Její obočí poklesla v znepokojeném zamračení. „Kdybych jen mohla věřit, že mluvíš pravdu,“ zamumlala.
Vstala a přistoupila ke krbu. Najednou se napřímila a pozvedla hlavu. „V tuto chvíli potřebuji všechny přátele, které mám,“ zašeptala chraplavým hlasem, „a ačkoliv nedokážu říct proč, myslím, že ty jsi ten nejupřímnější z nich.“
Upřela na něj své oči a on ke svému překvapení uviděl, že je má vlhké slzami. „Pořád je ještě někdo, kdo mne chce chránit,“ řekla hlasem tak tichým, že ho sotva slyšel, ale oči ji přes slzy zářily a kolem Rodovy hrudi se stáhl neviditelný pás. Hrdlo se mu také stáhlo a začaly ho svědit oči.
Kateřina se odvrátila a kousla se do hřbetu ruky. Když po chvíli znovu promluvila, hlas se jí chvěl. „Velice brzy může přijít čas, kdy nejvyšší lordi povstanou proti mně; myslím, že nebude mnoho těch, kdož ponesou mou zástavu.“
Znovu se k němu obrátila; oči měla lesklé a nesmělé, rty se jí chvěly. Rod zachytil její pohled — sám zmatený, fascinovaný a se srdcem bušícím jako zvon.
Přistoupila až těsně k němu, jednou rukou si při tom mimovolně pohrávala s pramenem světlých vlasů. „Budeš v těch dnech stát na mé straně, Rode Gallowglassi?“ zašeptala.
Rod nemotorně přikývl a pokusil se říct něco příhodného. V tu chvíli by zřejmě odpověděl stejně, i kdyby žádala jeho duši.
V příštím okamžiku byla v jeho náručí, malá a choulící se, a její vlhké a horké rty se tiskly k jeho.
O nekonečný okamžik později sklopila hlavu a váhavě ucouvla, držíc ho stále za ruku, jako by potřebovala jeho oporu. „Ach, jaká jsem to slabá žena,“ zamumlala radostně. „Teď jdi, Rode Gallowglassi, patří ti vděčnost královny.“
Řekla ještě něco jiného, ale Rod příliš neposlouchal a najednou se, neznámo jak, ocitl na druhé straně dveří a kráčel širokou, pochodněmi osvětlenou chodbou.
Zastavil se, potřásl hlavou v heroickém, leč marném pokusu uspořádat si myšlenky, a pak pokračoval v chůzi krokem, který byl všechno, jen ne pevný.
Ať už si o jejích politických schopnostech myslím cokoliv, ta dívenka dobře ví, jak přimět muže, aby jí sloužil…
Klopýtl a jen na poslední chvíli se mu podařilo udržet rovnováhu; důvodem jeho klopýtnutí se ukázala být ruka opřená proti jeho pasu.
„Zastav se, dlouháne,“ zahřímal Brom O'Berin, „zpomal svůj krok a nevrážej do lidí.“
Trpaslík se pátravě zadíval Rodovi do očí. To co hledal, našel někde mezi duhovkou a rohovkou, a spokojeně přikývl.
Pak Roda popadl za rukáv a táhl do dál chodbou. „Co si přinášíš od Kateřiny, Rode Gallowglassi?“
„Co si od ní přináším?“ zamračil se Rod. „No, přijala můj slib oddanosti…“
„Ach!“ Brom přikývl, jako by soucitně. „V co jiného bys mohl doufat, Rode Gallowglassi?“
Rod rychle potřásl hlavou a zamrkal očima. V co víc by k čertu mohl doufat? Co by pro smilování boží mohl čekat? A kvůli čemu, při sedmém Cerberově úsměvu, se cítí jako náměsíčník?
Stiskl čelist, jak se v něm náhle zvedl hněv. Ta potvora pro něj nic neznamenala — byla jen pěšákem ve velké hře, nástrojem, který měl pomoci nastolit demokracii. Tak proč se k čertu vztekal? Neměl k tomu nejmenší důvod, jedině že by…
Zatraceně! Potřeboval objektivní analýzu. „Fessi!“
Chtěl to zašeptat, ale vyšlo to z něj jako výkřik. Brom O'Berin se na něj zamračil. „Co je to fess?“
„Nespolehlivá mašina s přeskakující přenoskou,“ improvizoval Rod. Kde k čertu ten zatracený robot vězel?
Pak si vzpomněl. Fess měl záchvat.
Ale Brom zastavil a studoval Rodův obličej nejpodezíravějším pohledem. „Co ta slova znamenají, Rode Gallowglassi? Co je to mašina? A co je to přenoska?“
Rod stiskl rty a v duchu odříkal slova Bible. Opatrně, hochu, opatrně. Balancuješ na pokraji propasti! Teď sis to hezky zavařil!
Podíval se na Broma. „Mašina je dopravní mezek, kterého si s sebou berou rytíři na cesty, aby jim vezl výzbroj a zbraně,“ řekl. „A přenoska je přitroublý panoš.“
Brom se nepřestával mračit. „Přitroublý?“
„No, řekněme poněkud excentrický. V mém případě to všechno znamená koně.“
„Koně?“ Brom vytřeštil oči, teď už dokonale zmatený.
„Ano. Mého koně, Fesse. Veškerý můj majetek na tomto světě a také všechen můj personál. Také jediná duše — i když němá — které se mohu svěřit se všemi svými potížemi.“
Brom se jeho posledních slov chytil a držel se jich s úporností topícího se muže. Jeho oči změkly a laskavě se usmál. „Teď jsi náš, Rode Gallowglassi, ač je nás nemnoho, co stojíme při královně.“
Rod uviděl v Bromových očích upřímnost a napadlo ho, čím asi Kateřina mužíka k sobě připoutala — a náhle se v něm znovu zvedla nenávist k té potvoře, která s takovým potěšením využívala muže.
Rychlými kroky vyrazil chodbou. Brom musel běžet, aby mu stačil.
„Pokud jsem neztratil svou schopnost odhadnout lidi,“ procedil Rod skrze sevřené zuby, „má královna dalšího přítele v Clovisově domě — jakkoliv ho nazývá nepřítelem. Proč to všechno, Brome? Je to jen proto, že je synem jejího nepřítele, vévody z Loguire?“
Brom se zastavil a s úsměvem vzhlédl k Rodovi. „Žádný nepřítel, Rode Gallowglassi, ale jeden z těch, které miluje nejvíc: její strýc, pokrevní příbuzný, který jí poskytl azyl a pečoval o ni pět let, zatímco její otec krotil povstalce severních vévodství.“
Rod pomalu zvedl hlavu, nespouštěje oči z Broma O'Berina. „Vybírá si podivné způsoby, jak vyjádřit svou lásku.“
Brom přikývl. „Máš pravdu, podivně, ale není pochyb o tom, že je oba miluje, vévodu i jeho syna Tuana.“
Rod na něj mlčky hleděl dál.
Brom se obrátil a pomalu pokračoval v cestě. Rod se za ním chvíli díval a pak ho následoval.
„Je to dlouhý příběh, a pořádně zamotaný,“ zamumlal Brom, když ho Rod dohonil. „A jeho začátek, konec i jádro je Tuan Loguire.“
„Žebrácký král?“
„Jo.“ Brom těžce kývl. „Pán Glovisova domu.“
„A jeden z těch, kteří milují královnu.“
„Ach, ano!“ Brom zvrátil hlavu a obrátil oči ke stropu. „A miluje ji upřímně, tím si buď jist; rád ti to řekne.“
„Ale ty mu nevěříš?“
Brom si založil ruce za záda a naklonil hlavu na stranu. „Buďto mluví pravdu, Rode Gallowglassi, nebo je ten nejskvělejší lhář; a jestli lže, musel se to naučit rychle. Na hradě jeho otce ho učili jen pravdě. Ale je pánem Clovisova domu, jeden z těch, kteří žádají, aby byl vládce vybrán tak, jak byl vybrán král Clovis, nebo jak se alespoň říká, že byl — volbou těch, kterým vládne.“
„No, trochu si historii upravili,“ zamumlal Rod. „Mám to chápat tak, že jeho úmyslem je svrhnout Kateřinu z trůnu?“
„Ano — a jak mu pak mám věřit, když tvrdí, že ji miluje?“ Brom smutně zavrtěl hlavou. „Je to nanejvýš důvěryhodný mladík, čestný a poctivý; trubadúr, který zapěje píseň o kráse zubů své dámy stejně rychle, jak rychle ti vyrazí meč z ruky svým rapírem. Vždycky byl pravý gentleman, který nezná klam.“
„Řek bych, žes ho dobře znal.“
„Ach ano! Samozřejmě, že jsem ho znal. Ale znám ho i teď?“ Brom si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Potkali se, když jí bylo sedm a jemu osm, na jižním panství mylorda Loguire, kam ji její otec poslal, aby byla v bezpečí. Obě děti si spolu hrály a škádlily se — pod mým dohledem, protože já byl jejich strážcem. Byli jediní dva svého věku na celém hradě a já“ — zašklebil se a trochu kysele se zasmál — “byl hříčka přírody, dospělý člověk, který vyrostl menší než oni.“