„Nech si to,“ odpověděl Tuan a pak pokračoval nevzrušeně. „Lordi by jí z oddanosti k jejímu otci snad i podpořili, ale mají své rádce.“
„Ano.“ Rod se kousl do spodního rtu. „Mám pravdu, když se domýšlím, že lordi dělají to, co jim jejich rádci řeknou?“
„Nebo co jim řeknou, aby nedělali, což vychází nastejno. A rádci hovoří jediným hlasem — Durerovým.“
„Durer?“ zamračil se Rod. „Kdo je to?“
„Rádce lorda Loguira.“ Tuanovi se na tváři objevil kyselý úšklebek. „Má na Loguira velký vliv, což je zázrak, protože starý Loguire je ten nejtvrdohlavější muž na světě. Dokud Loguire žije, Kateřina se snad udrží. Ale až zemře, padne, neboť Loguirovi potomci královnu nenávidí.“
„Potomci?“ Rod pozvedl obočí. „Loguire má syna?“
„Dva,“ řekl Tuan s neveselým úsměvem. „Ten mladší je hlupák, který miluje svého největšího nepřítele; starší má horkou hlavu a slabost pro Durerovy lichotky. Takže co Durer řekne, Anselm Loguire udělá.“
Rod pozvedl džbánek. „Tak tedy popřejme starému Loguirovi dlouhý život.“
„Ano,“ přisvědčil Rod, „protože Anselm chová vůči královně zášť ohledně nějaké staré křivdy.“
Rod se zamračil. „Jaké křivdy?“
„Nevím.“ Tuanovy tváře poklesly, takže vypadal jako starý policejní pes se zanícenými dutinami. „Já nevím.“
Rod se opřel a položil jednu ruku na jílec meče. „Takže on a Durer touží po královnině pádu. A ostatní šlechtici se k nim přidají — až starý Loguire zemře. Tolik k první noze trůnu. A co ta druhá?“
„Secundus“ řekl Tuan se zasalutováním Mladého skauta, „lid; venkované, kupci a řemeslníci. Milují ji, protože jim usnadňuje jejich břímě, ale zároveň se jí bojí kvůli jejím čarodějnicím.“
„Ach. Ano. Jejím… čarodějnicím.“ Rod se zamračil a pokusil se vyhlížet bystře a zasvěceně, zatímco mu v hlavě zuřila bouře. Čarodějnice jako politická síla?!
„Po celé věky,“ pokračoval Tuan, „byly čarodějnice mučeny, dokud nepřiznaly spolčování s ďáblem, nebo byly podrobovány zkouškám vodou, nebo, když všechno ostatní selhalo, byly upalovány na hranici.“
Rod na okamžik pocítil příval soucitu s generacemi esperů.
„Ale královna teď s nimi jedná jinak; a proslýchá se, že i ona sama je čarodějnice.“
Rod se přinutil setřást mentální mlhu alespoň natolik, aby dokázal zaskřehotat: „Řekl bych, že to lid příliš neinspiruje k podpoře své vládkyně a jejích snah.“
Tuan se kousl do rtu. „Řekněme, že váhají…“
„Mají zatracený strach,“ přeložil Rod. „Ale všiml jsem si, že jsi žebráky nezahrnul jako součást lidu.“
Tuan zavrtěl hlavou. „Ne, ti jsou mimo, rozhněvaní a nenávidící všechny a všechno. A přitom doufám, že právě z toho prohnilého trámu vytesám třetí nohu ke královnině trůnu.“
Rod se zadíval na mladíka a při tom trávil jeho slova. Pak se opřel a pozvedl džbánek. „Pak tu máš vše, co královna potřebuje.“ Napil se. Odkládaje džbánek, zeptal se: „Předpokládám, že rádci dělají, co mohou, aby strach v lidech ještě prohloubili?“
Tuan zavrtěl hlavou a překvapeně zamrkal. „Ne, nic takového nedělají. Člověk by skoro řekl, že ani netuší, že nějaký lid existuje.“ Zamračil se do svého džbánku a zamyšleně zamíchal jeho obsahem. „Jenže lidem nikdo nemusí říkat, že se mají bát.“
„Takže už to sami dobře vědí?“
„Ano, neboť viděli, že ani všechny královniny čarodějnice nedokážou zahnat Banshee od jejího krovu.“
Rod se zmateně zamračil. „Tak ať ji nechají vysedět na cimbuří důlek, když jí to baví. Nikomu přece neublíží, ne?“
Tuan překvapeně vzhlédclass="underline" „Copak nevíš, co znamená Banshee, Rode Gallowglassi?“
Rod cítil, jak se mu scvrkává žaludek; není nic horšího, než neznat místní pověsti, když se pokoušíš být nenápadný.
„Když se Banshee objeví na tvém krovu,“ řekl Tuan, „někdo v domě zemře. A pokaždé, když se Banshee objevila na cimbuří, unikla Kateřina smrti jen o vlas.“
„Ano?“ Rod pozvedl obočí. „Dýka? Padající cihla? Jed?“
„Jed.“
Rod se opřel a zamnul si bradu. „Jed, zbraň aristokratů, chudí si ho nemohou dovolit. Kdo z lordů nenávidí Kateřinu tak strašně?“
„Samozřejmě, žádný!“ Tuan zbledl. „Nikdo z nich by nikdy nepoužil jed, Rode Gallowglassi, protože by se tím navěky zbavil cti!“
„Takže čest pořád ještě něco znamená?“ Když uviděl pobouřený výraz v Tuanově tváři, rychle pokračovaclass="underline" „Šlechtice tedy nechme stranou. Ale co takhle někdo z jejich blízkosti? Třeba rádcové?“
V Tuanově očích se zablesklo hněvem a pochopením. Zaklonil se a přikývl.
„Ale co by získal její smrtí pouhý rádce?“ zamračil se Rod. „Pokud nechce, aby jeho pán získal korunu a on úřad královského rádce…“
Tuan přikývl. „To si zřejmě přejí všichni, příteli Gallowglassi.“
Rod náhle v mysli uviděl Gramayre rozdělenou na dvanáct malých království, nepřetržitě válčících proti sobě, každé s králem, kterého řídí jeho rádce. Japonská uzurpace, muži za trůnem, anarchie.
Anarchie.
Na Gramarye pracovala síla z venčí, agenti civilizace s rozvinutou technologií a promyšlenou politickou filozofií. Nejvyšší šlechta byla pomalu rozdělována, lid štván proti šlechtě podle vzoru Clovisova domu. Dvanáct malých království se brzy rozdrobí na válčící hrabství, hrabství na farnosti a tak pořád dál, až k vítězství anarchie.
Rádcové byli tou hybnou silou, pečlivě směrováni k nastolení anarchie. Ale kým?
Proč mohlo počkat. Na čem teď záleželo nejvíc, byla hlavní postava hry a ta se nacházela u lorda Loguira: jmenovala se Durer.
A jeho hlavním cílem byla Kateřinina smrt.
Hrad se černal proti nebi, když se Rod vracel, ale padací most a brána byly osvětleny pochodněmi. Fessovy podkovy dutě zabubnovaly na prknech mostu. Od velkého stínu brány se oddělil menší stín, stín, který napřáhl ruku a tvrdě ji položil na Rodovu holeň.
„Stůj, Rode Gallowglassi!“
Rod shlédl dolů, usmál se a kývl. „Rád tě vidím, Brome O'Berine.“
„Možná,“ odtušil trpaslík. „Dnes v noci tě čeká služba u královny, Rode Gallowglassi.“
Když vcházeli do královniny audienční komnaty, Rod pořád ještě uvažoval, jak Brom mohl vědět, kde v noci byl. Samozřejmě předpokládal, že Brom má v Clovisově domě špiony, ale jak se mohli k Bromovi dostat tak brzy?
Dveře byly masivní, dubové, železem pobité a čalouněné zeleným a zlatým sametem královnina domu. Rod si zkušeným okem změřil dva strážné a přesvědčil se, že veškerá kůže na nich byla vyleštěna a všechen kov se blýskal. Pochvalně na ně kývl; jejich tváře však byly jako ze dřeva. Byl snad podezřelý z velezrady?
Na Bromovo kývnutí jeden ze zbrojnošů na dveře třikrát silně zaklepal a pak je otevřel dokořán. Rod následoval Broma dovnitř. Dveře se za nimi se zaduněním zavřely.
Místnost byla malá, ale s vysokým stropem, obložená tmavým dřevem, osvětlená jen čtyřmi velkými svícny, které stály na sametem pokrytém stole v jejím středu, a malým ohněm v kachlovém krbu. Kamennou podlahu pokrýval tlustý koberec a na stěnách visely tapisérie. Přes celou protější zeď se táhla obrovská knihovna.
Po stranách krbu stála dvě velká vyřezávaná křesla; další dvě byla odtažena ke stolu. Kateřina seděla v jednom z nich, skloněná nad velkou v kůži vázanou knihou. Pět nebo šest podobných leželo na stole kolem ní. Světlé vlasy jí splývaly rozpuštěné po ramenou, ostře kontrastujíce s jejími tmavými, sivorudými šaty.