Fess pomalu kráčel úzkou měsíci osvětlenou uličkou a tiskl se do stínu starých, větrem ošlehaných zdí. Na rohu zastavil, natáhl krk a natočil svou koňskou hlavu do pravého úhlu.
„Co tam vidíš, sestřičko Aničko?“
„Dav,“ řekl Fess.
„Omračující postřeh, milý Watsone. Něco kromě toho?“
„Pochodně a mladíka, který šplhá na pódium. Promineš-li mi to přirovnání, Rode, velice nápadně to připomíná veřejné manifestace na tvé alma mater.“
„Nic není vyloučeno.“ Rod sklouzl na zem. „Ty zůstaň tady, můj velký příteli. Já půjdu na výzvědy.“
Oběhl roh a pak přešel do rozšafného vojenského vykračování, s rukou položenou na jílci meče.
Nebyl to špatný nápad, soudě podle vzhledu davu. Vypadalo to jako setkání místního svazu vagabundů. Mezi přítomnými se nenašel jediný nezaplátovaný kabátec. Rod nakrčil nos; umytý člověk tu byl zřejmě ještě větší vzácností. Pěkně ošuntělá cháska.
Místo shromáždění bylo velké, otevřené náměstí, na jedné straně ohraničené širokou řekou; byly tam přístavní můstky a dřevěné lodě připoutané ke svým kotvištím. Ostatní tři strany náměstí tvořily laciné, rozpadající se nájemné domy, obchůdky s produkty moře a jiným levným zbožím a skladiště. Alespoň ta byla v poměrně dobrém stavu.
Všechny budovy byly polodřevěné s charakteristickým přečnívajícím patrem.
Křičící a povykující dav už zaplnil skoro celé náměstí. Čadící smolné louče mu dodávaly démonické osvětlení. Při bližším pohledu odhalil dav oči zakryté páskami, amputované údy a hlavy bez uší — podivný kontrast k postavě, která stála na dřevěném pódiu.
Byl to mladý, širokoplecí a světlovlasý muž. Obličej měl čistý a nezjizvený, s vyčnívajícím nosem a modrýma očima. Měl kulatou, takřka nevinnou tvář, bezelstnou a poctivou, naplněnou vnitřním světlem Muže s posláním. Jeho kabátec i kalhoty byly kupodivu čisté, vkusně ušité a z kvalitní látky. U boku mu visel meč.
„Dítě narozené ve správné rodině,“ zabručel Rod. „Co k sakru dělá v tomhle krysím doupěti?“
Mladík zamával rukama; dav zajásal a pozvedl louče do výše, aby měl víc světla.
„Čí ramena jsou od toho, aby nesla ta nejtěžší břemena?“ zvolal hoch.
„Naše!“ zaburácel dav.
„Čí ruce jsou poseté mozoly a ztvrdlé těžkou dřinou?“
„Naše!“
„Kdo vytvořil všechno to bohatství, jímž šlechta zbůhdarma mrhá?“
„My!“
„Kdo k nebi vztyčil jejich žulové hrady?“
„My!“
„Nepatří nám tedy podíl na jejich bohatství a přepychu?“
„Patří!“
„Ano,“ křikl mladý řečník. „Vždyť v každém z těch hradů je dost bohatství, by z vás všech učinilo krále!“
Dav začal šílet.
„Slyšíš to, Fessi?“
„Slyším, Rode. Připadá mi to jako směsice Karla Marxe a Huey Longa.“
„Zvláštní syntéza,“ zamumlal Rod. „Ačkoliv možná zase ani tak zvláštní není, když se nad tím člověk pořádně zamyslí.“
„Je to vaše bohatství!“ křičel mladík. „To vy na ně máte právo!“
Dav začal šílet ještě víc.
„Ale dají vám, co vám po právu patří?“
Dav byl náhle zticha. Zaznělo zlobné mručení.
„Ne!“ zaburácel mladý muž. „Musíte to však od nich žádat, protože takové je vaše právo!“
Zvedl obě ruce do výše. „Královna vám dala chléb a víno, když na vás dolehl hladomor! Královna dává maso a dobré víno čarodějnicím, kterých si váží!“
Dav jako by oněměl. Jeho řadami se nesl tichý šepot: „Čarodějnicím! Čarodějnicím!“
„Ano,“ zařval řečník, „dokonce i čarodějnicím, zavrženíhodným a opovrženíhodným. Oč víc dá vám, jež jste se zrodili z tepla dne?
Dá vám, co vaše právem jest!“
Dav odpověděl hlasitým řevem.
„Kam půjdete?“ zaječel mladý Démosthenés.
„Do hradu!“ vykřikl někdo a ostatní hlasy se k němu přidaly. „Do hradu! Do hradu!“ Křik se změnil v rytmické skandování. „Do hradu! Do hradu! Do hradu!“
Náhle se do pokřiku ozvalo ostré zaječení. Dav rázem ztichl. Hubená, shrbená postava se vyhoupla nastřechu skladiště a zavolala do náměstí: „Vojáci, celá rota nebo ještě víc!“
„Pryč skrze uličky a přístaviště!“ zvolal mladý muž. „Za hodinu se sejdeme v Clovisově domu!“
K Rodovu úžasu dav zůstal zticha. Proudy lidí začaly odtékat křivolakými uličkami. Žádná panika, žádný zmatek.
Rod ustoupil do dveřního výklenku a díval se, jak jsou pochodně zhášeny. Jedna skupinka žebráků za druhou procházely kolem něj, tiše a bez povyku, aby byly pohlceny temnými jícny úzkých uliček. Náměstí se vyprazdňovalo; tlumený zvuk kroků zanikal v dáli. V nastalém tichu Rod zaslechl blížící se dunění kopyt — vojáci přicházeli rozehnat královniny přívržence.
Rod vyskočil a rozběhl se k rohu ulice, kde stál Fess. Do sedla se vyhoupl, aniž zpomalil klus. „Do luxusní části města,“ zašeptal, „rychle a tiše.“
Když bylo třeba pohybovat se tiše, mohl Fess z kopyt vysunout na palec tlusté gumové podrážky; mohl si také v paměti vybavit fotografickou mapu města pořízenou při jejich vzdušném průzkumu. To jsou výhody robotického koně.
Cválali městem; terén se brzy začal zvedat, až se změnil v kopec, korunovaný královským hradem. Kvalita domů se postupně zlepšovala; dostávali se stále dál do blahobytnějších částí města.
„Co si o tom všem myslíš, Fessi?“
„Totalitní hnutí, nade vší pochyby,“ odpověděl robot. „Provokatér vydávající se za mluvčího lůzy, bezpochyby prahnoucí po moci, navádí lid, aby na vládu vznášel požadavky, které nemohou být splněny. Odmítnutí bude dáno davu jako povel k páchání násilí, a než se naděješ, máš tu revoluci jako vystřiženou z učebnice.“
„Nemohl by to být jen nějaký ambiciózní šlechtic, který si uzurpuje nárok na korunu?“
„Uzurpátoři hledají podporu v horních vrstvách společnosti, Rode. Ne, tohle je proletářská revoluce — předehra k totalitní vládě.“
Rod našpulil rty. „Dokázal bys říct, že tam byl nějaký důkaz o vnější intervenci nějaké vyspělejší společnosti? Chci říct, na tomto stupni kultury nejsou proletářské revoluce příliš obvyklé, ne?“
„Velice řídké, Rode, a když k nějaké dojde, je úspěšnost skoro nulová. Přesvědčovací metody ve středověké společnosti nikdy nestavějí na základních právech; takový koncept je této kultuře cizí. Pravděpodobnost intervence je velice — “
Rodovy rty se opět zkřivily do divokého úšklebku. „Výborně, starý mechanisme, vypadá to, že jsme přišli na správné místo.“
Na horním konci města uviděli rozlehlý dvouposchoďový dům obklopený ze tří stran dvorkem osvětleným pochodněmi. Čtvrtou stranu uzavírala dřevěná palisáda s bránou. Z brány právě loudavě vycházela skupinka smějících se, dobře oblečených mladíků; Rod zachytil úryvky pijácké písně. Zevnitř se ozývalo řinčení nádobí a volání po pivu a masu.
„Vypadá to, že jsme objevili jednu z lepších hospod.“
„Řekl bych, že tvá domněnka je oprávněná, Rode.“
Rod se protáhl v sedle. „Vypadá to jako dobré místo na strávení noci. Slučují se s místním stupněm kultury česnekové klobásy, Fessi?“
Robot si povzdechl. „Rode, ty máš příšerné chutě!“