Zvedla hlavu a její oči se setkaly s Rodovými. „Vítej.“ Hlas měla jemný, lehce chraplavý kontraalt, tak odlišný od ostrého sopránu, který nechala zaznívat ve sněmovní síni, až Rod na okamžik zapochyboval, jestli je to skutečně stejná žena.
Ale oči měla ostražité a arogantní. Ano, byla to Kateřina.
Její těžká koruna však ležela na stole vedle ní a ona se zdála být nějak menší a křehčí.
„Byl jsi v Clovisově domě?“ otázala se. Její oči měly přísnost úřední obsílky.
Rod odhalil zuby v úšklebku a přinutil svou hlavu, aby přikývla.
„Dnes večer, jak jsi řekla, má královno.“ V Bromově hlase zazněl trpký podtón. „Ačkoliv jak víš — “
„- to není tvoje věc, Brome O'Berine.“ Královna zpražila trpaslíka pohledem; Brom se usmál a pokorně sklonil hlavu.
„Cože?“ Rod si odfrkl. „Ach tak, špion, samozřejmě. Skvěle pracující špion, když dokázal podat své hlášení tak rychle.“
„Nikoliv.“ Brom se zmateně zamračil. „Máme jen málo špionů, neboť věrnost je v těchto temných dobách vzácná, a v Clovisově domě si žádného nedržíme.“
„Žádný špion,“ přisvědčila královna, „a přesto vím, že jsi dnes mluvil s Tuanem od žebráků.“
Její hlas změkl; v očích měla skoro laskavý výraz, když se podívala na trpaslíka. „Brome…?“
Trpaslík se usmál, sklonil hlavu a otočil se ke dveřím. Hranou dlaně udeřil do dřeva. Dveře se otevřely, Brom se na jejich prahu otočil a obdařil Roda zlověstným pohledem zpod svého hustého obočí; pak se za ním dveře zavřely.
Kateřina vstala a přistoupila ke krbu. Tam zůstala stát hledíc do plamenů, ruce založené v bok. Ramena jí poklesla, na okamžik vypadala tak malá a opuštěná — a tak půvabná, když ji zář krbu halila ramena a tvář jako závoj — až se Rodovi starým známým způsobem stáhlo hrdlo.
Pak se napřímila a prudce se otočila k němu: „Nejsi, čím se zdáš být, Rode Gallowglassi.“
Rod vytřeštil oči.
Kateřinina ruka si pohrávala s pramínkem vlasů na svém hrdle.
Rod si maličko nervózně odkašlal. „Ale ano, jsem obyčejný voják, který plní rozkazy, aby si zasloužil svůj žold — a přesto jsem byl už třikrát v posledních třiceti hodinách obviněn, že jsem něčím tajemným.“
„Pak si musím myslet, že je to pravda.“ Na Kateřinině obličeji se objevil zlomyslný úšklebek.
Posadila se do jednoho z velkých dubových křesel, rukama pevně sevřela opěrky a několik okamžiků Roda bedlivě pozorovala.
„Kdo jsi, Rode Gallowglassi?“
Rod rozpřáhl ruce, snaže se vypadat jako ztělesnění uražené nevinnosti. „Pouhý žoldnéř, má královno! Voják štěstěny, nic víc!“
„Nic víc,“ opakovala královna rozzlobeně. „Jaké je tvoje povolání, Rode Gallowglassi?“
Rod se zamračil; začal se ho zmocňovat neodbytný pocit, že byl zatažen do hry na kočku a myš. „Jsem voják, má královno.“
„To je jen tvé vedlejší zaměstnání,“ řekla. „Tvoje zábava a hra, kterou hraješ. Pověz mi, jaké je tvé skutečné povolání.“
Ta žena byla a) záhadná a b) potvora, pomyslel si Rod. Potíž byla v tom, že byla překrásná potvora a Rod měl svoje slabá místa.
Jeho mozek se horečně rozběhl; zavrhl několik lží a pak si vybral tu nejprostší a přitom přijatelnou.
„Moje povolání je chránit život jejího veličenstva.“
„No jistě!“ Kateřina ho zmrazila pohledem. „A kdo tě v tom povolání vyučil? Kdo je mi tak oddán, že tě sem poslal?“
Náhle Rod prohlédl přes všechen ten její výsměch a útočnost. Byla to všechno maska, štít — za ním byla velice vystrašená a velice osamělá malá dívenka, která jen chtěla někoho, komu by mohla důvěřovat, toužila po někom, komu by mohla důvěřovat. Ale všude kolem bylo tolik zrady; důvěru už si nemohla dovolit.
Podíval se jí do očí co nejlaskavěji a nejdůvěryhodněji a řekl mírným hlasem: „Nemám žádného pána, má královno; já sám jsem se poslal z lásky ke královně Kateřině a oddanosti k národu Gramayre.“
V očích se jí objevil záblesk zoufalství a její ruka se křečovitě, sevřela na opěrce křesla. „Z lásky,“ zamumlala.
Pak se jí v očích znovu objevil posměch. „Ano, láska — ke královně Kateřině.“ Odvrátila se a zadívala se do ohně. „Budiž tedy tak, jak říkáš. Připadá mi, že jsi doopravdy můj přítel — ačkoliv nedokážu říct, proč si to myslím.“
„Ach, tím si můžeš být jista!“ usmál se Rod. „Věděla jsi, že jsem byl v Clovisově domě, ačkoliv jsi mi neřekla, jak to víš — a byla to pravda!“
„Buď zticha!“ okřikla ho. Pak se její oči pomalu zvedly k jeho. „Jaká záležitost tě zavedla dnes večer do Clovisova domu?“
Byla snad čtenářkou myšlenek?
Rod se poškrábal na bradě, čímž aktivoval mikrofon zabudovaný do čelisti…
„Odpusť mi zvědavost, která není v mé proFessi obvyklá,“ řekl. „Ale jak ses dozvěděla, že jsem byl v Clovisově domě?“
„Tady, Rode?“ ozval se mu v uchu tichý hlas.
Z Kateřinina výrazu bylo možno vyčíst, že poněkud vypadla z konceptu. „Věděla jsem, že jsi hovořil s Tuanem Loguirem. Kde jinde k tomu mohlo dojít, než v Clovisově domě?“
Velice hezké — ale jak mohla vědět, že byl s Tuanem… Loguirem?
Loguire!
Rod vytřeštil oči. „Odpusť, ale — hm, řekla jsi — Tuanem Loguirem?“
Kateřina se zamračila.
„Myslel jsem, že se jmenuje, hm — McReady.“
Kateřina div že se nerozesmála. „Ó ne! Je druhým synem mylorda Loguira! To jsi nevěděl?“
Druhý syn! Takže Tuan byl sám oním mužem, kterého odsuzoval pro jeho hloupost!
Stejně jako jeho bratr byl tím mužem, který chová 'prastarou zášť vůči královně, a byl hlavní hrozbou trůnu.
„Ne,“ řekl Rod, „nevěděl jsem to.“
Ozval se Fessův hlas: „Údaje naznačují existenci skvělého informačního systému.“
Rod mentálně zasténal. Roboti byli skutečně k nezaplacení!
Našpulil rty a upřeně se podíval na Kateřinu. „Říkala jsi, že v Clovisově domě nemáš žádné špiony,“ řekl, „a předpokládám, že mluvíš pravdu, což tedy znamená — “
Nechal větu nedopovězenou; Fess měl doplnit zbytek.
Na okamžik bylo ticho a pak se Rodovi ozvalo v uchu hlasité bzučení, ukončené ostrým cvaknutím.
Rod v duchu zaklel. Pokud Kateřina neměla špióny, logicky nemohla vědět, co ví. Postavil Fesse před další paradox a jeho obvody se přetížily. S epileptiky jsou samé problémy.
Kateřina po něm šlehla pohledem: „Samozřejmě, že jsem mluvila pravdu!“
„Ach, nikdy jsem o tom nepochyboval!“ spěchal ji ujistit Rod. „Ale jsi panovnice a byla jsi tak vychována; hned v první lekci tě museli naučit lhát bez mrknutí oka.“
Kateřinina tvář ztuhla, pak pomalu sklonila hlavu a podívala se na ruce ve svém klíně. Když znovu vzhlédla, její maska byla pryč a její pohled byl velice zoufalý. „Znovu jsem měla pravdu,“ zamumlala. „Víš víc, než obyčejný voják, Rode Gallowglassi.“
Rod rozpačitě přikývl. Znovu klopýtl — námezdný voják se nevyzná v politice.
„Teď mi pověz,“ zašeptala, „co tě dnes v noci přivedlo do Clovisova domu.“
„Má královno,“ řekl Rod vážným hlasem, „v postranní uličce byl jeden muž napaden třemi jinými. Pomohl jsem mu a on mne vzal do Clovisova domu, aby mi poděkoval džbánkem vína. Tak jsem se setkal s Tuanem Loguirem.“