Ozval se rachot, jako když koule zasáhne najednou všechny kuželky. Rod sebou trhl. Otevřel oči a přinutil se podívat.
Hlava Velkého Toma se vynořila ze změti, oči vyvalené a čelist ochablou.
Rod smutně potřásl hlavou a mlaskl jazykem. „Měl jsi pernou noc, Velký Tome. Proč nejdeš domů a nevyspíš se z toho?“
Tom se začal sbírat, holeň, zápěstní kosti a klíční kosti, dal se dohromady a provedl letmou inventuru. Spokojený, že nic nechybí, vyškrábal se na nohy, opřel si pěsti v bok a podíval se na Roda.
„Poslyš, člověče,“ postěžoval si, „takhle poctiví gentlemani nezápasí!“
„Gentlemani asi ne,“ souhlasil s ním Rod. „Co kdybychom si dali ještě jedno kolo, Tome? Dvojnásobek nebo nic!“
Velký Tom se podíval na své mohutné tělo, jako by pochyboval o jeho odolnosti. Zkusmo nakopl pozůstatky dubového stolu, uhodil se pěstí do vlastního, jako strom tlustého bicepsu, a přikývl. „Zdá se, že jsem docela v pořádku,“ řekl. „Tak do toho, skrčku.“
Vstoupil do volného půlkruhu před krbem a opatrně začal Roda obcházet, neustále ho pozoruje jedním krví podlitým okem.
„Náš dobrý hostinský ti řekl, že mám v měšci stříbro, co?“ řekl Rod a mrkl na něj.
Velký Tom neodpověděl.
„Taky ti řekl, že se mnou bude lehká práce,“ pokračoval Rod. „Nu což, spletl se v obou případech.“
Velký Tom vytřeštil oči. Zničeně zařvaclass="underline" „Cože, ty nemáš stříbro?“
Rod kývl. „Myslel jsem si, že ti to řekl.“ Střelil očima po hostinském, který se šedý jako popel třásl za sloupem.
Když se podíval zpátky, uviděl, jak noha Velkého Toma míří přímo na střed jeho těla.
Rod uskočil, oběma rukama uchopil Velkého Toma za patu a škubl mu nohou nahoru.
Tomova noha opsala úhledný oblouk. Na okamžik jako by visel ve vzduchu, ruce rozpřažené; pak s hromovým zaduněním dopadl na zem.
Rodovy oči se naplnily bolestí, když viděl, jak se jeho protivník svíjí na zemi a lapá po vyraženém dechu. Přistoupil k němu, chytil ho vpředu za kazajku, opřel svou nohu o jeho a pak přenesl celou svou váhu dozadu, stavěje obra zpátky na nohy. Tom se okamžitě převážil dopředu, ale Rod mu strčil rameno pod paži a podepřel ho ve svislé poloze.
„Hej, hostinský!“ křikl. „Koňak — a rychle!“
Rod si o sobě rád myslel, že je muž, o kterého se lidé mohou opřít, ale takhle doslova to zase nemyslel.
Když byl Velký Tom jakž takž oživen a odevzdán svým opilým kumpánům, kteří si z něj okamžitě začali utahovat, hosté se v mezích možnosti vrátili na svá místa a Rod pořád neudělal nic, co by se dalo klasifikovat jako akt pomsty na podněcovateli, zazářila v očích hostinského jiskřička naděje. Znovu se přišoural k Rodovu stolu, bradu vysunutou a koutky úst mířící k zemi.
Rod se vytrhl z hlubin poněkud cynického přemýšlení o dobrotě vrozené lidem a zaostřil pohled na postavu před sebou. „Co chceš?“
Hostinský obtížně polkl. „Kdyby vaše lordstvo dovolilo, je tady ta drobná záležitost s rozbitými stoly a židlemi…“
„Tak stoly,“ řekl Rod, aniž hnul brvou. „A židle.“
Vyskočil a prsty sevřel hostinského krk. „Cože, ty malý slizký škrholo! Poslals na mne svého pohůnka, aby mne oloupil, a teď máš tu drzost sem přijít a tvrdit, že ti dlužím peníze?“ Každé vyslovené slovo zdůraznil důkladným zatřesením hostinského krkem a přitom ho pomalu tlačil zpátky ke sloupu. Hostinský učinil mistrovský pokus vysmeknout se, ale jediné, čeho dosáhl, byl pevnější stisk na jeho hrdle.
„A k tomu ke všemu mi ještě zteplalo pivo!“ zařval Rod. „Říkáš si hostinský a takto se chováš k čestným mužům?“
„Odpusť, pane, odpusť!“ drmolil hostinský zatínaje prsty do Rodovy paže s pozoruhodným úsilím a negativním účinkem. „Neměl jsem v úmyslu vašemu lordstvu ublížit, chtěl jsem jen — “
„Chtěl jsi mne jen oloupit, jistě!“ odfrkl si Rod a vzpouzejícího se muže pustil na zem. „Příště si dej pozor, než si zase s někým z nás začneš, jinak špatně skončíš. Tak! Pohár svařeného vína, než napočítám do tří, a možná upustím od úmyslu vytahat ti uši tak, že si je budeš moci zavázat pod bradou. Jedna!“
Napočítal do tří s dvousekundovými odmlkami mezi jednotlivými čísly a pohár měl v ruce. Hostinský vycouval s rukama pevně přitisknutýma k uším a Rod se posadil, pomalu upíjel víno a přemýšlel, co to asi ten škrhola je.
Když se rozhlédl, zjistil, že na stole zůstala ještě dobrá polovina česnekové klobásy. Vzal ji a uschoval do měšce. Jak to tak vypadalo, byla to jediná dobrá věc, která ho dnes potkala.
Vstal a křikclass="underline" „Hej, hostinský!“
Vykutálený hostitel přiběhl v hlubokém předklonu.
„Samostatný pokoj a čistou přikrývku!“
„Samostatný pokoj, pane! Okamžitě, pane!“ Hostinský ustupoval, nepřestávaje se uklánět. „Čistou přikrývku, pane! Hned, hned to bude, pane!“
Rod vycenil zuby a obrátil se ke dveřím. Vyšel ven a opřel se o sloupek, s hlavou svěšenou a očima zavřenýma.
„Zákon džungle,“ zamumlal si sám pro sebe. „Když se ukážeš být slabý, těží z tebe; když jsi silný, klanějí se ti, nechávají tě, abys těžil z nich, doufaje, že je nepozřeš.“
„Všichni lidé mají svou hrdost,“ zamumlal hlas za jeho uchem.
Rod vzhlédl a zavrčeclass="underline" „To jsi ty, starý krtku?“
„Klej! Jen si zaklej!“ odpověděl Fess.
Rod ze sebe nechal vytrysknout proud invektiv, který by dělal čest i námořníkovi s kocovinou.
„Cítíš se líp?“ zeptal se Fess pobaveně.
„Nepříliš. Kde má svou hrdost člověk jako ten hostinský, Fessi? Je po čertech jisté, že ji nikdy nedal najevo. Podlézavost, ano; lakotu, ano; ale sebeúctu? Ne. Nic takového jsem u něj neviděl.“
„Hrdost a sebeúcta nemusí být nutně synonymy, Rode.“
Někdo Roda zatahal za loket. Rychle otočil hlavou, svaly napjaté.
Byl to Velký Tom, svých šest stop a pět palců nepřirozeně ohnutých v hrdinném pokusu dostat svou hlavu na úroveň Rodovy.
„'Brý večír, pane.“
Rod na něj chvíli hleděl beze slova.“'Brý večír,“ odpověděl pečlivě neutrálním hlasem. „Co pro tebe mohu udělat?“
Velký Tom se ještě víc nahrbil a poškrábal se na temeni lebky. „Ech, pane,“ postěžoval si, „před chvílí jsi ze mne udělal pěknýho hlupáka.“
„Ano?“ Rod pozvedl obočí. „Neříkej!“
„Ano,“ pokračoval obr, „a… no…“ Strhl si z hlavy klobouk a začal ho mačkat ve svých velkých dlaních. „Vypadá to… víš, pane, vyřídil jsi mě tady, to je jasný jako evangelium.“
Rod cítil, jak se mu krev hrne do hlavy. „A předpokládám, že bych to měl nějak napravit, že? Nahradit ti škodu, předpokládám!“
„Ach ne, pane!“ Velký Tom zděšeně ustoupil. „Tak to není, to vůbec ne, tak jsem to nemyslel! Já jenom… no… zajímalo by mě, jestli, jestli bys moh'… chci říct… já…“
Nervózně stvořil ze svého klobouku útvar, který by zajímal topology; a náhle z něj slova vytryskla jako příval. „Zajímalo by mne, jestli bys nepotřeboval sluhu, hm — něco jako panoše a lokaje a…“ Hlas ho opět zradil. Podíval se na Roda s nadějí i obavami v očích.
Rod měl pocit, jako když do něj uhodí hrom. Nevěřícně si prohlédl mužovu otevřenou, skoro oddanou tvář.
Založil si ruce na prsou a znovu se opřel o sloupek. „Jak tomu mám rozumět, Velký Tome? Není to ani půl hodiny, co ses mne pokoušel oloupit! A teď bych ti měl věřit natolik, abych z tebe udělal svého panoše?“