„Ano?“
„Ano. A v tamtom stanu teď myslí jen na samé příjemné věci.“
Světla ve stanu pohasla.
Gwendylon se zahihňala a odvrátila se. „Pojďme, můj pane. Bylo by nanejvýš nevhodné dál poslouchat. Dnes v noci musíš být brzo v posteli.“
„Probuď se, Rode Gallowglassi!“ Něco zacloumalo jeho ramenem.
Rod zavrčel a pootevřel oči. „Co si k čertu myslíš…“ Zarazil se, když zjistil, že hledí do Bromova obličeje.
„Ano,“ zavrčel Brom. „Oblékni se a pojď se mnou.“
„V noci před bojem nespím nahý,“ zavrčel Rod a velice opatrně se zvedl, aby neprobudil Gwendylon.
Když se na ni podíval, jeho obličej na chvíli zjihl. Rty se dotkl její tváře. Zavrtěla se, něco ze sna zamumlala a usmála se.
Rod vstal a jeho rysy zase ztvrdly.
Brom už dlouhými kroky kráčel ranním oparem, který se začínal trhat.
„No dobře, tak co se děje?“ zavrčel Rod, když ho dohonil.
„Teď mlč!“ odsekl Brom a oba zůstali zticha, dokud nedorazili na svah kopce daleko od stanů. Pak se podíval na Roda a vyštěkclass="underline" „Okamžitě mi řekni: Miluješ ji?“
Rod zbledl. Pak řekl tichým hlasem: „Tos mne probudil jen proto, aby ses na to zeptal?“
„Je to pro mne důležité,“ odsekl Brom. „Ty ji miluješ!“
Rod si založil ruce a zaklonil se. „Proč tě to k sakru zajímá? Jakým právem se do toho pleteš?“
Brom se odvrátil a na jeho tváři bylo vidět, že svádí těžký duševní boj. Když konečně zase promluvil, slova se z něj vyřinula jako příval. „Je to moje dcera, Rode Gallowglassi.“
Podíval se na Rodův ztuhlý obličej a ironicky se usmál. „Ano. Je to k nevíře, co?“ Odvrátil se a zadíval se do dáli přes údolí. Jeho hlas změkl vzpomínkami. „Ona byla pouhou děvečkou v královské kuchyni, Rode Gallowglassi — ale já ji miloval. Byla malá, sotva poloviční než normální žena, ale pořád byla vyšší než já. A smrtelná, tolik smrtelná.
Byla krásná, ach, tak krásná! A ačkoliv se to mohlo zdát divné, muži od dvora po ní šíleli. Přesto“ — v Bromově hlase zazněl nechápavý údiv — „milovala mne. Ona jediná, ze všech živých žen, elfích nebo smrtelných, ve mně neviděla trpaslíka, elfa ani knížete — ale jen muže.
A toužila po mně…
A milovala mne…“
Odmlčel se a udiveně potřásl hlavou. Pak si povzdechl. „Miloval jsem ji, Rode Gallowglassi, miloval jsem jen ji a měl jsem s ní dítě.“
Jeho tvář potemněla. Založil si ruce za záda a zamračil se na zem. „Když otěhotněla, její čas se valem blížil a břicho jí narostlo tak, že se to už zakrátko museli všichni dozvědět, což by jí vystavilo hanbě a krutým žertům i přesto, že jsme byli manželé, poslal jsem ji do lesů, ke svému lidu. A tam, s pomocí elfů a skřítků, porodila půvabné, napůl elfí dítě.“
Jeho oči se zamlžily. Zvedl hlavu a podíval se na Roda. „Umřela. Když byly našemu dítěti dva roky, zemřela na zimnici. Pohřbili jsme ji v lese, pod stromy. Každý rok tam chodím…“
Jeho oči se opět zaostřila na Roda. „Ale pořád ještě mám dceru.“
Rozpačitě se odvrátil. „Jenže co jsem měl dělat? Vychovávat ji u sebe, aby se všichni dozvěděli, že její otec je trpaslík, a vystavit ji tak posměchu a krutým vtipům? Vychovávat ji, aby se za mne styděla?
A tak byla vychovávána v lesích. Znala hrob své matky a elfy, ale nikdy nepoznala svého otce.“
Rod chtěl začít protestovat, ale Brom ho mávnutím ruky umlčel. „Nic neříkej! Bylo to tak lépe!“
Pomalu se otočil, tvrdý výraz v očích. „A je pořád. A pokud se to někdy dozví od tebe, Rode Gallowglassi, vyrvu ti jazyk i s kořenem a nacpu ti ho do uší.“
Rod ho mlčky pozoroval a nenapadlo ho, co na to říct.
„A proto mi teď odpověz!“ zašermoval Brom pěstí u jeho břicha a bojovně vysunul bradu. „Jsem napůl smrtelník, a proto mohu být zabit; a docela dobře se to může stát dnešního dne.“
Jeho hlas opět změkl. „Pověz mi, pověz ubohému, starostlivému otci: miluješ mé dítě?“
„Ano,“ řekl Rod tiše. Pak dodaclass="underline" „Takže to nebyla náhoda, že jsem ji potkal na své cestě na jih?“
Brom se kysele usmál. „Samozřejmě, že ne. Copak sis něco takového vůbec kdy mohl myslet?“
Obloha na východě rudla úsvitem a mlha se pomalu rozptylovala, když Rod vjel do tábora žebráků, aby je probudil.
Ale Tuan už tam byl před ním, chodil od jednoho spícího muže k druhému a třásl jimi. Vojáci byli s ním a každému probuzenému hned podali hrnek kouřícího vína.
Tuan vzhlédl; uviděl Roda a vyšel mu vstříc s rozpřaženou náručí a úsměvem od ucha k uchu. Poplácal ho po ramenou, stiskl mu ruku a vřele jí zatřásl. Z jeho očí čišela hluboká, skoro opojná spokojenost.
„Přijmi můj dík, příteli Rode,“ řekl jednoduše. „Přeješ si můj život? Je tvůj! Tak velký je můj dluh vůči tobě.“
Rod se skromně usmál. „Takže ses pojistil dvakrát, co? Tím lépe.“
Zdálo se, že Tuan má situaci v žebráckém táboře pevně v rukou, a tak Rod obrátil Fessovy kroky k čarodějnicím.
I tam bylo všechno v pořádku; koše s provazy a postroji byly připraveny a ranní várka už kolovala. Byla to zvlášť silná várka, něco jako silný čaj s trochou brandy, a sloužila ke stejnému účelu: jako stimulátor, který měl znásobit čarodějnické schopnosti.
Elfové se pletli pod nohama všude kolem a rozdávali amulety pro štěstí a preventivní ochranná zaklínadla všem, kdo o ně stáli. Čarodějnice nečarodějnice, tvrdil maličký lid, nikdy není na škodu se pojistit. Zaklínadla nikomu ublížit nemohla a oni ano, takže…
Ani tam tedy nebylo nic pro Roda, a tak se vydal hledat Gwendylon.
Našel ji uprostřed skupinky čarodějnic, starých — podle měřítek Gramarye — bylo jim většinou něco mezi dvaceti a třiceti lety.
Zdálo se, že jim Gwendylon něco velice zaujatě vysvětluje a klacíkem při tom čmárala na zem nákresy. Ostatní jí viseli na ústech, jako by každé její slovo znamenalo rozdíl mezi životem a smrtí.
Rodovi to nepřipadalo jako příhodná doba na vyrušování.
Obrátil se a pomalu se rozjel bludištěm cupitajících postaviček, kuchyňských pachů, kakofónií hlasů a nejrozmanitějšího pokřikování ven na Bredenskou pláň.
První paprsky slunce dopadly do trávy a rozehnaly poslední zbytky mlhy. Vysoká tráva byla mokrá a chladná ranní rosou, obloha modrá a čistá.
Na jižním okraji pole se slunce zalesklo na hrotech kopí a stříbřitých brněních ozbrojenců. Vítr sem zanesl kovový hřmot, ržání koní a ruch probouzejícího se tábora. I rádcové vstávali časně.
Ozvalo se dunění kopyt; Rod se obrátil a uviděl páže, cválající k němu přes pole.
„Co se děje, chlapče?“ zavolal Rod, zašklebil se a zamával mu na pozdrav.
„Máš se dostavit ke královně, mistře Gallowglassi,“ vyrazilo ze sebe páže zadýchaně, když dojelo k Rodovi. „Mylordi Loguirové a O'Berin tam už jsou. Začíná válečná porada!“
Válečná porada proběhla rychle; bylo to vlastně jen shrnutí existujících plánů a krátká modlitba, plus zpráva, že Kateřina před svými vojsky nepojede. Rod si všiml, že královna po celou dobu porady stála.
Pak se zvedli a rozešli se na svá stanoviště: sir Maris do středu, starý lord Loguire na pravé křídlo a Rod na levé křídlo. Brom zůstal na kopci spolu s Kateřinou a Gwendylon, aby celou bitvu řídil, což byla inovace, kterou navrhl Rod a kterou Brom přijal bez výhrad: malý mužík byl statečný bojovník, ale neměl dost dlouhé nohy, aby se udržel pevně v sedle.