Brom se znovu zasmál, pohodil hlavou a zadíval se skrz kamennou zeď k časům, které už byly dávno mrtvé. „Byli tehdy tak nevinní, Rode Gallowglassi! Ano, tak nevinní — a tak šťastní! Zbožňoval ji, trhal jí květiny na korunu, ačkoliv ho za to zahradník huboval. Obtěžovalo ji slunce? Udělal jí baldachýn z listí! Rozbila křišťálový pohár? Tvrdil, že to byla jeho vina!“
„Pořádně ji rozmazlil,“ zamumlal Rod.
„Ano, ale nebyl první, kdo jí hrál hlupáčka, protože už tehdy byla tou nejpůvabnější princeznou, Rode Gallowglassi.
Ale na jejich štěstí padl temný a ponurý stín, čtrnáctiletý jinoch, který si činil nároky na majetek. Anselm Loguir. Díval se z věže, pozoroval je, jak si hrají, a v srdci se mu zrodila zášť; stal se jediným člověkem v zemi, který nenáviděl Kateřinu Plantagenetovou — proč, to nikdo nedokáže říct.“
„A nenávidí ji pořád?“
„Ano; a nám nezbývá než přát lordu Loguirovi dlouhý život.
Po následujících pět let Anselmova nenávist jen sílila, ale pak konečné mohla slavit triumf. Neboť lordi na severu byli podrobeni a její otec ji povolal, aby zase žila po jeho boku na jejich hradě. Tehdy si Tuan a Kateřina, on dvanáctiletý a ona jedenáctiletá, přísahali, že na sebe nikdy nezapomenou a že ona počká, dokud si pro ni nepřijede.“
Brom smutně potřásl svou velkou hlavou. „Přijel pro ni. Přijel si pro ni jako devatenáctiletý mladík, zlatý princ přijíždějící z jihu na velkém bílém koni — širokoplecí, zlatovlasý a pohledný, se svaly, které by dokázaly zastavit jazyk každé ženy a přilepit jí ho navěky na patro. Trubadúr s harfou na zádech a mečem u boku a s tisícem nezvyklých lichotek pro její krásu. Jeho mysl byla čistá, jeho srdce otevřené a jeho duše stejně hravá, jako když mu bylo dvanáct.“
Usmál se na Roda. „Jí bylo osmnáct. Rode Gallowglassi, a její život byl stále tak hladký, jako hladina letního potůčku. Osmnáct a byla zralá na vdávání, a hlavu měla plnou všech těch závratných pavučin snů, které dívky čerpají z balad a knih.“
Brom měl ve tváři tvrdý výraz, ale hlas měl měkký a zaznívala v něm ozvěna prázdnoty jeho let. „Ty jsi nikdy nesnil o princezně, Rode Gallowglassi?“
Rod se na něj podíval a těžce polkl. „Pokračuj,“ řekl.
Brom se odvrátil a pokrčil rameny. „Co ještě dodat? Milovala ho, samozřejmě, která žena by ho nemilovala? Přísahal bych, že vůbec nevěděl, k čemu jsou ženy, a ona také ne, ale možná, že když byli spolu, naučili se to; příležitostí k tomu měli dost a dost.“
Potřásl hlavou a zamračil se. „Pokud tomu tak bylo, bylo to korunou jejího mládí, protože to bylo právě to jaro, kdy její otec zemřel a žezlo přešlo do jejích rukou.“
Umlkl a byl zticha tak dlouho, že Rod pocítil potřebu něco říct. „Žádný důvod k nenávisti jsem nepostřehl, Brome O'Berine.“
„Jistě! Ale poslechni si konec toho příběhu, protože sotva měla na hlavě korunu, všimla si Kateřina, že Tuan byl druhým synem, což znamenalo, že sice zdědí rodovou čest, ale nic jiného. Tehdy ho obvinila, že ji nemiluje a že prahne jen po jejím trůnu. V potupě a hanbě ho vyhnala — patrně bez konkrétního důvodu, neboť jestli nějaký existoval, znají ho jen oni dva. Vypověděla ho do Divočiny a vypsala na jeho hlavu odměnu, aby ho donutila žít mezi divými muži a elfy, nebo zemřít.“
Znovu upadl do mlčení.
Rod ho pobídl.
„A lord Loguire v hněvu povstal?“
„Ano,“ přisvědčil Brom, „a všichni jeho spojenci s ním, stejně jako polovina sousedních panství. Pokud se Tuan provinil proti zásadám dvornosti, potupu a hanbu si zasloužil, prohlásil Loguire, a ale vypovězen mohl být jen za velezradu.
Copak nebyl dostatečný důvod, odpověděla Kateřina okamžitě, že osnovoval spiknutí proti koruně?
Tehdy se Longuire hrdě postavil a prohlásil, že Tuan netoužil po ničem jiném než po Kateřinině lásce, ale jeho slova nenašla odezvy, neboť mu Kateřina odpověděla, že koho si královna vezme, ten musí vládnout.
Pak Loguire řekl, že jeho syn není zrádce, ale jen hlupák, hlupák, že se chtěl dvořit pošetilému a rozmazlenému děcku, a Kateřina už už chtěla znovu křičet 'velezrada! , kdybych jí to včas nerozmluvil.“
„A přesto tvrdíš, že je oba miluje, Loguira i Tuana?“
„Jistě; proč jinak by byla tak krutá?“
Brom znovu upadl do mlčení. Rod si odkašlal a řekclass="underline" „Nezdá se, že by Tuan zůstal vypovězený moc dlouho…“
„Ano.“ Brom se smutně zašklebil. „Přísahal, že jí musí být nablízku, i kdyby ho to mělo stát hlavu. A jelikož je na něj vypsána odměna, může se mu to lehce stát.“
Rod se kysele usmál. „A přitom ho nějak napadla myšlenka, že s žebráky bude míň potíží, když se o ně někdo postará.“
Brom přikývl. „Tak se žebráci stali mocí, se kterou je třeba počítat, ale Tuan přísahal, že se jí klidně vzdá, jen aby ochránil královnu. Přísahá, že ji miluje a milovat ji bude, i kdyby ho připravila o hlavu.“
„Zatímco ona samozřejmě tvrdí,“ doplnil ho Rod, „že neexistuje důvod, proč by ji neměl nenávidět.“
„A má pravdu; ale stejně si myslím, že ji Tuan miluje.“
Došli ke dveřím strážnice; Rod položil ruku na kliku a usmál se na Broma O'Berina, usmál se a smutně potřásl hlavou. „Je to ten nejbláznivější pár, o jakém jsem kdy slyšel.“
„A zároveň nejněžněji se milující nepřátelé ze všech,“ usmál se Brom trochu podrážděně. „Tohle je tvá ložnice — dobrou noc.“
Brom se otočil na patě a rychle odkráčel.
Rod se za ním díval, kroutil hlavou a v duchu se proklínal. Jsem pěkný hlupák,“ zamumlal nakonec, „myslel jsem, že při ní stojí proto, že ji také miluje. Nu což, i Fess se občas mýlí…“
Velká svíce v kasárnách už dohořela na pouhý nedopalek. Čas byl na Gramayre měřen masivními svícemi s červenými a bílými pruhy; každá jich měla šest červených a šest bílých. Jedna svíce byla zapalována za úsvitu, druhá vždy o dvanáct hodin později.
Podle této svíce byly tři hodiny ráno. Rod najednou cítil, že má víčka jako z olova. Pocit ještě zesílil, když si vzpomněl, že jedna hodina na Gramarye odpovídá zhruba hodině a dvaceti minutám galaktického standardního času.
Vykročil ke své palandě a klopýtl. Předmět pod jeho nohama ze sebe vydal tlumené zaúpění; Rod docela zapomněl, že Velký Tom spává na zemi u jeho postele.
Obr se posadil, zívl a poškrábal se na zátylku. Pak se podíval na Roda. „Ach, můj pane! Kolik je hodin?“
„Devátá hodina noční,“ řekl Rod tiše. „Klidně spi dál, Velký Tome. Nechtěl jsem tě probudit.“
„Od toho jsem tady, pane.“ Zatřásl hlavou, aby se probudil úplně. Což bylo zvláštní, pomyslel si náhle Rod, protože oči Velkého Toma vůbec nebyly ospalé. V Rodově mozku cvakly patřičné synapse a on byl rázem zase čilý, jako správný podvratný agent.
Aby nevzbudil podezření svého sluhy, předstíral, že je ještě ospalejší, než doopravdy byl.
„To byla báječná noc, Tome,“ zamumlal a padl tváří na svou palandu. Doufal, že Velký Tom přijme věci tak, jak jsou, a zase usne; ale vtom ze země uslyšel srdečné zachechtání a Velký Tom mu začal stahovat boty.
„Vyhodil jste si z kopýtka, že jo, pane?“ zamumlal. „Sázím se, že v tom byla jedna nebo dvě holky, co?“
„Probuď mne při zapalování svíce,“ zabručel Rod do polštáře. „Na snídani jsem očekáván u královny.“
„Ano, pane.“ Velký Tom mu sundal druhou botu a pak ulehl na své místo na podlaze.
Rod čekal, dokud Tom zase nezačal zhluboka oddychovat, pak se opřel o loket a podíval se přes rameno. Ten velký trouba se zdál být docela oddaný a nepříliš bystrý k tomu, ale byly okamžiky, kdy měl Rod pocit…
Nechal svou hlavu dopadnou na polštář, zavřel oči a přinutil se k spánku.
Bohužel se zdálo, že dnes v noci se mu mysl nepodaří vypnout jen tak lehce. Jeho smysly byly napnuty k prasknutí. Mohl by přísahat, že cítí každou nit v polštáři pod hlavou, že slyší škrábání myší pod podlahou, kvákání žab v bažinách i veselý smích, přinášený s vánkem.
Užasle otevřel oči. Veselý smích?
Skutálel se z postele a po špičkách došel k úzkému vysokému oknu. Kdo se to tam k čertu veselí v tuhle noční hodinu?
Měsíc stál přímo nad severní věží hradu a v jeho světle tančily vzduchem mladé postavy — některé z nich při tom seděly na košťatech.
Čarodějnice. V severní věži…