„Vždyť je to jen jediný muž, Tome! A vede dva tisíce zatracenců!“
„Ty ještě pochybuješ, pane, když jsi sám viděl jeho moc? Nebo jsi ji snad neviděl?“
„Ach, viděl.“ Rod přikývl a ulehčeně se zasmál. „V téhle zemi je víc kouzel, než jsem si myslel, Velký Tome. Ano, viděl jsem.“
„Probuď královnu a požádej ji, aby za námi přišla sem do audienční síně!“ vyštěkl Brom na rozpačitě přešlapující dvorní dámu. „Jdi!“
Práskl dveřmi a obrátil se ke krbu, kde seděl Rod spolu s mžourajícím Tobym, surově probuzeným po pouhé hodině spánku; noční mejdan v Čarodějnické věži se dnes trochu protáhl. V ruce držel kouřící hrnek a tloukl se do hlavy.
„Jistěže chceme přispěti královně svou pomocí,“ zamumlal, „ale čím bychom my mohli být užiteční v boji?“
„To nechte na mně.“ Rod se usmál. „Já už pro vás něco najdu. Jen ať se královniny čarodějnice přemístí na Bredenskou pláň, řekněme…“
„Za tři dny.“ Brom se usmál. „Vyrazíme za úsvitu a tři dny budeme na pochodu.“
Toby nejistě přikývl. „Budeme tam, pane. Ale teď, když dovolíš…“
Začal se zvedat, pak zasténal a sklesl zpátky do křesla, ruce přitisknuté k hlavě.
„Pomalu, chlapče!“ Rod ho uchopil za loket a pomohl mu vstát. „První kocovina?“
„Ach ne!“ Toby vzhlédl a zamrkal vodnatýma očima. „Ale je to poprvé, co mne probudili, když jsem ji měl. Jestli mne tedy omluvíte, pánové…“
Vzduch zapraskal, jak se hrnul na místo, kde Toby ještě před okamžikem stál.
„Och… ano,“ řekl Rod. Potřásl hlavou a mrkl na Broma. „Teleportace, co?“
Brom se zamračil. „Tele-co?“
„Hm…“ Rod na okamžik zavřel oči a v duchu sám sebe proklel. „Chci říct, že se patrně vrátil do postele.“
„Ano.“
„Může tady zmizet a objevit se jinde?“
„Rychle jako myšlenka, ano.“
Rod přikývl. „Myslel jsem si to. Řekl bych, že se to bude hodit.“
„Co s nimi máš v úmyslu, Rode Gallowglassi?“
„Ach, to ještě nevím.“ Rod nonšalantně zamával hrnkem. „Třeba vyčarovat pírka v brnění jižních šlechticů. Nebo nějaký podobný dobrý vtip. Umřou z toho smíchy.“
„Tak ty ještě nevíš, co s nimi budeš dělat, a přesto jsi jim nařídil, aby přišli?“
„Jo, řekl bych, že dobrý čarodějník se může hodit vždycky.“
„Nebo čarodějnice.“ Brom se potutelně usmál. „Už ti dvakrát zachránila život, že?“
Rod sebou trhl. „Ona? Kdo? Která ona? O kom to mluvíš?“
„Samozřejmě, že o Gwendylon!“ zasmál se Brom.
„Ach, ano! Hm… ty ji znáš?“ Rod podezíravě zvedl obočí; pak se uvolněně zasmál. „Ne, samozřejmě, že ji znáš. Zapomněl jsem: vždyť je s elfy jedna ruka.“
„Ano, znám ji.“ Bromovo obočí se nakrabatilo. „Ale pověz mi,“ zeptal se skoro znepokojeně, „miluješ ji?“
„Jestli ji miluji?“ Rod se zarazil. „Co je ti, k čertu, do toho?“
Brom odmítavě mávl rukou. „Týká se mě to, ale teď o tom nebudeme mluvit. Miluješ ji?“
„Budeme o tom mluvit!“ Rod vstal a napřímil se s výrazem uražené pýchy.
„Jsem kníže elfů!“ odsekl Brom. „Nemám se starat o nejmocnější čarodějnici Gramarye?“
Rod vytřeštil oči a zbledl. „Nejmocnější… co?“
Brom se hořce usmál. „To jsi nevěděl? Ano, Rode Gallowglassi. Je to nejmocnější žena, se kterou ses kdy muchloval. Takže mi řekni: miluješ ji?“
„No, hm.. já, hm… já nevím!“ Rod se posadil a položil si hlavu do dlaní. „Chci říct, přišlo to všechno tak náhle a já, hm…“
„No tak!“ mávl Brom nedočkavě rukou. „Přece musíš vědět, jestli ji miluješ.“
„No, řekl bych, hm… vážně nevím! Chci říct, to je téma, o kterém se dost těžko uvažuje objektivně, nemyslíš?“
„Ty nevíš?“ V Bromově tváři se objevilo bouřkové mračno.
„Ne, zatraceně, nevím!“
„Ty zatracené hloupé děcko, ty mizerná napodobenino muže! Cožpak neznáš vlastní srdce?“
„No, hm, tak za prvé aorta, srdeční komory a, hm…“
„Jak mám potom vědět, jestli ji miluješ?“
„A jak to mám, k sakru, vědět já?“ zařval Rod. „Zeptej se mýho koně.“
Do místnosti vtrhlo klopýtající páže. „Mylordi, její veličenstvo královna!“
Brom i Rod se rychle vymrštili a uklonili se.
Vešla Kateřina oděná do královského purpuru a rozpuštěné světlé vlasy jí tvořily kolem hlavy neuspořádaný bledý oblak. Vypadala velice unaveně a nevyspale.
„Dobrá, pánové,“ odsekla nevrle a posadila se k ohni, „jaké velké noviny mi to nesete, že jste považovali za nutné vzbudit mne uprostřed noci?“
Rod kývl hlavou k pážeti. Hoch zbledl, uklonil se a zmizel. „Clovisův dům je vzhůru, ve zbrani a na pochodu,“ informoval ji Rod.
Královna na něj mlčky hleděla, rty pootevřené. „Vyvalili se jižní bránou a ještě v noci vyrazili na Bredenskou pláň.“
Kateřina zavřela oči, vydechla a sklesla do křesla. „Nebe budiž pochváleno!“
„A Tuan Loguire,“ zabručel Rod.
Její oči se otevřely. „Ano. A Tuan Loguire,“ řekla váhavě.
Rod se odvrátil a přejel rukou po krbové římce. „Musí dostat jídlo a pití, aby cestou nezačali drancovat vesnice. A před nimi musí vyrazit kurýr, aby řekl vojákům, ať je nechají projít.“
„Ano,“ řekla neochotně, „jistě.“ Její oči se odvrátily k ohni. „Je to zvláštní, že ti, kdož ještě nedávno pozvedali své hlasy proti mně, teď pro mne bojují,“ zamumlala. Rod se na ni podíval a lehce ironicky se usmál.
„Tuan…“ zamumlala.
Brom si odkašlal a vykročil kupředu, ruce založené za zády. „Dnešní noci,“ zavrčel“ jsem mluvil s knížetem elfů; všechny jeho legie jsou naše.“
Královna jako by byla náhle znovu ve své kůži; hořce se usmála. „Legie elfů, Brome O'Berine?“
„Ach, nepodceňujte je.“ Rod se pohladil po zátylku, vzpomínaje na bouli a uvězněného vlkodlaka. „A k tomu všemu máme ještě tvůj vlastní čarodějnický coven…“
„… a nejmocnější čarodějnici celé Gramarye k tomu,“ dodal Brom. „Ach ano, a ji,“ přisvědčil Rod a šlehl po Bromovi pohledem. „Všichni připravení a dychtiví sloužit jediné panovnici v historii, která kdy chránila čarodějnice.“
Kateřininy oči se pomalu rozšiřovaly, jak poslouchala; teď se zamyšleně zahleděla do dáli. „Pak tedy vyhrajeme,“ zamumlala. „My vyhrajeme!“
„No, hm, se vší úctou k vašemu veličenstvu, hm, přesnější by bylo říct, že máme šanci.“
Bredenská pláň byla delta, otevřená od jihu, ale uzavřená ze severu soutokem dvou řek. Kolem každé z nich rostly hustě stromy, oddělující ji od pole. Pole samo bylo porostlé vysokou trávou a levandulí.
Ne že by ho mohli vidět, pomyslel si Rod, dřepící u ohně. Hustý opar zakrýval celé pole; alespoň Rod, který už se setkal s civilizačním smogem, to mohl nazývat oparem; ale Tuan, ohřívající si ruce nad ohněm naproti Rodovi, zavrtěl hlavou a zabručeclass="underline" „To je ta nejhustší a nejneproniknutelnější mlha, mistře Gallowglasi, jakou jsem kdy viděl! Těžce dosedá na ducha bojovníků!“
Rod pozvedl obočí a zaposlouchal se do tichého reptání, které se k nim neslo přes pole z tábora žebráků. Čarodějnice byly nad věcí; obvyklý večírek začal včera v poledne, bez ohledu na počasí.