„Vyhodil jste si z kopýtka, že jo, pane?“ zamumlal. „Sázím se, že v tom byla jedna nebo dvě holky, co?“
„Probuď mne při zapalování svíce,“ zabručel Rod do polštáře. „Na snídani jsem očekáván u královny.“
„Ano, pane.“ Velký Tom mu sundal druhou botu a pak ulehl na své místo na podlaze.
Rod čekal, dokud Tom zase nezačal zhluboka oddychovat, pak se opřel o loket a podíval se přes rameno. Ten velký trouba se zdál být docela oddaný a nepříliš bystrý k tomu, ale byly okamžiky, kdy měl Rod pocit…
Nechal svou hlavu dopadnou na polštář, zavřel oči a přinutil se k spánku.
Bohužel se zdálo, že dnes v noci se mu mysl nepodaří vypnout jen tak lehce. Jeho smysly byly napnuty k prasknutí. Mohl by přísahat, že cítí každou nit v polštáři pod hlavou, že slyší škrábání myší pod podlahou, kvákání žab v bažinách i veselý smích, přinášený s vánkem.
Užasle otevřel oči. Veselý smích?
Skutálel se z postele a po špičkách došel k úzkému vysokému oknu. Kdo se to tam k čertu veselí v tuhle noční hodinu?
Měsíc stál přímo nad severní věží hradu a v jeho světle tančily vzduchem mladé postavy — některé z nich při tom seděly na košťatech.
Čarodějnice. V severní věži…
Rod stoupal po ohlazených kamenných schodech věže, vinoucích se do strmé šroubovice. Čím výš vystupoval, tím víc se mu zdálo, že se žulové zdi kolem něj svírají těsněji. Připomněl si, že on sám byl elfy prohlášen za čaroděje — zatracení malí tupci! — takže tam kam jde, vlastně svým způsobem patří.
Ale jeho žaludek na to měl jiný názor; pořád byl zralý pro dramamin. V ústech měl sucho. Jistě, elfové ho schválili, ale zmínili se o tom čarodějníkům?
Všechny polozapomenuté historky z jeho dětství se mu opět vybavily, volné promísené několika čarodějnickými scénami z Mackbetha. Na okamžik se zastavil, aby zkusil, jestli si nevzpomene alespoň na jeden příklad filantropické čarodějnice, ale nepřipadl na žádnou kromě Hodné Glindy, a ta se mezi čarodějnice vlastně ani počítat nedala.
Jedna skutečnost byla na jeho straně; tyhle čarodějnice vypadaly docela spokojené. Hudba, která proudila dolů schodištěm, byla zřejmě irská a hojně se mísila se smíchem, jásotem a veselými výkřiky.
Zeď nad ním zasvítila odleskem světla pochodní. Překonal poslední zatáčku a vstoupil do hlavní místnosti věže.
Kruhový nebo spíše kulový tanec byl v plném proudu; byla to nějaká třírozměrná obdoba hory. Přes kotouče dýmu z pochodní viděl páry tančící na zdech, na stropě, ve vzduchu a příležitostně i na podlaze. Tu a tam byly hloučky klábosících, smějících se lidí. Jejich šaty byly pestré v extrémním smyslu tohoto slova — vlastně by se dalo říct, že byly velice křiklavé. Většina z nich držela v rukou džbánky, občas doplňované z velkého sudu, ležícího u schodiště.
Všichni byli mladí, výrostci. Neviděl tam jedinou tvář, jejíž majitel by byl dost starý na to, aby mohl k volbám.
Zastavil se na prahu, zasažen neodbytným pocitem, že tam nepatří. Cítil se jako gardedáma na maturitním večírku — tedy trapně. Jeden z mladíků, který se staral o pití, ho uviděl a zašklebil se. „Zdráv buď!“ zahalekal. „Zpozdil ses,“ řekl a vrazil mu do ruky džbánek.
„Netušil jsem, že jsem byl pozván,“ zamumlal Rod.
„Toť přeci nad slunce jasnější.“ Mladík se znovu zašklebil. „Molly tvůj příchod předpověděla; leč říkala, že přibudeš o půl hodiny dříve.“
„Je mi líto,“ Rodův pohled byl poněkud skelný. „Přišlo mi do toho pár věcí…“
„Ech, tím se nermuť. To její chyba byla, ne tvá; jak pořekadlo říká: vinno tím je víno. Čekáme tě už od té chvíle, kdy jsi přibyl na hrad. Včerejší noci nás elfi zpravili, žes čaroděj.“
Rodova mysl byla náhle čistá jako sklo. „Blbost! Nejsem o nic víc čaroděj než ty… chci říct…“
„Ach, pravda žes čaroděj!“ Hoch vážně pokýval hlavou. „Čaroděj a mocný k tomu. Copak ses k nám nesnesl v padající hvězdě?“
„To je věda a ne magie! Nejsem žádný čaroděj!“
Mladík se shovívavě usmál. „Ať je ti to povědomo nebo ne, tys zkrátka čaroděj.“ Zasalutoval Rodovi džbánkem. „A tudíž jeden z nás.“
„Uh… děkuji mockrát,“ poděkoval Rod a napil se ze džbánku. Bylo to svařené víno, horké a kořeněné.
Rozhlédl se po místnosti, snaže se přivyknout na konstatní hluk a hrubé porušování Newtonových zákonů.
Jeho oči zachytily pár sedící pod jedním z oken zabraný hluboce do konverzace, což znamenalo, že ona mluvila a on poslouchal. Ona byla pohledná dívka s živůtkem nacpaným k praskutí a on byl štíhlý mladík, hltající ji očima.
Rod se cynicky zasmál, přemýšleje o tom, co chlapce vede k takové zjevné oddanosti.
Dívka zalapala po dechu a šlehla po Rodovi rozhněvaným pohledem.
Rodovi poklesla čelist. Pak začal drmolit omluvy, ale než mohly přejít přes jeho rty, dívka se usmála, zjihla a graciézně se mu uklonila a pak se otočila zpátky ke svému jednočlennému auditoriu.
Rod úžasem zapomněl zavřít ústa. Pak popadl vedle stojícího hocha za ruku, oči stále upřené na děvče.
Chlapec ho objal kolem ramen a zeptal se starostlivým hlasem: „Něco tě trápí, příteli?“
„To — to děvče,“ vykoktal ze sebe Rod. „Ona umí číst myšlenky?“
„Jistěže! My všichni to umění ovládáme, třebaže ona vyniká nad většinu z nás.“
Rod si sevřel hlavu do dlaní, aby jí zabránil v točení. Telepati. Celá místnost plná telepatů. Podle všeobecně uznávaného odhadu mělo být v celé známé galaxii nanejvýš deset ověřených telepatů.
Pokusil se vzchopit. Musela to být nějaká mutace, genetické zatížení nebo něco takového. Odkašlal si. „Poslyš, chlapče… hm, jak se vlastně jmenuješ?“
„Ay de mi!“ Hoch si plácl dlaní na čelo. „Odpusť mi mou nevychovanost. Zovu se Tobiáš, mistře Gallowglassi; a mou povinností jest představit ti i ostatní.“
Než se Rod nadál, táhl ho hoch k nejbližší skupince.
„Ale — ale já jsem se jen chtěl zeptat — “
„Toto jest Nell a toto Andrejev, to Brian, toto Dorothy…“
O půl hodiny a třiapadesát představení později se Rod zhroutil na dřevěnou lavici. Pozvedl džbánek a nalil si jeho obsah do hrdla. „Tak,“ řekl a nechal si džbánek spadnout do klína, „teď jsme prázdní oba.“
„Hned ho zase naplním!“ Toby si od něj vzal džbánek a odletěl.
Doslova.
Rod se za ním díval, jak pluje místností deset stop nad podlahou a zatřásl hlavou. Už se ničemu nedivil.
Vypadalo to, že má tady přímo před sebou mladou esperskou kolonii — levitátory, věštce a telepaty.
Ale pokud se všichni dokážou teleportovat, proč děvčata létají na košťatech?
Toby se s lehkým puf! vytlačeného vzduchu objevil Rodovi po boku. Rod na něj chvíli zíral a pak si od něj vzal džbánek vína.
„Hm, díky. Poslyš, vy všichni dokážete, hm, levitovat a teleportovat se?“
„Prosím?“ Toby se nechápavě zamračil.
„Umíte všichni, hm, létat? A, hm, přemisťovat se z jednoho místa na druhé silou myšlenek?“
„Ach, ano!“ Toby se zašklebil. „Všichni to dokážeme.“
„Co? Létat?“
„Nikoliv; všichni se dokážeme přemisťovat na kterékoliv známé místo. Všichni jinoši umějí létat, děvy nemohou.“
Geny spřažené s pohlavím, pomyslel si Rod. Nahlas řekclass="underline" „Proto létají na košťatech?“
„Tak jest. Ony zase mají schopnost ovládat mrtvé předměty. To my muži nedovedeme.“