Rozhodnutí, rozhodnutí!
Pokusil se využít zbytku svých sil; zesílil stisk na Bromově krku.
Brom překvapeně zavrčel. „Jiný muž by už ječel bolestí a pustil by mne, Gallowglassi.“
Trpaslík dvakrát škubl kolenem, jeho noha se prosmykla přes Rodovu hruď, vzepřela se mu pod bradu a zatlačila.
Rod se sebe vydal přidušené zachroptění; jeho šíji a páteř zalila palčivá bolest. Místnost potemněla a naplnila se tančícími barevnými světélky.
„Musíš mne pustit, Gallowglassi,“ zamručel Brom, „jinak brzy upadneš do bezvědomí.“
Copak ti zatracení mrňousi mají vždycky pravdu?
Rod se pokusil odpovědět zuřivým zavrčením; ale v místnosti se stmívalo čím dál rychleji, světélka se proměnila na zářící kola a zdálo se, že mu mnoho času nezbývá.
Povolil stisk, rukama se opřel o zem a vymrštil se na nohy, kašlaje při tom jako člověk v pokročilém stádiu tuberkulózy.
Brom nepřestával svírat Rodovu ruku a druhou mu ovinul kolem krku, stahuje svou váhou protivníka zpátky k zemi. Když se jeho nohy dotkly podlahy, vymrštil se a odhodil Roda dozadu.
Rod se zapotácel, ztratil rovnováhu a upadl, ale instinkt znovu převzal iniciativu: stačil zvednout hlavu a udeřit roztaženými pažemi o zem, aby zabránil opravdu tvrdému pádu.
Když Brom viděl, že Rod neztratil vědomí, vesele zařval a skočil.
Rod popadl tu trochu dechu, co mu ještě zbývala, a vymrštil nohy. Zasáhl Broma přímo do břicha, zachytil jeho ruce a katapultoval ho přes sebe.
Brom s překvapeným zařváním přeletěl nad ním a dopadl o dobrých dvacet stop dál, samozřejmě na nohy. Okamžitě se otočil a vybuchl smíchy: „To bylo šikovné, kamaráde, velice šikovné! Ale ne dost…“
Rod už byl zase na nohou, prudce oddychoval a potřásal hlavou. Brom se rozběhl proti němu a pak skočil.
Rod se shýbl v plané naději, že by se trpaslík mohl minout, ale mužíkovy dlouhé ruce zachytily jeho krk, špalkovité tělo mu přeletělo přes hlavu a přistálo na zádech. Jednou nohou se zapřel o jeho kříže a oběma rukama mu sevřel hrdlo.
Rod zachroptěl a zapotácel se, jak ho Bromova tíha táhla dozadu. Sevřel trpaslíkovy ruce, pak se rychle sehnul a současně jimi trhl.
Brom přeletěl přes Rodovu hlavu a odkutálel se pryč. Vzápětí už stál zase na nohou.
„Dobrá práce, příteli! Skutečně dobrá!“
Obrátil se, oči stále zlověstně blýskající. „Ale už mě ta hra začíná unavovat. Skončeme ji.“
„Zk-kus to,“ vyrazil ze sebe Rod.
Brom se nahrbil, napřáhl své dlouhé ruce a vrhl se na Roda.
Popadl ho za koleno. Rod sekl pravicí, aby zmařil jeho pokus, a levicí ho udeřil do ramene, aby ho odrazil a vyvedl z rovnováhy; ale trpaslíkovy ruce už se zase natahovaly po jeho krku.
Rod se napřímil, snaže se Broma shodit, a rukama při tom chytil mužíka za lokty, ale Bromův stisk tím jen zesílil.
Pak trpaslík vykopl obě nohy do vzduchu a přenesl všechnu svou váhu na svého soupeře. Rod viděl, jak se mu podlaha žene vstříc.
Brom uskočil a chytil ho při tom za nohu. Rod se natáhl na kamennou podlahu jak dlouhý tak široký, ale v poslední chvíli se mu alespoň podařilo ztlumit náraz rukama, takže si nerozbil hlavu.
Pokusil se zvednout, ale někdo mu ramena zatížil mlýnským kamenem. Pod levou rukou se mu proplazil had a opřel se mu o šíji.
Pokusil se vyprostit ze sevření polovičního nelsona, ale to už jeho levé zápěstí sevřel svěrák a uzamkl chvat.
„Křič, příteli,“ zasyčel mu do ucha Bromův hlas. „Křič, protože teď už se z toho nedostaneš.“
Zapáčil Rodovou levicí nahoru, aby svá slova zdůraznil. Rod stiskl zuby, aby potlačil bolestivé zaječení.
Nějak se mu podařilo vyškrábat se na nohy a pokusil se mužíka setřást. Ale Bromovy nohy se pevně sevřely kolem jeho boků.
„Nikoliv,“ zasyčel trpaslík. „Řekl jsem, že se z toho nedostaneš.“
Rod jím třásl jako teriér, ale Brom držel jako buldog. Na okamžik Roda napadlo svalit se na záda a rozmačkat trpaslíka váhou svého těla. Nedokázal snést pomyšlení, že ho přemohl muž třikrát menší než on. Ale rychle tu myšlenku zapudil; ani Brom podobných špinavých triků nepoužil, i když k tomu měl několikrát příležitost.
Bylo zřejmé, že. Brom má silně vyvinutý smysl pro fair play, a zatraceně — Rod přece není o nic horší.
Bromův hlas mu zasyčel do ucha: „Tak ty nebudeš křičet, chlape?“ A Rod zalapal po dechu a pokusil se pravou rukou dotknout zátylku.
Trpaslík zesílil tlak na jeho šíji a přitiskl mu bradu na klíční kost. Rod zavrávoral, div že nepřepadl dopředu, a udělal několik rychlých krůčků, aby získal zpět ztracenou rovnováhu. Svaly jeho ramen a krku ječely bolestí; jeho pravá ruka ho prosila, aby se vzdal. Jeho bránice se složila sama do sebe, tvrdohlavě odmítajíc dodat mu další doušek vzduchu. Průdušnice se mu zauzlily a plíce volaly po kyslíku. Jakoby zvnějšku užasle sledoval, jak náhle přichází temná noc, a co bylo ještě divnější, hvězdy se kácely…
Studená voda se mu rozstříkla po obličeji. Hrdlo láhve, kterou mu někdo vtiskl mezi rty, mu připadalo velké jako kolo od vozu. Kapalina mu stékala po jazyku dolů do žaludku, kde explodovala v ohnivou smršť.
Potřásl hlavou a zjistil, že leží na studených kamenech. Co je to sakra za nápad pokoušet se spát na studené kamenné podlaze?
V hlavě mu zazněla ozvěna hlasů. Otevřel oči a uviděl oválný obličej s velkýma hnědýma očima lemovaný kudrnatými vlasy a vousy, shlížející dolů na něj. Pak hlava zmizela a nahradily ji šedé kamenné bloky. Zalapal po dechu a uhnul očima před odleskem světla na hrotu kopí a pak se obraz místnosti pomalu ustálil.
Do ucha mu zaburácel hlas. „Je to čertovský chlapík, sire Marisi! Celý jsem se z něj zapotil!“
Obrovská ruka podepřela Rodovu hlavu a ramena a zvedla ho z podlahy. Do jeho zorného úhlu se dostal starostlivě se tvářící obličej Velkého Toma. „Jsi v pořádku, pane?“
Rod něco zachroptěl, mávl rukou a přikývl. Pak se znovu objevila ta kudrnatá hlava, kudrnatá hlava s šimpanzím tělem a svalnatá ruka sevřela jeho pravici.
„Skvěle jsi bojoval, příteli,“ zaburácel Brom O'Berin. „Takový zápas jsem nesvedl od chvíle, kdy jsem dospěl v muže!“
Rod stiskl trpaslíkovu ruku a pokusil se zašklebit.
Pak se nad ním objevila bělovlasá hlava sira Marise, jeho stářím se chvějící ruka uchopila Roda za předloktí a postavila ho na nohy. „No tak, chlapče, postav se zpříma! Protože teď jsi voják královniny armády.“
„Královniny armády!“ zahromoval Brom, který se mezitím zase vyšvihl do trámoví. Místnost se zachvěla jeho smíchem. „Nikoliv, sire Marisi, na toho muže si činím nárok já! Od této chvíle bude královniným osobním strážcem!“
„Zatraceně ne, Velký Tome! Jdi s tím krámem k čertu!“
„Ale pane!“ Tom zmateně pobíhal kolem něj, v rukou kyrys. „Musíš přece mít nějaké brnění!“
„Uveď mi jediný rozumný důvod, proč,“ zavrčel Rod.
„Přece aby tě chránilo před šípy a meči, pane!“
„Meč mohu lehce odrazit svým vlastním. Před šípy mohu uhnout. A proti šipkám z kuše stejně není ta zatracená věc vůbec nic platná! Ne, Velký Tome! Jen by mě to zbytečně zpomalovalo.“
Dveře strážnice zavrzaly v pantech a otevřely se dokořán. Brom O'Berin je chvíli mlčky pozoroval s rukama v bok a stříbrnou uniformou přehozenou přes rameno. „Copak, Rode Gallowglassi? Ty si neoblékneš královninu uniformu?“