Rod mu věnoval sacharínový úsměv a pak zavolaclass="underline" „Fessi, couvni o čtyři kroky, pak půl kroku vlevo, čtyři a půl dopředu a zůstaň stát, dokud ti neřeknu.“
Zbrojnoš civěl s ústy dokořán, jak Fess vykonal manévr se strojovou přesností.
„Jsem voják,“ řekl Rod, „a dobrý voják.“
Zbrojnošova ústa se otevřela a zase zavřela, jako kapří tlamička. Jeho oči se ještě víc vypoulily, když je upřel na Rodovu hubenou postavu, ruku v černé rukavici na jílci meče.
„Víš,“ vysvětlil mu Rod, „když svého koně potřebuji, prostě mu přikážu, aby ke mně přišel.“
Jeho pravice vyrazila v předstíraném útoku. Voják překvapeně vyjekl a ucouvl, když vtom ho špička Rodovy nohy zasáhla do kotníku. Zbrojnoš se s řinčením brnění složil na zem.
Rod mu při tom z ruky vyškubl píku a přehodil ji přes padací mříž.
„Tak,“ řekl, „nechceš si to zopakovat, že ne?“
„Dobře provedeno, ach! Dobře provedeno, můj pane!“ jásal Velký Tom, šklebící se od ucha k uchu.
Zbrojnoš se vrávoravě postavil na nohy a zaječeclass="underline" „Pomoc! Posila!“
„Ale ne!“ Rod si připlácl dlaň na čelo. „To nemyslíš vážně!“ zavrtěl hlavou.
Opřel se zády o Fesse a založil si ruce. Z brány vyběhli tři zbrojnoši s napřaženými píkami. Jejich velitel se podíval z Roda na strážného, zpátky na Roda a pak zpátky na strážného. Zamračil se. „K čemu potřebuješ posilu?“
Strážný mávl rukou směrem, kde stál Rod. „Ten chlap…“
„Ano?“ Rod se usmál.
„Srazil mne k zemi, to udělal, pane, a taky mi sebral píku!“
„Moc bych se tím nechlubil, být tebou,“ zamumlal Rod. Velký Tom se sklonil nad šíjí svého koně a dusil se tlumeným smíchem.
„Je to pravda, chlape?“ Velitel si Roda změřil.
„Pravda.“ Rod se uklonil.
„Aha.“ Velitel se napřímil, opřel se pěstmi v bok a zamračil se.
„Aha co?“ Rod pozvedl obočí.
Seržant začal rudnout. „Jaký jsi k tomu měl důvod?“
„Chtěl jsem se nechat zapsat do královnina vojska. Tenhle zbrojnoš mi naznačil, že bych se měl nejprve představit.“
Seržant se podíval na schlíplého strážného, pak zpátky na Roda a kývl. „Dostaneš svou příležitost,“ řekl. „Pojď.“
Příležitost sestávala z mohutného seržanta vybaveného širokým mečem a štítem.
„Ty si nevezmeš štít, člověče?“ zamračil se starý rytíř, který byl vrchním velitelem stráží.
„Ne, děkuji.“ Rod vytáhl z pochvy svou dýku. „Tohle mi docela postačí.“
„Vypadá nebezpečně, ale úder meče se dá zachytit zase jen mečem nebo štítem!“ Sir Maris smutně potřásl hlavou. „Zdá se, že si opravdu přeješ zemřít mlád!“
Rodovy oči se rozšířily překvapením. „Děkuji,“ řekl. „Že vypadám mladě, mi nikdo neřekl od mých třinácti let.“
„Dobře, tak tedy zkřižte své meče,“ povzdechl si sir Maris. Rod a seržant poslechli; sir Maris k nim přikulhal a vlastním mečem rozdělil jejich zbraně.
Seržantův meč zasvištěl k rozmáchlé ráně. Rod využil okamžiku a učinil předstíraný výpad proti seržantovu břichu. Štít ve vojákově ruce klesl, aby zachytil špičku rapíru, ale Rod bodl výš. Lehkým škubnutím zápěstí seržantovi roztrhl kabátec v místě srdce.
„Zadržte!“ zvolal sir Maris a seržantův meč se zastavil ve vzduchu. Sklonil štít a podíval se na rytíře. „Co se děje?“
„Kdyby tento Gallowglass nebojoval jen v náznaku,“ řekl sir Maris, „byl bys teď už mrtvý muž, seržante Hapweede.“
Seržant se zmateně zamračil na Roda. „Kdo by si byl pomyslel, že použije špičku meče?“
„Chceš si to zkusit znovu?“ Čepel Rodova rapíru zasvištěla vzduchem a pleskla o jeho nohu.
Sir Maris si pozorně prohlédl Rodův obličej a jeho čelo se zvrásnilo.
„Nikoliv,“ řekl a zvedl hlavu. „Jsem si jist, že jsi dobrý šermíř.“
„To bych řek',“ zamumlal Velký Tom a sir Maris po něm šlehl pohledem; ale obr jen zářil pýchou.
Velitel stráží se otočil a vzal zápasnickou tyč. „Chytej!“ zavolal a hodil ji Rodovi. „Zkusíme to s tímhle!“
Rod schoval dýku do pochvy a uchopil tyč za střed. Pak zasunul i rapír.
Seržant učinil zápasnickou tyčí několik bleskurychlých náznakových výpadů.
„Připravte se!“ zavelel rytíř a seržant vykročil vpřed s koleny přikrčenými a zbraní napřaženou. Rod učinil totéž.
Když zkrátili vzdálenost mezi sebou asi na polovinu, zasvištěla mu seržantova tyč kolem hlavy a ramen, hledajíc nechráněné místo. Rod zaťal zuby a přizpůsobil se svému protivníkovi, odrážeje jeho výpady tak rychle, jak přicházely — stíhal to jen stěží. Žaludek se mu sevřel, když pochopil, že je v defenzivě.
Zadržel útok na svou holeň, odrazil výpad na hlavu, rychle přehmátl a spodním koncem tyče si zaštítil břicho — ale rána nepřišla. Byl to falešný výpad.
Horečnatě se pokusil zaštítit si znovu hlavu, ale seržant využil jeho půlsekundového otevření. Rod koutkem oka zahlédl, jak těžká dubová tyč míří přímo na něj.
Rychle ucouvl, ale ráně se nevyhnul. Dopadla na jeho lebku jako úder hromu. Před očima se mu objevilo temno prosvětlené jen tančícími jiskřičkami; uši mu ohlušil řev.
Pouhým reflexem vykryl další seržantův útok. Uslyšel, jak kolemstojící vojáci vítězoslavně jásají.
Nezvládneš to, pomyslel si Rod. Byl trénovaný v boji s tyčí, ale už celé roky neměl příležitost cvičit, zatímco seržant měl zručnost zaníceného nadšence. Souboj pro něj byl zřejmě pouhou hračkou, stejně jako byl pro Roda hračkou šermířský duel. Teď se dostal do vedení seržant a dobře to věděl.
Zbývala jediná šance. Rod pozpátku uskočil a uchopil tyč oběma rukama ve středu. Pak ji roztočil kolem své osy jako přehlídkovou taktovku. Zaťal zuby a vložil do toho všechnu svou sílu. Jeho tyč začala vířit s hlasitým bzučením.
Byl to francouzský styl zápasu, le moulinet. Seržant ho pravděpodobně znal stejně jako Rod, ale pořád tu byla šance, že v něm nebyl tak zběhlý. Byl to poměrně exotický způsob, pokud člověk nebyl Francouz. A se jménem jako Hapweed…
Sir Maris a spol. zírali. Seržant ucouvl a zaváhal. Pak se mu v obličeji objevil soustředěný výraz a jeho tyč se roztočila.
Znal ten styl. Ale nebyl v něm mistr; na první pohled bylo vidět, že Rod má navrch. Seržantova tyč vířila, ale vířila pomalu. Zato Rodová bzučela jako rozezlený včelí roj. Dokázal jí dát větší úhlovou rychlost a tím i mocnější údernou sílu.
Seržant Hapweed to věděl; svaly na jeho šíji se napjaly, jak se pokoušel roztočit svou hůl rychleji.
Teď! Rod se vrhl vpřed. Vychýlil osu rotace své tyče a zaútočil jí na svého soka.
Tyče se střetly s třesknutím podobným výstřelu z pušky a energií, od níž se Rodovi rozdrnčely zuby. Získal však nad seržantem půlsekundovou výhodu, kterou využil ke dvěma rychlým úderům, jimiž svému soupeři vyrazil tyč z ruky.
Rod se narovnal, zhluboka se nadechl a dovolil svým svalům, aby se pomalu uvolnily, opíraje se při tom koncem tyče o zem.
Seržant hleděl na své ruce, do kterých se mu jen zvolna vracel cit.
Rod zvedl tyč a jemně se jejím koncem dotkl protivníkova spánku. „Beng! Jsi mrtvý!“
„Zadržte!“ zvolal sir Maris, oficiálně ukončuje zápas. Rod se znovu opřel tyčí o zem a uvolnil se.
Sir Maris se zamračil na Roda, ale oči mu pod hustým obočím zářily.