Podívejte se do zrcadla…
… ještě hlouběji…
… do oranžového světla na vrcholku hory tisíce kilometrů vzdálené od onoho tlejícího vlahého močálu…
Místní lidé tu horu nazvali Medvědí. To proto, že se tam vyskytovalo mnoho divokých včel, nikoliv medvědů. Každý ví, že najít hnízdo lesních včel není snadné, a proto byli okolní vesničané patřičně pyšní na to „kdeže hledati med vědí“. To zapříčinilo jistou dávku výnosných nedorozumění. Do zdejších vesnic často vpochodovali rázným krokem cizinci, ověšení těžkými samostříly, sítěmi a pastmi, a nadutě se dožadovali domorodého vůdce, který by je dovedl k medvědům. Protože většina místních obyvatel díky tomu celkem slušně žila z prodeje turistických průvodců, map medvědích jeskyní, vyřezávaných kukačkových hodin zdobených medvědy, medvědích poutnických holí a sladkého pečiva ve tvaru medvědů, nenašel tak nějak nikdo čas, aby upravil podobu onoho jména třeba na Medovědná.[5]
Hora byla tak lysá, jak jen hora může být.
Většina stromů se vzdala zhruba v polovině její výšky a dál rostla sem a tam jen nějaká ta patetická shrbená borovice, která holému temeni hory dodávala vzhled hlavy nešťastného plešatce, přehazujícího si sem a tam zbývajících pár vlasů v marné snaze dokázat světu, že on stále ještě potřebuje obden šampon a vodu, a ne leštěnku a flanelový klůcek.
Bylo to místo, kde se scházely čarodějky.
Dnešní noci zaplál oheň na samém vrcholku hory. V blikavém světle se pohybovaly temné postavy.
Měsíc pomalu plul napříč krajkou jemných mraků.
Nakonec vysoká postava ve špičatém klobouku prohlásila: „To chcete říct, že všechny ostatní taky přinesly bramborový salát?“
V horách Beraní hlavy byla jedna čarodějka, která se sabatu neúčastnila. Čarodějky si večer vyrazí stejně rády jako každý jiný člověk, ale ona měla v tomhle případě mnohem důležitější schůzku. A nebyla to schůzka, která by se dala jen tak jednoduše odvolat.
Desideráta Dutá psala poslední vůli.
Když byla Desideráta Dutá děvčetem, dala jí babička čtyři důležité rady, aby vedly její nejisté mladistvé kroky po záludně křivolakých stezkách života.
Byly to tyhle:
Nikdy nevěř psu s oranžovýma očima.
Vždycky si zjisti jméno a adresu toho mládence.
Nikdy nevstupuj mezi dvě zrcadla.
Den co den, ať jdeš kamkoliv, se oblékej do čistého prádla. Nikdy nevíš, kdy tě srazí k zemi povoz nebo zabije splašený kůň, a kdyby pak lidé zjistili, že na sobě máš špinavé prádlo, musela bys zemřít hanbou.
Pak Desideráta vyrostla a stala se čarodějkou. Jedna z drobných výhod toho být čarodějkou je, že přesně víte, kdy zemřete, a můžete nosit takové prádlo, jaké se vám zlíbí.[6]
To ovšem bylo před více než osmdesáti lety, v době, kdy se vám skutečnost, že víte, kdy zemřete, zdála velmi zajímavá, protože v té době jste si byli — v duchu samozřejmě — jisti, že budete žít navěky.
To bylo tenkrát.
Tohle bylo teď.
Dnes se vám zdálo, že navěky zdaleka nevydrží tak dlouho jako kdysi.
Další poleno v krbu se rozpadlo na jemný popel. Desideráta se neunavovala tím, aby na letošní zimu objednávala nějaké palivo. Odporovalo by to veškeré logice.
A pak tady samozřejmě byla ještě tamta věc…
Opatrně ji zabalila do kusu hedvábného papíru a vytvořila podlouhlý tenký balíček. Teď přeložila dopis, napsala na něj adresu a zastrčila ho pod provázek, kterým převázala balíček. Tak, to bychom měli.
Zvedla hlavu. Desideráta byla už třicet let slepá, ale to pro ni nebyl žádný problém. Byla vždycky obdařena, pokud se to tak dá říci, darem vnitřního zraku. Takže ve chvíli, kdy jí oči vypověděly službu, upravila svůj vnitřní zrak tak, aby jím viděla do přítomnosti, což bylo mnohem snazší než hledět jím do budoucnosti. A protože oční bulvy okultismu nejsou závislé na světle, ušetřila navíc na svíčkách. Ve všem špatném je něco dobrého, když víte, kde hledat. Většinou se to říká.
Na stěně proti ní viselo zrcadlo.
Desiderátina tvář byla kulatá a růžová. Tvář v zrcadle — to nebyla ona.
Byl to obličej ženy zvyklé udílet příkazy. Desideráta nebyla ten typ, který by udílel příkazy. Ve skutečnosti spíše naopak.
Žena řekla: „Ty umíráš, Desideráto.“
„Ano, to je pravda.“
„Zestárla jsi. Byla jsi svým způsobem vždycky stará. Tvá síla je téměř ta tam.“
„Ani to nepopírám, Lilith,“ souhlasila Desideráta.
„Takže ona teď přijde o tvou ochranu.“
„Obávám se, že máš pravdu,“ přisvědčila pomalu Desideráta.
„Takže teď už je to jen mezi mnou a tou zlou ženskou z močálu. A já vyhraju.“
„Obávám se, že už to tak vypadá.“
„Měla sis najít nějakou zástupkyni.“
„Na to jsem nikdy neměla čas. Já moc neumím plánovat dopředu, vždyť víš.“
Tvář v zrcadle se zvětšila, jako kdyby žena na své straně přistoupila blíže ke sklu.
„Prohrálas, Desideráto Dutá.“
„Tak už to na světě chodí.“ Desideráta poněkud nejistě vstala a zvedla kus látky.
Zdálo se, že postavu v zrcadle začíná situace popouzet. Jasně cítila, že lidé, kteří prohráli, by měli vypadat zlomeně, a ne jako když se právě skvěle baví na vaše konto.
„Nechápeš snad, co to znamená prohrát?“
„No, někteří lidé v tom mají dokonale jasno,“ řekla Desideráta. „Sbohem, milady.“ Zakryla zrcadlo látkou.
Zpoza závěsu se ozvalo jen vzteklé nadechnutí a pak se kolem rozhostilo ticho.
Desideráta chvíli stála ztracená v myšlenkách.
Pak zvedla hlavu a řekla: „Právě se začala vařit voda. Neměl byste chuť na šálek čaje?“
NE, DĚKUJI VÁM, ozval se hlas přímo za ní.
„Čekáte dlouho?“
celou věčnost.
„Ale nezdržuju vás, viďte?“
JE TO KLIDNÁ NOC.
„Právě si vařím poslední šálek čaje. Myslím, že tam někde zbyla ještě jedna sušenka.“ NE, DĚKUJI.
„No, kdybyste náhodou dostal chuť něco zakousnout, je v tom hrnku na krbu. To je pravý klačský porcelán, věřil byste? Vyrobený pravým klačským řemeslníkem. Z Klače,“ dodala.
skutečně?
„Krásné časy.“ Desideráta prohrábla oheň. „To bylo tím zaměstnáním. No, vždyť s vámi to bude něco podobného, myslím.“
ano.
„Nikdy jsem nevěděla, kdy mě kdo povolá. Ale to vy budete taky znát, co? Hlavně to bývalo v kuchyních. Většinou se to odehrávalo v kuchyních. Někdy i na plesech, ale ve většině případů to byla kuchyň.“ Zvedla konvici a nalila vařící vodu do čajníku na krbu.
samozřejmě.
„Plnívala jsem jim jejich přání.“
Zdálo se, že tohle Smrtě poněkud zaskočilo.
prosím? myslíte takové něco jako… prostorné ZÁSUVKY? NOVÉ VÝLEVKY? A TAKOVÉ TY VĚCI?
„Ale ne, ne. Lidem.“ Desideráta si povzdechla. „Je to opravdu velká zodpovědnost, být kmotřičkou sudičkou. Hlavně vědět, odkud pokud, víte? Z těch, kteří mají nárok na splnění přání, se často vyloupnou dosti nepříjemní lidé. Měl by jim člověk dát to, co chtějí, nebo co potřebují?“
Smrť vychovaně přikyvoval. Podle jeho názoru lidé dostanou, co se jim dá.
5
Pozn. autora: Chybný přepis, někdy i výslovnost slov, může na druhé straně v některých případech představovat smrtelné nebezpečí. Tak například se stalo, že chamtivého Šerifa z Al-Ybi kdysi zatratilo jakési pologramotné božstvo a v průběhu několika dalších dní potom se všechno, čeho se dotkl, změnilo v Zlotu, což bylo. shodou okolností jméno malého trpaslíka z horské komunity vzdálené tisíce kilometrů od Al-Ybi. Chudák Zlota byl neodolatelným způsobem přitahován do onoho orientálního království a zázračně duplikován. O nějakých dva tisíce exemplářů zcela identického Zloty později se kletba vyčerpala. Dnešní obyvatelé Al-Ybi jsou proslulí neobvykle malým vzrůstem a výjimečně nevrlou povahou.