Rod se kysele zašklebil. „Ani ne tak divné. Ale nechceš snad říct, že ti žebráci doufali dobýt hrad?“
„Ne, ale je známo, že se na jihu sbírá vojsko, a Kateřina není z těch, kteří by čekali, až připochoduje až k ní.“
„Aha.“ Rod se zamyslel. „Chceš říct, že si je Šklebil zatraceně jistý, že mu vytáhne vstříc?“
„Nanejvýš jistý. A Šklebil vytáhne na jih za ní.“
Rod přikývl. „A až se vojska střetnou v boji, žebráci napadnou královnu zezadu.“
„Což je jim podobné,“ zamumlal Loguire.
Tuan souhlasně přikývl. „Sevřena v kleštích, nevydrží její armáda ani půl hodiny.“
„A co Šklebil předpokládal, že udělá s rádci a šlechtici, až bitva skončí? Durer má v úmyslu dosadit za krále tvého bratra.“
„Tak se to předpokládalo,“ přisvědčil Tuan, „ale Šklebil se mínil pustit i do lordů.“
„Ano?“ Rod pozvedl obočí.
„Ano. Má tajnou zbraň. Je to pouhá kovová trubka připevněná na pažbu kuše, ale dokáže vrhat olověné koule, které prorazí i to nejpevnější brnění.“
„A těmi míní vyzbrojit všechny muže ve svém vojsku?“
„Ach ne.“ Tuan se zamračil. „Má jich jen pět; jednu pro sebe, jednu pro každého ze svých tří kapitánů a jednu pro čtvrtého kapitána.“ Tuan kývl hlavou k Tomově velké postavě. „Jenže tenhle upadl v nemilost. Šklebil předpokládá, že těch pět trubek plně postačí proti celému vojsku vedenému lordy a rádci.“
Ale Rod zíral na Toma. „Velký Tom?“ polkl. „Kapitán?“
„Ano,“ zamračil se Tuan. „Tys nevěděl, že patřil Clovisovi?“
Tom otevřel jedno oko a podíval se na Roda. Rod odvrátil oči, odkašlal si a kousl se do rtu. „Ach tak. To tedy vysvětluje mnoho věcí.“ Pak se podíval zpátky na Toma. „Tak ty jsi tedy součástí vnitřního kruhu.“
Velký Tom se kysele usmál a zvedl jednu svou dřevorubeckou ruku. Řetěz zařinčel a napjal se. „Byl jsem,“ řekl.
„Postavil se proti nim,“ vložil“ se do rozhovoru Loguire, „stál proti svým druhům a tomu — jak že se jmenuje? Šklebil — stál proti Šklebilovi a jeho třem šakalům, když rozhodli, že mám být uvězněn se svým synem. 'Ne, řekl ten tvůj Tom, 'Musím ho odvést zpět ke svému pánovi, kde napomůže našim plánům. 'Plány se změnily, řekli na to oni a nechtěli ani slyšet o tom, že by mne propustili, a pak ten tvůj sluha Tom bojoval na mé straně a vyřídil jich pěknou hromádku.“ To poslední bylo proneseno s překvapivým respektem.
Tom se zašklebil a Rod si teprve teď všiml, že v obrově úsměvu chybí jeden zub. „Ty jsi taky slušný rváč,“ zachechtal se Tom. „Nikdy by mne nenapadlo, že se šlechtic bude tak dobře rvát i bez meče a bez brnění.“
Rod se zadíval do šera Tomova konce místnosti a uviděl, že obr má nateklé oko a taky mu přibylo několik nových šrámů na tváři. Opřel se o zeď a přívětivě se zašklebiclass="underline" „Kolik horkých hlav jsi rozbil, Velký Tome?“
„Slabých dvacet, řekl bych,“ odpověděl Tom znechuceně. „Neměl jsem nikoho než tohohle svalnatého gentlemana, aby mi chránil záda, a bylo jich na nás příliš mnoho.“
Rod se znovu zašklebil a pomyslil si, jestli si lord Loguire vůbec uvědomuje, jak významného komplimentu se mu právě dostalo.
Protáhl se a zívl. „Fajn, teď už jsou mnohé věci jasnější. Nemá tu někdo balíček karet?“
Oba Loguirové se zmateně zamračili; ale Tom se pobaveně uchechtl.
Rod se na velkého vesničana kysele usmál a Tomův obličej zkameněl. Upřel oči na Roda.
„No tak, Tome!“ vyštěkl Rod. „Sem s tvými tajnými důstojnickými znalostmi. Nemá smysl hrát tu hru dál, nemyslíš?“
Tom se na něj zamračil, pak jeho obličej zase zvolna nabyl neproniknutelného, zadumaného výrazu. Opřel se o zeď a přivřel oči. „Jistě, máš na to právo — tak jsi to myslel?“
Rod si náhle spolu s nepříjemným pocitem kolem žaludku uvědomil, že ho Velký Tom považuje za trochu víc než jen svého zaměstnavatele nebo figurku ve hře.
„Můj osud je teď svázán s tvým,“ pokračoval Tom, „ať už se mi to líbí nebo ne; tak proč bych měl dělat obstrukce?“
„Obstrukce?“ Rod pozvedl obočí a káravě se na svého sluhu podíval. „Trochu nezvyklé slovo na prostého vesničana, Velký Tome.“
Tom odmítavě mávl rukou. „Přestaň už s tím divadýlkem! Já jsem se odmaskoval; buď tedy tak slušný a sundej svou vlastní masku.“
Rod ztuhl.
Pak se pomalu usmál. „Jsi rychlejší než průměrný medvěd, Velký Tome. Jak dlouho už to víš?“
Oba Loguirové na ně nechápavě poulili oči.
Velký Tom se krátce chrčivě zasmál. „To je přece jasné, pane: od chvíle, kdys na mne poprvé použil judo.“
„Aha.“ Rod pozvedl obočí. „Takže od začátku? Tak proto jsi mi chtěl dělat gorilu?“
Tom se líně usmál.
„Nařídili ti to?“
Tom přikývl.
Rod sklopil oči a prohlédl si řetěz na svém zápěstí.
„Kdo jsi, pane?“
„Čaroděj.“ Rod se kousl do jazyka, ale byla to ta nejlepší odpověď, která ho napadla.
Velký Tom ohrnul ret. „Divadlo, pane, nic než divadlo! Ty sám jsi řekl, že hra už skončila! Nepatříš k rádcům, jinak bys jim neukradl lorda Loguira, a nepatříš ani k Domu, protože pak bych tě musel znát z dřívějška. Tak kdo tedy jsi?“
„Čaroděj,“ zopakoval Rod. „Nový hráč ve hře, Velký Tome, ten, který pevně stojí za královnou. X, neznámá v rovnicích rádců i Clovisova domu, tady jen čirou náhodou a shodou okolností.“
„Grumf!“ odfrkl si Velký Tom. „Nemám ve zvyku věřit na náhody, pane. Vím, že stojíš za královnou, ale mohu se zeptat, kdo stojí za tebou?“
„Zvláštní způsob řeči sluhy se svým pánem,“ zavrčel Loguire vztekle.
Rod se slabě usmál. „Je to velice zvláštní sluha, mylorde.“
„Ano, a nanejvýš zvláštní pán,“ odsekl Tom. „Kdo je za tebou, Rode Gallowglassi?“
Rod si obra pozorně prohlédl a pak pokrčil rameny. To slovo nemohlo Loguirům říct nic a Tom byl teď stejně na jeho straně. „SPORT,“ odpověděl.
Tom vytřeštil oči, pak, skoro šeptem, řekclass="underline" „Myslel jsem, že už všichni zemřeli.“ Polkl a kousl se do rtu. „Ech, ale ty žiješ. Mohl bys být duch, ale ne, jsi živý; jinak by si tě ta čarodějnice sotva tak hleděla. Slyšel jsem, že jste byli po našem vítězství rozprášeni; ale zřejmě to tak není. Je to zázrak nad zázraky, náhoda — ale ty bezpochyby žiješ.“
„Vyhráli?“ zamračil se Rod.
Na což se mu od Toma dostalo místo odpovědi ještě zmatenějšího výrazu.
Pak se obrův obličej najednou rozjasnil. Zašklebil se, zaklonil hlavu a burácivě se rozesmál.
Loguire sjel pohledem z něj na Roda, který nechápavě kroutil hlavou. Oba se znovu podívali na Toma, který si hřbetem ruky právě utíral z očí slzy smíchu. „No ano, teď už je mi to jasné! Že já hlupák na to nepřišel dřív! Jaký je tvůj věk, pane?“
„Věk?“ Rod se zamračil. „Je mi dvaatřicet, proč?“
„Ale ne!“ Tom odmítavě zavrtěl hlavou. „Ptám se, z které doby jsi přišel?“
Rodova ústa se zformovala do tichého udiveného 'O' a pak se mu najednou rozbřesklo. „Takže to byl stroj času!“
Obličej Velkého Toma ztuhl, jaksi uvědomil důsledky Rodových slov.
„A druhý podobný,“ pokračoval Rod, „je ukryt v téhle budově, nemám pravdu?“
„Dost!“ vyštěkl Velký Tom a jeho oči byly najednou velice mrazivé. „Už toho víš zatraceně mnoho, Rode Gallowglassi!“
Strach vyklíčil v Rodově žaludku a odtud se po páteři rozšířil do celého jeho těla, když zahlédl chladný zabijácký výraz v očích svého sluhy. „Velký Tome.“ Odkašlal si a přešel do rychlého a bezvýrazného vysvětlovacího tónu. „Velký Tome, tví vlastní lidé se postavili proti tobě. Už jim nejsi nijak zavázán a chyby, které slíbili napravit, mohu napravit i já. Vrať se k nim a oni tě zabijí. Já to neudělám a ty to víš.“