Vražedný pohled v obrových očích pomalu roztál a obr se uvolnil. „Ne,“ zavrčel, „máš sice zase pravdu, ale ne tak, jak si myslíš. Dali mě jen k ledu, dokud nezařídí, co je třeba; ale pak mne zase vezmou zpátky, protože jsem pro ně příliš cenný, než aby se mě jen tak zbavili. Ale máš pravdu, že mě zabijí — za rok, za dva nebo za pět, až skončím svou práci. A já bych raději žil.“
Rod skepticky pozvedl obočí. „Že by nepochybovali o tvé loajalitě?“
Velký Tom se chrčivě zasmál. „Ani nemusí, pane. Neshodli jsme se pouze na prostředcích, ne na společném cíli. Ale neshodli jsme se, a proto mne dříve nebo později zabijí.“
„Rode,“ řekl tichý hlas, který nikdo jiný nemohl slyšet.
Rod zvedl ruku. „Moment! Nejčerstvější zprávy z burzy!“
„Rode, kníže elfů přichází. Vede k tvé cele eskadru elfů.“ V robotově hlase zaznělo něco jako smích.
„No dobře, a co je na tom směšného?“ zeptal se Rod.
„Čeká tě překvapení, Rode.“
Oknem dovnitř nakoukly dvě sukovité, shrbené a bělovousé postavičky. Rod se zamračil. „Fessi, tohle jsou gnómové, ne elfi.“
„Gnómové? Ach ano, elfi pracující s kovem. Čistě sémanticky, Rode. I tak si nedokážou poradit se železem.“
Gnómové vytáhli kladivo a bronzově se lesknoucí sekáč, pak poodstoupili a přenechali nástroje větší, temnější postavě, která zastiňovala slunce.
Loguirové přikovaní pod oknem natáhli krky co nejvíc, aby také něco viděli. Zaduněla první rána.
Velký Tom se zamračil. „Ten v okně je mi nějak povědomý. Chtělo by to světlo, abych si mohl prohlédnout jeho tvář.“
Rod se zamračil rovněž. „Co je na jeho tváři tak zajímavého? Pravděpodobně bude hezky odporná.“
Tom se zašklebil. „Bude z toho báječná pohádka pro vnoučata, pokud budu žít dost dlouho na to, abych si nějaké pořídil. Žádný smrtelník ještě nepohlédl do tváře elfí šlechty, ačkoliv se o nich říká, že jsou nepředstavitelně staří. Jsou… uh… ach… mmmmm!“
Tomova hlava padla na stranu a obr začal chrápat. Oba Loguirové se k němu přidali. Rod vytřeštil oči.
Kovový prut mříže vypadl z okna a zazvonil o zem. Jeho konce byly čistě přeťaté.
Rod hvízdl. Ten kníže elfů byl možná starý, ale určitě nebyl zchátralý — nemohl být, když pořád ještě dokázal přerazit palec silnou železnou tyč jen s použitím sekáče a palice.
Třetí tyč dopadla na zem. Ozval se škrábavý zvuk a pak se nízká podsaditá postava provlékla oknem a skočila dolů.
Rod vytřeštil oči, zavřel je, znovu je otevřel, protřel si je a zatřásl hlavou. Pak pochopil, proč Tom a oba Loguirové tak náhle usnuli.
Polkl, s vypětím všech sil se uklidnil a trochu nuceně se usmál. „Rád tě vidím, Brome O'Berine.“
„K tvým službám.“ Mužíček se uklonil a škodolibě se zašklebil. „Dlužím ti ránu do hlavy, pane Gallovglassi, za to, jak jsi mluvil s královnou; ránu do hlavy nebo svůj nejhlubší dík — jenže jsem se ještě nerozhodl, co z toho.“
Obrátil se k oknu a zavolal něco cizím, nesrozumitelným jazykem. Bronzový sekáč proletěl vzduchem a dopadl k jeho nohám. Vedle něj přistálo kladivo.
„Teď tohle.“ Poklekl na zem a přitiskl Rodovo předloktí k podlaze. „Nehýbej se, ať tě neseknu do zápěstí.“ Přiložil sekáč k prvnímu článku řetězu a lehce do něj uhodil kladivem. Řetěz se rozlétl s článkem přeraženým napůl. Brom zabručel a přešel k Rodově druhé ruce.
„Až s tím skončím, zůstanou ti železné náramky,“ poznamenal, „ale bez řetězů. Okovy musí počkat, až se dostaneš k hradnímu kováři.“
„Hm… pěkně tvrdý bronz, řekl bych,“ zamumlal Rod, pozoruje, jak sekáč roztíná železné články.
„Velice tvrdý,“ přisvědčil Brom a zaútočil na pouta na Rodově kotníku. „Starý recept předávaný v naší rodině.“
„Hm… ve tvé rodině?“
„Ano.“ Brom vzhlédl. „Ve starém Řecku byli taky elfové, Rode Gallowglassi. To jsi nevěděl?“
Rod to nevěděl; ale řekl si, že teď není vhodná doba, aby se o tom zmiňoval.
Postavil se, teď už bez řetězů, a díval se, jak Brom vysvobozuje ostatní. To, že je knížetem elfů, mnohé vysvětlovalo: například jeho velikost a podsaditost.
„Netušil jsem, že jsi šlechtického rodu, Brome.“
„Hm?“ Brom se po něm podíval přes rameno. „Myslel jsem, žes to uhodl. Proč bych se jinak jmenoval tak, jak se jmenuju?“
Vrátil se ke své práci. Rod se zamračil. Jméno? Co to s tím má co dělat? Brom? O'Berin? Neviděl v tom žádné spojení.
„Tak, ještě ten poslední,“ řekl Brom a přesekl pouta Velkému Tomovi. „Teď bude třeba tvé pomoci, mistře Gallowglassi.“
Vskočil oknem zpátky ven. Rod zaklesl rameno do Tomova podpaží a nějak se mu podařilo dotáhnout ho k oknu, ze kterého se mezitím spustil provaz. Rod ho uvázal Velkému Tomovi kolem prsou, zatahal za volný konec a zavolaclass="underline" „Tahej!“
Uslyšel Bromovo zachroptění a znovu pocítil úžas nad silou mužíčkových svalů, když Velký Tom začal pomalu stoupat do vzduchu, šťastně při tom pochrupuje.
Vzhledem k Tomově svalnaté postavě a mohutnému břichu, jakožto i nedostatečné velikosti okna, nastaly jisté potíže. „Proč ho neprobudíš a nenecháš ho, ať si poradí sám?“ zafuněl Rod, opíraje se do jeho rozložitého pozadí.
„Nepřeji si, aby se o mně vědělo mezi smrtelníky,“ ozvala se Bromova tlumená odpověď.
Okno teď těsně rámovalo Tomovu statnou postavu a jeho sošné bérce. Rod uvážil pravděpodobný účinek poctivého a dobře mířeného kopance, ale nakonec ho zavrhl.
„Tak proč jsi mne nechal vzhůru?“ zeptal se místo toho.
„Jeden vzhůru zůstat musel, aby mi pomohl s ostatními,“ odpověděl Brom, ale Rod měl pocit, že to nebyla celá pravda.
Přesto si nechal další otázky pro sebe, dokud nebyli všichni jeho spoluvězni v bezpečí venku. Tuanova ramena způsobila ještě víc potíží než Tomovo břicho; nakonec ho museli obrátit a protáhnout okýnkem nohama napřed.
Pak Brom vytáhl Roda, mumlaje něco o tom, že jsou dneska všechny ryby nadměrečné. Rod zabručel a vrátil mu kompliment. Jakmile byl venku, sehnul se, až měl hlavu na úrovni Bromovy.
„Co to vyvádíš,“ zavrčel Brom.
„Čekám na výprask,“ odpověděl Rod. „Dlužíš mi ránu do hlavy, vzpomínáš si?“
Trpaslík se zachechtal a poplácal ho po rameni. „Nikoliv, příteli; udělal jsi jen to, co jsem měl sám udělat už před léty, ale nikdy jsem na to neměl srdce. Teď sebou hoď, musíme zmizet.“
Brom vzal Tuana v podpaží. Gnómové ho vzali za nohy a pomohli mu ho odvléct k rozbořené kašně uprostřed dvorku. Z jejích rozvalin se vynořili další gnómové a chopili se Velkého Toma. Rod udiveně zakroutil hlavou.
Brom zacloumal kamenem u základny kašny, odtáhl ho a odhalil temné ústí chodby sotva tři stopy široké. Rod ho poplácal po rameni. „Nebylo by snadnější, kdybys je nejprve probudil?“
Brom vzhlédl a jeho obličej potemněl. „Jdeme do elfí země, mistře Gallowglassi! Nikdo se tam nemůže dostat a pamatovat si, jak!“
„Já ano.“
„Jistě, to je pravda,“ připustil Brom, „ale ty nejsi obyčejný smrtelník, jako oni. Ty jsi čaroděj.“ Pak zmizel i s Tuanem v otvoru.