Rod se na něj odměřeně usmál.
Sir Maris pomalu přikývl. „Co takhle zkusit to s lukem?“
Rod pokrčil rameny. Ale tentokrát blufoval. S kuší snad, ale s lukem…
Náhle se ozval hluboký, skřípavý smích. Velitel stráží a jeho muži vyskočili. Velký Tom padl na jedno koleno a zvedl ruce v obranném gestu.
Rod se rozhlédl, hledaje zdroj toho smíchu.
Na jednom z těžkých dubových trámů podpírajících strop místnosti seděl trpaslík a bubnoval kotníky o dřevo. Hlavu měl stejně velkou jako Rod, ramena širší, ruce stejně silné jako Rod. Vypadal, jako by někdo vzal normálního statného muže a ubral tu a tam tři stopy výšky.
Hruď měl jako sud, ramena široká a šíji jako býk. Jeho kudrnatá černá hlava se zdála na takové tělo příliš veliká. Černé vlasy mu visely v neuspořádaných pramenech až k dolní čelisti a na ramena; kartáčovité obočí trčelo z plochého, ustupujícího čela. Oči měl velké a černé jako uhel a — v této chvíli — plné veselí. Od sebe byly odděleny jestřábím nosem, pod kterým se šklebily tlusté, masité rty skrze kudrnatý černý vous obrůstající bradu. Z úst zářily velké bílé zuby.
Někdo se pokusil nacpat obra do náprstku a skoro se mu to povedlo, pomyslel si Rod.
„Luk!“ vykřikl burácivým basem. „Vsadím se, že je asi tak stejně dobrý střelec jako venkovský beran na jaře!“
Sir Maris se podíval na trpaslíka. „Mor na tebe a tvé kradmé způsoby, Brome O'Berine! Jako by tu nebylo už dost zlé krve, musíš ji ještě čeřit svými vtípky?“
„Kradmé způsoby!“ zvolal trpaslík. „Vskutku! Kdybys měl v sobě kapku soudnosti, sire Marisi, poděkoval bys mi, že jsem tě včas upozornil na nedostatek bdělosti tvých stráží!“
„Brom?“ zamumlal Rod. „O'Berin?“
Trpaslík obrátil svou pozornost na Roda. „Černý Brom O'Berin, to jsem já!“
„To je nějaká směsice holandštiny, irštiny a ruštiny, pokud se nepletu.“
„Co za nesmysly to tlacháš?“ naježil se trpaslík.
„To nic.“ Rod se odvrátil a potřásl hlavou. „Už je to tady zase. Čekal bych něco jiného, na té bláznivé — uh… Gramarye?“
Trpaslík se zašklebil a v očích se mu zle zalesklo. „Pokud mne můj sluch neklame, zdá se mi, že ses neuctivě vyjádřil o velké Gramarye!“
„Ale ne! Nemyslel jsem… chtěl jsem říct…“ Rod zmlkl a připomněl si, že omlouvat se bylo pro ozbrojeného muže v zdejší civilizaci nepatřičné.
Napřímil se a bojovně vysunul bradu. „No dobře,“ řekl. „Byla to urážka, když to říkáš.“
Trpaslík vesele zařičel a vyskočil rovnýma nohama na trám, na němž seděl.
„Teď s ním budeš muset bojovat, Gallowglassi,“ řekl sir Maris, „a budeš k tomu potřebovat všechno své umění.“
Rod se udiveně podíval na velitele stráží. Myslel to vážně? Trpaslík že by měl dát Rodovi zabrat?
Trpaslík se hrdelně zachechtal a sklouzl ze svého hřadu. Byl to dvanáct stop hluboký skok na kamennou podlahu, víc než trojnásobek Bromovy výšky, ale on dopadl lehce, skoro jako by se od země odrazil. Okamžitě se rozběhl k Rodovi.
Za Rodovými zády se ozval křik a Velký Tom vtrhl mezi ně. „Je to past, pane!“ křičel. „Tahle země je plná čarodějnictví a on je nejhorší čarodějník ze všech! Nikdo ještě nepřemohl Černého Broma! Ani já bych — “
Všichni vojáci, kteří postávali kolem, se vrhli na Velkého Toma, řičíce hněvem a vykřikujíce urážky.
Rod překvapením strnul. Pak odhodil svou tyč a vrhl se do vřavy. Jeho ruce se rozkmitaly údery karate a za chvíli už se vojáci váleli po zemi.
„Zadržte!“ zahřměl Bromův hlas.
Rázem zavládlo ticho.
Brom se nějakým způsobem dostal zpátky na svůj trám.
„Mé díky, chlapi,“ zavrčel miniaturní Herkules. „Ale ten velký chlapík nikomu neublíží; nechte ho jít.“
„Nikomu neublíží!“ vykřiklo půl tuctu rozzuřených hlasů najednou.
Brom se zhluboka nadechl a povzdechl si. „Ano, nikomu neublíží. Chtěl jen bránit svého pána. A tenhle Gallowglass chtěl zase jen bránit svého sluhu. Nechte je oba na pokoji, ničím se neprovinili.“
Vojáci váhavě poslechli.
Rod poplácal Toma po rameni a zamumlaclass="underline" „Díky, Velký Tome. Ale nedělej si se mnou starosti; ten holandský Ir je jen člověk, jako ty nebo já. A jestli je člověk, pak ho dokážu porazit.“
Trpaslík musel mít velice citlivé uši, neboť zařvaclass="underline" „Dokážeš, vskutku? Však se na to podíváme, ty tlučhubo!“
„Ach, pane!“ zasténal Velký Tom a zakoulel očima. „Nevíš, o čem mluvíš. Ten elf je ďáblův zaprodanec!“
„Černokněžník?“ odfrkl si Rod. „Nic takového neexistuje.“
Sir Maris se stáhl mezi své muže a v očích se mu mrazivě zablesklo. „Zkřiv mu byť jen vlas na hlavě a stáhneme z tebe kůži zaživa!“
„Žádný strach,“ zasmál se Brom O'Berin. „Žádný strach, Gallowglassi. Klidně na mně vyzkoušej, co umíš. Buď si jist, že ti to nepomůže. Dej si na mne pozor.“
Náhle se vyhoupl na trám a zvolaclass="underline" „Teď!“
Rod se přikrčil, dlaně připravené k úderu.
Brom stál na trámu, ruce zaťaté v pěst opřené o boky, přikyvoval svou velkou hlavou. „Ano, připrav se. Ale“ — v očích se mu zlověstně zablesklo a zachechtal se- „Brom O'Berin není muž, se kterým by ses vypořádal lehce.“ Na to skočil z trámu nohama napřed, přímo Rodovi na hlavu.
Rod ucouvl, zaskočen náhlostí trpaslíkova útoku. Reflex však nabyl vrchu; jeho ruka sama vyrazila vpřed, zachytila Bromovy paty a odmrštila je stranou.
Pak, čekaje, že trpaslík dopadne na záda na žulovou podlahu, Rod skočil vpřed, aby ho zachytil; ale Brom udělal kotrmelec a přistál na nohou.
Rychlým švihem srazil Rodovy ruce stranou. „Ušlechtilé gesto,“ zaduněl, „ale hloupé; zmeškal jsi příležitost. Šetři si svou laskavost pro ty, kdo ji potřebují, Gallowglassi.“
Rod, teď už zase ve střehu, ucouvl a změřil si mužíka s rostoucím respektem. „Zdá se, že jsem tě podcenil, mistře O'Berine.“
„Nenazývej mne mistrem!“ zahromoval trpaslík. „Nejsem žádný mistr; nejsem nic než královnin blázen!“
Rod pomalu přikývl. „Blázen.“
Pokynul oběma rukama a zašklebil se. „Tak tedy do toho, moudrý blázne.“
Brom stál chvíli nehybné a zamračeně si Roda měřil. Zavrčel, sevřel rty do sotva znatelného úsměvu a přikývl.
Vyskočil, ve vzduchu se prudce otočil a zaútočil oběma nohama na Rodovu bradu.
Rod vymrštil ruce, aby trpaslíka znovu chytil za nohy, mumlaje: „Myslel bych, že se poučíš!“
Srazil Bromovy nohy vysoko, ale trpaslíkovi se přesto podařilo vrazit mu hlavou do brady. Měl velice tvrdou hlavu.
Rod se po té ráně svalil a přitom rukama těsně obemknul tělo Broma O'Berina.
Trpaslík vyprskl smíchy. „A co teď?“ zachechtal se. „Když mě teď máš, co se mnou uděláš?“
Rod se zarazil a zamyslel se.
Byla to dobrá otázka. Kdyby jen na okamžik povolil své sevření, mohl si být jist, že se trpaslík vysmekne a kopne ho do břicha. Mohl ho odhodit nebo jím mrštit o zem, ale Brom měl tendenci se odrážet a tentokrát by to Rodova brada patrně odnesla mnohem hůř.
Dobře, jsi-li na pochybách, nejdřív konej a pak až přemýšlej. Rod sebou hodil na podlahu, drže Bromovo tělo v pravém úhlu k svému, svíraje ho lokty pod kolenem a za krkem.
Ale Brom se pohyboval ještě o trochu rychleji než on. Jeho pravice proklouzla pod Rodovou levicí, uchopila Rodův loket a stiskla.
Bolest vystřelila do Rodových zad. Teď měl snadný výběr: podrobit se tlaku nebo omdlít bolestí.