„Udělejte místo, udělejte místo!“ ozvalo se za nimi volání.
Rod se obrátil a uviděl skupinu vojáků, kavaleristů, cválajících směrem k němu. Za nimi jel pozlacený a bohatě vyřezávaný kočár.
Vpředu ujížděl herold. „Kliď se z cesty, rabe!“ zvolal. „Jede královnin kočár!“
„Královna!“ Rod pozvedl obočí. „Ano, jistě! Samozřejmě, už se klidím!“
Pobídl Fesse koleny. Kůň se vzepjal a několika rychlými skoky zaujal pozici na okraji cesty, odkud měl Rod dobrý výhled na královský průvod.
Záclony kočáru byly napůl zataženy, ale byla mezi nimi skulina. Nitro kočáru ozařovala teple žlutým světlem lucerna, a tak měl Rod možnost, zatímco kočár projížděl kolem něj, zahlédnout na kratičkou chvíli postavu sedící uvnitř.
Štíhlá, křehká bytůstka zavinutá v tmavém cestovním plášti s kapucí, bledá drobná tvář rámovaná světlými, takřka platinovými vlasy, velké tmavé oči a malé, velice rudé rty vytvarované do dokonalého Amorova luku.
Byla mladá, příliš mladá — téměř ještě dítě, pomyslel si Rod.
Seděla zpříma a vypadala velice křehce a velice odhodlaně zároveň — a jakoby zoufale, s tím nepřátelským výrazem v obličeji, který tak často znamená strach a osamělost.
Rod civěl za odjíždějícím průvodem.
„Rode.“
Rod sebou trhl, zatřásl hlavou a zjistil, že kočár už je nějakou dobu z dohledu.
Podíval se na temeno Fessovy hlavy: „Co se děje, Fessi?“
„Zajímalo mne, jestli jsi neusnul.“ Černá hlava se obrátila na Roda a velké oči se na něj laskavě usmály.
„Ne.“ Rod se otočil a znovu se podíval k rohu, za kterým zmizel kočár.
„Už zase Sen, Rode?“ Fess vložil do svého hlasu maximum shovívavosti.
Rod se zamračil. „Myslel jsem, že roboti nemají emoce.“
„Ne. Ale máme instinktivní nechuť k nedostatku kvality, což často působí velice podobně.“
Rod se přinutil k hořkému úsměvu. „A, samozřejmě, ocenění pro kvalitu se pojí s ironií, neboť to vychází ze základů logiky. A ironie s sebou přináší — “
„- smysl pro humor, ano. A musíš připustit, Rode, že je něco instinktivně humorného v tom, jak se člověk honí přes půl galaxie za výplodem své vlastní fantazie.“
„No jasně, je to k popukání, samozřejmě. Ale nespočívá v tomhle rozdíl mezi člověkem a robotem, Fessi?“
„V čem? Ve schopnosti tvořit imaginární konstrukce?“
„Ne, ve schopnosti lpět na nich. Nu což, podíváme se, jestli tu najdeme tichou stáj, kde by sis mohl v klidu přežvýkávat data.“
Fess se obrátil a procválal bránou hospody.
Než Rod stačil sesednout, ze stáje vyběhl podomek. Rod mu hodil opratě, řekclass="underline" „Nedávej mu příliš mnoho vody,“ a zamířil do šenkovny.
Až do dnešního dne Rod netušil, že v hospodě může být nakouřeno i bez použití tabáku. Stavba komínů na této planetě očividně patřila mezi marginální umění.
Nicméně zákazníkům to nijak nevadilo. Místnost byla plná smíchu, hrubých vtipů a hrubých hlasů vedoucích hlučnou konverzaci. Stálo v ní asi dvacet velkých, oválných stolů; bylo tam i několik menších stolků obsazených lidmi, které jejich oblečení řadilo do vyšší společenské třídy (ale ne tak vysoké, aby bydleli na hradě). Osvětlení zajišťovaly borové louče, které také svým dílem přispívaly k vytváření atmosféry, vysoké svíce, odkapávající horký vosk na hosty, a velký krb, ve kterém by se dal upéct vůl, což bylo přesně to, co se zrovna dělo.
Nevelký počet mladíků a boubelatých venkovských děvčat udržoval proud jídla a pití mezi kuchyní a stoly; někteří z nich vykazovali pozoruhodné vlohy pro překážkový běh.
Z kuchyně vyběhl statný holohlavý muž se zástěrou uvázanou kolem blahobytně vyhlížejícího břicha a nesl velký kouřící podnos — majitel, jak bylo možno soudit. Obchody dnes zřejmě šly dobře.
Muž vzhlédl, uviděl Roda oblečeného do zlatého a šarlatového kabátce, rapír a dýku, autoritu vzbuzující chování, slušně naplněný měšec — zejména ten měšec — a strčil tác nejbližší číšnici. Čile se rozběhl k Rodovi utíraje si při tom ruce do zástěry.
„Čím mohu posloužiti vám, ctěný pane?“
„Korbelem piva, kusem masa tlustým na dva prsty a volným stolem jen pro mne,“ řekl Rod a usmál se.
Hostinský vyvalil oči a jeho rty vytvořily okrouhlé O — Rod očividně udělal něco, co nebylo běžné.
Pak mužovy oči dostaly vypočítavý výraz, jaký Rod už znaclass="underline" obvykle býval doprovázen sotto voce pronesenou poznámkou k číšníkovi: 'Je měkkej. Pořádně ho oškubej.“
Rod se usmál.
Už by mohl být chytřejší.
Leč některé chyby se dají lehce odstranit. Rodův úsměv plynule přešel v zamračený výraz.
„K čertu, na co ještě čekáš?“ vyštěkl. „Hejbni sebou nebo si ten řízek useknu z tvýho línýho zadku!“
Hostinský vyskočil, pak se podlézavě nahrbil a začal se rychle klanět.
„Samozřejmě, m'lorde, samozřejmě! Budu tady co nevidět, milostivý pane, než by řekl švec!“ Obrátil se, aby odběhl.
Rod sevřel jeho rameno. „Ten stůl,“ připomněl mu.
Hostinský nasucho polkl, odvedl Roda ke stolu u hrubě otesané klády, která sloužila jako podpěrný pilíř, a odběhl pryč — bezpochyby s tichým klením.
Rodovi se podobné chování příliš nezamlouvalo, ale chápal, že chce-li se vydávat za námezdního vojáka, musí se přizpůsobit jejich společenským standardům. Co také mohl dělat? Jako agent SPORTu byl povinen vyhýbat se podezřelému chování a dobrosrdečný žoldnéř nebyl ve středověku příliš častým zjevem.
Když hostinský řekl hned, myslel to vážně. Kus masa a pivo se před Rodem objevilo skoro dřív, než stačil usednout. Hostinský před ním zůstal stát, utíral si ruce do zástěry a vypadal velice ustaraně. Pravděpodobně čekal, až Rod vyjádří svůj souhlas s jídlem.
Rod otevřel ústa, aby muže uklidnil, ale zarazil se dřív, než mu slova prošla hrtanem. Špička jeho nosu se nakrčila a na tváři se mu rozlil spokojený úsměv. Vzhlédl a podíval se na hostinského.
„Necítím tady česnekové klobásy?“
„Ach ano, vaše lordstvo!“ Hostinský se znovu začal uklánět. „Česnekové klobásy to jsou, vaše lordstvo, a velice dobré česnekové klobásy, smím-li to tak říct. Pokud by vaše lordstvo ráčilo…“
„Moje lordstvo by ráčilo,“ přerušil ho Rod. „A presto allegro, rrrabe!“
Hostinský sebou trhl, připomínaje tak Rodovi Fessovu přecitlivělost na sylogismy, a pak odběhl.
Takhle je to správně? pomyslel si Rod. Musí to být ve způsobu, jak mluví. Na toho raba byl patřičně hrdý…
Okusil maso a právě ho splachoval hltem piva, když před ním na stole přistál talíř klobás.
„Velice dobře,“ řekl Rod. „A ten řízek se taky dá jíst.“
Na hostinského tváři se rozlil ulehčený úsměv, obrátil se, aby odešel, zaváhal a pak se obrátil zpátky.
„No, copak je?“ zeptal se Rod s plnou pusou klobásy.
Hostinský si opět nervózně otíral ruce do zástěry. „Prosím za prominutí, můj pane, ale…“ Rty se mu několikrát zachvěly naprázdno a pak ze sebe vyrazil slova s takovou prudkostí, jako by se jimi dusiclass="underline" „Ráčíte být černokněžníkem, pane?“
„Kdo, já? Černokněžníkem? Směšné!“ Aby svá slova zdůraznil, učinil Rod výpad kuchyňským nožem v obecném směru, kde stál hostinský. Jeho obrovské břicho se poplašeně stáhlo, pak ucouvlo, bera svého majitele s sebou.
Jak ho, k čertu, napadlo, že jsem černokněžníkem? uvažoval Rod, zatímco žvýkal sousto masa.