Rod mlčky přikývclass="underline" Šklebil si své spojence vybíral dobře. Měli důvod nenávidět monarchii. Pomalu se narovnal a tvář se mu zkřivila bolestí.
Tuan si ho změřil pohledem. „Měl by ses posadit a odpočinout si, Rode Gallowglassi.“
Rod se nadechl a zavrtěl hlavou. „Je to jen bolest. Nebude lépe strčit ty tři dolů do kobky?“
V Tuanových očích se zablesklo. „Ne. Svažme je a nechejme tady; mám s nimi jistý záměr.“
Rod se zamračil. „Jak to myslíš, záměr?“
Velký Tom zvedl ruku. „Neptej se ho, pane. Jestli je Tuan potřebuje, má je mít. Ten mládenec zná svou práci; ještě jsem neviděl a jen zřídka kdy slyšel o člověku, který by dokázal tak dobře ovládat dav.“ Sešel po schodech, aby si prohlédl ležící muže. Zkontroloval jim tep a pak je zatáhl pod galérii. Pak zvedl svázaného kapitána a přehodil si ho přes rameno.
„Tome!“ křikl na něj Tuan a obr vzhlédl. „Přines ten roh, co visí na krbové římse, a buben, který leží vedle něj!“
Tom přikývl, vrátil se ke krbu a sundal z hřebíku roh, pak zvedl jeden z primitivních bubnů — byla to prázdná plechová nádoba, přes jejíž otvor byla přetažena vydělaná kůže.
Rod se zmateně zamračil. „Na co potřebuješ buben a roh?“
Tuan se zašklebil. „Umíš na něj troubit?“
„No, že bych byl přímo kvalifikovaný pro první řadu ve filharmonii, to nejsem, ale…“
„To bude stačit,“ řekl Tuan vesele.
Velký Tom se vrátil na galérii se Šklebilovým důstojníkem přes jedno rameno a bubnem a trumpetou přes druhé. Shodil nástroje na zem a položil kapitána k jeho druhům.
Pak se postavil, opřel si ruce v bok a zašklebil se. „Hola, pánové! Co bude dál?“
„Ty si vezmi buben,“ řekl Tuan, „a až ti řeknu, pověsíš ty čtyři dolů z galérie, ale ne za krk. Tak nám spíš uvěří, že jsou naživu.“
Rod pozvedl obočí. „Není to ta stará písnička o tom, že jsme dost mocní, abychom si mohli dovolit být milosrdní?“
Odpověď už nezaslechl, protože Velký Tom začal bubnovat. Dunění se rozlehlo po místnosti.
Rod zvedl roh.
Tuan se zašklebil, vyskočil na zábradlí a postavil se s nohama široce rozkročenýma a rukama založenýma. „Svolej je, mistře Gallowglassi,“ zvolal.
Rod přiložil náustek ke rtům a zatroubil 'Budíček'. Na lovecký roh zněl trochu zvláštně, ale účinkem se neminul. Než se Rod dostal k druhému refrénu, místnost se naplnila žebráky, zloději, chromými, jednorukými, lupiči, poberty a vrahy.
Jejich mumlání připomínalo vítr před bouří a rozléhalo se místností jako zvláštní hudební doprovod k bubnu a rohu. Byli rozespalí, poloslepí a zmatení, mumlali tisíce nezodpovězených otázek najednou — až udiveně uviděli Tuana, kterého uvěznili, jak hrdě a neochvějně stojí nad nimi.
Měl se jich bát, měl proč se jich bát, a pokud už se vrátil, měl přijít v noci a potichu jako zloděj, skrytě a nenápadně.
A přesto tady před nimi stál svobodný a volal je bubnem a rohem — a kde byl Šklebil?
Bylí otřeseni a víc než jen trochu vystrašeni. Lidé, které nikdy nikdo neučil, jak myslet, teď stáli před nemyslitelným.
Rod dotroubil, zavířil rohem ve vzduchu a opřel si ho o bok.
Velký Tom naposledy udeřil do bubnu.
Tuan ukázal rukou na Toma a velice tiše zaluskal prsty. Buben promluvil znovu pomalým, vytrvalým, ale velice tichým duněním.
Rod se podíval na Tuana, který se šklebil, ruce založené; královský elf vracející se do svého království. Podíval se dolů na publikum, otřesené a vystrašené, civící s ústy dokořán na panovačnou, sebejistou postavu nad sebou.
Rod připustil, že to byl skvělý způsob, jak začít řeč.
Tuan rozhodil ruce a všechno ztichlo, s výjimkou tichého dunění Tomova bubnu.
„Odvrhli jste mě!“ zvolal Tuan.
Dav se vystrašeně stáhl do sebe.
„Odvrhli jste mne, psance!“ zvolal Tuan. „Odvrátili jste ode mne své pohledy, odvrátili jste se ode mne, ačkoliv jste se na mne nikdy pořádně nepodívali!“
Halou se rozlehlo mumlání, rychle nabývající nevrlou, zoufalou kvalitu.
„Nebyl jsem snad vypovězen?“ zvolal Tuan a pak: „Buďte zticha!“
A, zázrakem, zavládlo ticho.
Ukázal obviňujícím prstem na dav a zavrčeclass="underline" „Nebyl jsem vypovězen?“
Dav tiše zabručeclass="underline" „Ano.“
„Nebyl?“
Bručení: „Ano.“ zesílilo.
„Nebyl?“
„Ano!“ rozlehlo se nad hlavami davu.
„Nenazývali jste mne zrádcem?“
„Ano,“ zavyl dav znovu.
„A přesto tu stojím,“ zvolal Tuan, „silný a svobodný a znovu vládnu Clovisovu domu!“
Nikdo se s ním nepřel.
„A kde jsou skuteční zrádcové, kteří chtěli obětovat vaše životy v předem ztraceném boji? Zrádcové, kteří za mé nepřítomnosti proměnili náš dům ve vězení? Kde jsou teď, aby se se mnou přeli o mou vládu?“
Setrval s rukama v bok, zatímco si dav probíral onu otázku ve vlastních řadách a Tom rychle odmotal deset stop z vlákna, kterým byl spoutaný Šklebil, a uvázal druhý jeho konec ke sloupku zábradlí. Když mumlání: „Kde?“ a „Šklebil!“ začalo sílit, udělal totéž i se třemi kapitány.
Tuan dovolil mumlání, aby zhoustlo a zesílilo; pak, když dosahovalo vrcholu, dal Tomovi znamení.
Tom a Rod svrhli připoutané muže přes okraj galérie, kde viseli po dvou po každé Tuanově straně. Šklebil se při tom probral a začal na konci svého provazu kopat a svíjet se.
Halu naplnilo ohromené ticho.
Tuan se zašklebil a založil si ruce.
Dav zařval jako velká, rozlícená bestie a výhrůžně vykročil dopředu. Přední řady začaly vyskakovat na vratkých nohou. Začaly se ozývat vulgární urážky, namířené proti Šklebilovi a jeho pobočníkům.
„Pohleďte!“ zvolal Tuan, rozhodil ruce a dav ztichl. „Pohleďte na zrádce, které jste kdysi nazývali svými vůdci! Pohleďte na zrádce, zloděje, jež vás připravili o všechnu svobodu, kterou jsem vám dal!“
Velký Tom se zašklebil, oči se mu leskly a pohupoval se do rytmu šlechticových slov.
Neboť mladík se nyní zdál dobrých dvanáct stop vysoký.
„Cožpak jste se nenarodili bez pánů?“ zvolal Tuan.
„Ano!“ zaburácel dav pod ním.
„Narodili jste se ke svobodě!“ zahřímal Tuan. „Svobodě bez zákona a moci, ano, ale narodili jste se svobodní!“
Pak: „Cožpak jste se nenarodili nespoutaní?“ zakřičel, a na to:
Ano!“ zaječel dav v odpověď, „Ano, ano! Ano!“
„Ukradl jsem vám snad já vaši svobodu?“
„Ne, ne!“
Špinavý hrbáč s páskou přes oko zařvaclass="underline" „Ne, Tuane! Tys nám jí dal víc!“
Dav zajásal.
Tuan si znovu založil ruce, zašklebil se a nechal hrbáčovo prohlášení vstřebat.
Když jásání dosáhlo vrcholu, utišil je rozhozením rukou a zvolaclass="underline" „Říkal jsem vám snad?“
Zavládlo ticho.
„Říkal jsem vám snad, že musíte mít mé povolení pro noční milování?“
„Ne!“ zaburácel dav, obě pohlaví jednohlasně.
„A nikdy nebudu!“
Rozjásali se.
Tuan se zašklebil a skoro ostýchavě sklonil hlavu na znamení díku.
„A přitom!“ Tuanův hlas teď byl tichý, nevrlý, zuřivý. Naklonil se dopředu a zaťatou pěstí třásl před publikem. „Když jsem se dnešního temného večera vrátil do těchto zdí, co jsem našel?“ Jeho hlas zesílil. „Nechali jste tyto nízké zloděje, aby vám ukradli vše, co jsem vám dal!“