„Neměliž bychom o tom královnu zpraviti?“
„Nikolvěk, zbytečně by to v ní ouzkost probudilo.“
Rod se zamračil. „Co sis z toho vybral, Fessi?“
„Jenom to, že je to alžbětinská angličtina, Rode.“
„Proto asi SPORT vždycky posílá s roboty lidi,“ povzdechl si Rod. „No dobře, začneme s očividným: jazyk potvrzuje, že se jedná o kolonii Emigrés.“
„Ano, jistě,“ zamumlal Fess nepříliš přesvědčivě.
„Ale no tak, starý symbiote, žádné remcání. Já vím, že nepovažuješ samozřejmosti za hodný hlášení; ale přehlédnutí samozřejmých faktů může někdy vést k přehlédnutí tajemství, skrytých pod jejich povrchem, nemyslíš?“
„No…“
„Správně. Tak. Zmiňovali se o královně. To znamená, že zdejší vláda je monarchie, přesně jak jsme předpokládali. Ta omladina označovala sama sebe za coven, to znamená, že se považují za čarodějnice a čarodějníky… S přihlédnutím k jejich způsobu přemisťování jsem nakloněn tomu věřit. Ale…“
Nechal ale viset několik minut ve vzduchu. Fess nastražil uši.
„Taky říkali, že o tom poví královně. Tudíž musí mít přístup ke královniným uším. Co to znamená, Fessi? Monarchie schvalující čarodějnictví?“
„To není bezpodmínečné vyloučeno,“ namítl Fess věcně. „Vhodný příklad by mohl být král Saul a čarodějnice z Endoru…“
„Ale tyhle mají přístup ke dvoru.“
„Rode, děláš unáhlené závěry.“
„Ne, jen přicházím s pronikavým pohledem na věc.“
„Proto asi SPORT vždycky posílá s lidmi roboty,“ opáčil Fess.
„Touché. Ale říkali taky, že kdyby to řekli královně, vzbudilo by to v ní 'ouzkost'. Co tím mysleli, Fessi?“
„Mysleli tím obavy, Rode.“
„Hm. Pak by zdejší královna měla být spíš citlivá.“
„Mohla by být, ano.“
Přes louku se k nim donesla hudba — skotské dudy hrající doprovod k starému cikánskému popěvku. Mladí lidé tančili na holé půdě a několik stop nad ní.
„Bavorské selské tance,“ zamumlal Fess.
„'Kde konec světa na nás čeká… „zanotoval Rod a pohodlně si natáhl nohy. „Smíšená kultura pečlivě kombinující to nejhorší, co stařičká Země mohla nabídnout.“
„To není příliš objektivní názor, Rode.“
Rod pozvedl obočí. „Copak tobě se dudy líbí?“ Založil si ruce, bradu si opřel o hrudní kost a nechal na Fessovi, který neměl potřebu spánku, aby hlídal.
Robot držel stráž několik hodin, přežvykuje při tom nově získaná data. Když hudba zeslábla a ztichla, šťouchl do Roda kopytem.
„Grumf!“ řekl Rod, který se rázem probudil do plné bdělosti, jak se na správného tajného agenta sluší.
„Večírek končí, Rode.“
Omladina se vznesla do vzduchu a zamířila zpátky na severovýchod.
Jedna z postav seděla vzpřímeně na koštěti; ve vzduchu se k ní přidružila postava mladého hocha.
„Doufat-liž smím, že už se nás nebudeš víc stranit, lady Gwendylon?“
„Randale, tobě když myš by byla dána, toužil bys hnedle po olifantovi. Na příště lépe učiníš, když dvornosti skládat děvám o šest let tebe starším zkoušeti nebudeš!“
Koště se rozletělo přímo k Rodovi, mihlo se nad stromy a bylo pryč.
„Mmm, ano!“ Rod si olízl rty. „Zdá se, že to děvče má říz. A podle toho, co jsem slyšel, je kapánek starší, než ti ptačí mozci…“
„Myslel jsem, že jsi nad takové věci povznesen, Rode.“
„Což je jen ohleduplnější způsob, jak říct, že by se mnou stejně nechtěla nic mít. No co, i když nekoupím, kouknout se do výkladních skříní můžu vždycky.“
Čarodějnická omladina zmizela za obzorem a jejich smích pomalu utichl.
„Tak, a je to.“ Rod si protáhl nohy a začal vstávat. „Je po večírku a my nejsme o nic moudřejší.“ Vstal. „Tak či tak, alespoň nás neodhalili; o kosmické lodi pod zemí nikdo neví.“
„Ale kdež, nikoliv,“ zachichotal se tenký hlásek.
Rod ztuhl, otočil se a vytřeštil oči.
Za ním, mezi kořeny starého dubu stál mužík, podsaditý, rozesmátý a všeho všudy dvacet palců vysoký. Na sobě měl dvouřadý kabátec a úzké kalhoty v různých odstínech hnědé, měl velice bílé zuby a celkově působil dojmem pěkného rošťáka.
„Kníže elfů by ocenil tvou návštěvu, mistře čaroději,“ řekl mužíček a znovu se zakuckal smíchy.
Rod po něm skočil.
Ale človíček už byl pryč, nechávaje za sebou jenom veselý smích.
Rod vstal, zaposlouchal se do šumění větru, čechrajícího listy starého dubu, a posledního tichého chichotání doznívajícího mezi kořeny stromu.
„Fessi,“ řekl, „Fessi, viděls to?“
Žádné odpovědi se mu nedostalo.
Rod se zamračil a otočil se. „Fessi? Fessi!“
Robotova hlava se pomalu kývala mezi jeho předníma nohama.
„Ach, k čertu!“
Zadunění zvonu oznamovalo devátou hodinu dopolední někde ve velkém, rozpadajícím se městě, jež bylo — alespoň pokud mohl Rod a Fess soudit z jejich rychlosti a azimutu — mateřskou základnou čarodějnické omladiny. V souvislosti s jejich poznámkami o královně Rod doufal, že by to mohlo být současně i hlavní město ostrova.
„Je to jen domněnka,“ dodal rychle.
„Samozřejmě,“ zabručel Fess. V robotově hlase se dalo vycítit shovívavé povzdechnutí.
„Jaké jméno bych měl použít, dojde-li ke kontaktu na bezprostřednější úrovni?“
„Proč ne Rodney ďArmand VII? Tohle je jeden z těch řídkých případů, kdy je tvé pravé jméno přiměřené podmínkám.“
Rod zavrtěl hlavou. „Příliš troufalé. Moji předkové nikdy nedosáhli svých aristokratických cílů.“
„Oni byli aristokraté, Rode.“
„Jasně, ale to byli na naší planetě všichni, Fessi, s výjimkou robotů. A žili spořádaným rodinným životem tak dlouho, až získali právo vydávat to za čest.“
„A copak to není dost velká čest — “
„Později,“ přerušil ho Rod. Fess měl naprogramováno kázání o tradici noblesse oblige z Robotí encyklopedie a ochotně s ním začal při sebenepatrnějším náznaku narážky. „Teď tu máme drobný problém s mým jménem, vzpomínáš?“
„Když na tom trváš,“ řekl Fess znechuceně. „Zase námezdný voják?“
„Ano. To mne opravňuje k cestování.“
Fess sebou trhl. „Mohl by ses vydávat za potulného pěvce…“
Rod zavrtěl Hlavou. „Od potulných pěvců se čeká, že znají nejnovější zprávy a klípky. Ale vzít s sebou harfu není tak špatný nápad — zvlášť pokud je panovníkem žena. Píseň občas pomůže člověku tam, kam se s mečem nedostane…“
„Takže jako vždycky… Vyhovovalo by ti jméno 'Gallowglass', Rode? Je to starý irský termín pro žoldnéře.“
„Gallowglass…“ Rod vychutnal slůvko na jazyku. „Není to špatné. Má to břink.“
„Stejně jako ty sám.“
„Myslels to ironicky, nebo se mi to jen zdá? Ale je to dobré, solidní jméno… i když se na ně zrovna nehodí výraz hezké.“
„Přesně jako na tebe,“ zamumlal robot.
„Troufám si tvrdit, že je to ono. Rod Gallowglass, hou!“
Náhle Rod přitáhl uzdu a zastavil svého oře. Odněkud z nedaleka před nimi se ozývalo tlumené hučení davu.
Rod se zamračil. „Co to má znamenat?“
„Mohl bych doporučit obezřetný průzkum…“
„To není špatný nápad. Dej se do toho, ale našlapuj opatrně, prosím tě.“