.“
„Bacili po hlavě!“ zvolal Fess zahanbeně. „A já spal! Ať moje karoserie na věky reziví na skládce! Ať mé germanium pošlou zpátky do konvertoru na přetavení! Ať můj — “
„Tak už toho nech!“ zaúpěl Rod. „Nebyla to tvoje chyba.“ Odstoupil od koně a protáhl si záda. „Stejně jsem vlastně ani ve skutečném nebezpečí nebyl. Byla to jen trochu rušná noc, to je všechno.“
„Co se stalo, Rode?“
Rod už chtěl začít odpovídat, ale pak si to rozmyslel. „Povím ti to ráno, Fessi.“
„Přeorientoval jsem své okruhy, aby snášely nesoulad mezi přijatou teorií a probíhajícími událostmi, Rode. Můžeš se mi svěřit beze strachu z přetížení.“
Rod zavrtěl hlavou a vykročil k východu ze stáje. „Ráno, Fessi. Nejspíš bys byl schopen věřit mi i teď, ale u sebe si tím tak docela jist nejsem.“
Ráno Rod zasedl k pořádné snídaní, ale v porovnání s tím, co měl Velký Tom, to byla ubohoučká dieta. Ten chlap si nechal nanosit neuvěřitelné množství jídla.
Něco z toho Rod poznal — vejce, palačinky a šunku. Ačkoli palačinky měly lehce nezvyklou vůní a vejce měly na tři prsty žloutku. Na všech lidmi obývaných planetách byly nějaké obilniny, obvykle potomci pozemské pšenice a žita, ale půda jiných planet občas produkovala nejpodivnější mutace. Vždycky se našla nějaká ta domácí drůbež, ale častěji ano než ne pocházela z místní fauny. Prasata byla přirozeně všudypřítomná, na terranských planetách se s nimi bylo možno setkat ještě častěji než se psy. Rod mnohdy nevycházel z údivu nad jejich rozličnými formami.
Jídlo bylo samozřejmě jedlé a pravděpodobně i výživné: genetický drift nemohl změnit lidský metabolismus příliš. Ale stopové prvky, to bylo něco jiného, a tak Rod raději spolkl pilulku s plným spektrem — jen tak pro všechny případy.
Velký Tom si toho všiml. „Co to bylo, pane?“
Rod se přinutil k úsměvu. „Jen takové malé kouzlo. Toho si nevšímej, Velký Tome.“
Tom vytřeštil oči, ale pak se, mumlaje pod vousy krátkou modlitbu, zase sklonil nad talířem. Třesoucí se vidličkou zaútočil na omeletu.
Po chvíli obr promluvil, ale hlas mu selhal. Odkašlal si a zkusil to znovu.
„Co nového přinese dnešní den, můj dobrý pane?“
„Cestu na hrad,“ odpověděl Rod. „Uvidíme, jestli je královnina armáda otevřena pro nové vojáky.“
Tom zakvílel na protest. „Královnin žoldnéř! Ne, pane, to není zaměstnání pro čestného muže!“
Rod pozvedl obočí. „Pokoušíš se mi naznačit, že by jeden z nás dvou mohl být nečestný?“
Velký Tom zmlkl.
Hostinský měl koně navíc, nebo tak alespoň usoudil ve chvíli, když Rod položil ruku na jílec své dýky. Byl to starý kosohřbetý šedý valach s trochu delším krkem a kratšíma ušima, než měla standardní terranská zvířata. To bylo zlé, protože to mohlo na Fesse přivolat nežádoucí pozornost; ale na druhé straně se stejně dalo stěží čekat, že tak velký černý hřebec nebude nápadný.
Kostelní zvony vyzváněly, když vyjížděli ze dvora hospody: Rod na Fessovi a Velký Tom na koňském pradědečkovi. Zvonění Tomovi připomnělo, jak časná je hodina, a začal reptat na pána, který se probouzí tak nezdravě brzy ráno.
Ale veškerá rozmrzelost rázem zmizela, když vyjeli na stráň nad městem, odkud viděli na východní obzor těhotný ranním sluncem.
Tom se zhluboka nadechl úsvitu a zašklebil se přes rameno na Roda. „Ech, pane! Dnes budeme mít krásný den!“
„A taky chladný,“ řekl Rod a přitáhl si těsněji límec před ostrým větrem.
„Ano, ano! Copak jsem neříkal, že bude krásný?“
„Nedá se říct, že bych sdílel tvé nadšení pro nízké teploty,“ zavrčel Rod. „A zkus se tvářit trochu živěji, Tome; už jsme skoro na hradě.“
„Stůjte a ohlaste se!“ křikl zbrojnoš na padacím mostě.
„Ach bože!“ Rod obrátil oči v sloup.
„Vaše jména a důvod, který vás přivádí na královnin hrad.“
„Nejsi trochu příliš horlivý?“ Rod si strážného změřil pohrdavým pohledem.
Zbrojnošova ústa se v koutcích ostře prohnula dolů. „Dávej si pozor na jazyk,“ vyštěkl. „Jsem královnin muž a budeš se mnou mluvit s úctou!“
„To sotva,“ opáčil Rod a shovívavě se usmál. „Jmenuji se Rod Gallowglass.“
„Gallowglass?“ Zbrojnoš se zamračil. „Marníš čas, královna už šaška má.“
„Jak se tak na tě dívám, vojáku, řekl bych, že jich má víc.“ Rod si odplivl. „Má práce je vojančení a stejně tak i mého sluhy. Zavolej svého velitele, ať mne zapíše.“
Zbrojnoš vybuchclass="underline" „Není tak snadné zapsat se do královnina vojska.“
„Teď už toho mám dost!“ vybuchl Rod. „Musím ti dokázat, že jsem skutečně voják?“ Seskočil z koně a dopadl pouhý yard od zbrojnoše.
„Pokud jsi voják, pak velice špatný,“ řekl strážný a pohrdavě si odfrkl, „jinak bys svého koně nenechal neuvázaného.“