Tak to bylo celých deset let. Za celou dobu se v zámku ani kolem něj neozval jediný —
„Hej, vy tam, otevřete!“
„Bony fidy plochoběžníkos šarže guten bidlos!“
— jediný zvuk, který by —
„Pojď sem, Magráto, a zvedni mě tuhle. Dobře. Ještě chlup a…“
Ozvalo se zařinčení rozbíjeného skla.
„Vy jste jim rozbily okno!“
— jediný zvuk, který by porušil —
„Budete jim muset říct, že to zaplatíte, víte to?“
Brána zámku se pomalu otevřela a z ní na obě čarodějky vykoukla tvář Stařenky Oggové, která si z vlasů vybírala trny a bodláky.
„Je to tam pěkně zadělané,“ řekla znechuceně. „Všude po domě spí lidi, jsou celí zaprášení a samá pavučina. Měla jsi pravdu, Esme. Tohle smrdí magií.“
Čarodějky se prodíraly zarostlými prostorami zámku. Koberce pokrýval prach a návěje suchého listí. Mladé sykomory podnikly odvážný pokus o dobytí nádvoří. Všechny zdi byly porostlé břečťanem, psím vínem a dalšími popínavkami.
Bábi Zlopočasná chytila za límec jednoho ze strážných a postavila ho na nohy. Z oblečení mu v oblacích opadával prach.
„Vzbuď se!“ přikázala mu.
„Fzhtf,“ zabručel voják a sesul se do své původní polohy.
„A takhle to vypadá všude,“ oznámila jim Magráta, brodící se zpět hustým porostem kapradí, který se táhl směrem ke kuchyni. „Všude tam spí kuchaři a kuchtíci a v hrncích není nic než plíseň! Ve spíži na podlaze dokonce chrápe několik myší!“
„Hmm,“ zamyslela se Bábi. „Za tím vším bude kolovrátek, dejte na mě.“
„Myslíš, že je to práce Černé Alissy?“ nadhodila Stařenka Oggová.
„Skoro to tak vypadá,“ přikývla Bábi Zlopočasná. Pak dodala tiše: „Nebo někoho, jako byla ona.“
„Řeknu vám, to byla čarodějka, která znala moc příběhů,“ řekla Stařenka. „Byla zvyklá pohybovat se alespoň ve třech takových příbězích najednou. Říkalo se o ní, že to byla největší čarodějka, jaká kdy žila — ne že by byla zlá, ale tak mocná, že už v tom občas ani nebyl žádný rozdíl. Když přišlo na to zaklít palác na sto roků do spánku nebo začarovat princeznu, takže spřádala slámu na Zlotu[22], nedokázal to nikdo lépe než Černá Alissa.
Já ji jednou potkala,“ vyprávěla Stařenka, když trojice stoupala na vrchol hlavní zámecké věže po kamenném schodišti, jež bylo jediným vodopádem stínomilných skalniček. „To bylo, ještě když jsem byla docela mladé děvče a vzala mě k ní s sebou stará Deliria Trumpánová. Jenže v té době už byla pěkně… výstřední. Perníkové domky a takové šílenosti.“ Mluvila smutně, jak lidé mluví o starším příbuzném, který už to dopracoval tak daleko, že si téměř pravidelně obléká spodní prádlo přes šaty.
„Takže to muselo být nějakou dobu předtím, než ji ty dvě děti zavřely do její vlastní pece na chleba?“ zajímala se Magráta a při tom se snažila uvolnit si rukáv, který se jí zachytil na šípkovém trní.
„To víš. To byla smutná věc. Musím říct, že ona ve skutečností lidi nejedla,“ pokračovala Stařenka. Alespoň ne často. Tedy, jak bych vám to… nějaké řeči jsem zaslechla, jenže víte, jak to chodí…“
„A přesně tak se to stane skoro pokaždé,“ vmísila se do Stařenčina monologu Bábi. „Jak se jednou s příběhy nějak víc zapleteš, zmatou tě a začnou tě vláčet s sebou. Pak už přestaneš rozlišovat, co je příběh a co skutečnost. A nakonec tě pohltí. A přitom nejsou skutečné. Já věci, které nejsou skutečné, nemám ráda.“
Otevřela dveře na vrcholu schodiště. „Aha. Pokojík,“ ušklíbla se kysele. „Ještě to mohla být zahradní besídka.“
„Je neuvěřitelné, jak rychle všechno to křoví roste,“ rozhlížela se Magráta.
„To je součást časového zaklínadla,“ vysvětlila jí Bábi. „Aha, támhle je. Já věděla, že ji tady někde najdeme.“
U jedné stěny stálo lůžko a na něm ležela postava, která se téměř ztrácela v loubí planých růží.
„A támhle je kolovrátek,“ oznámila Stařenka a ukázala na neurčitý tvar obrostlý hustým břečťanem.
„Nesahej na něj!“ upozornila ji Bábi. „Žádný strach, chytím ho za šlapadlo a vyhodím z okna.“
„Jak tohle všechno víte?“ vyptávala se užaslá Magráta.
„Protože to je stará lidová pohádka,“ odpověděla jí Stařenka. „Už se to stalo bůhví kolikrát.“
Bábi Zlopočasná a Magráta se sklonily nad spící postavou asi třináctileté dívenky, která byla pokryta prachem a stříbřitým pylem růží.
„Není krásná?“ vydechla Magráta, přející a nesobecká jako vždy.
Od okna k nim dolehlo zachřestění kolovrátku, který se roztříštil hluboko na dlažbě nádvoří. Pak se Stařenka Oggová vrátila a oprašovala si ruce.
„Už jsem to zažila kolikrát,“ prohlásila klidně.
„Tak to sis vymyslela,“ odkázala ji Bábi do patřičných mezí.
„No dobrá,“ nedala se vyvést z míry Stařenka, „tak teda jednou, no. Ale slyšela jsem o tom kolikrát. To každý, je to lidová pověst, přesně jak jsem řekla. Každý o tom slyšel a většinou se to stalo ve vesnici bratrancova kamaráda —“
„Protože to tak opravdu bývá,“ řekla Bábi Zlopočasná.
Bábi vzala spící děvče za zápěstí.
„Ona spí, protože by jinak už brzo dostala — “
Bábi se k ní obrátila.
„Já vím, vím. Vím to, rozumíš? Vím to zrovna tak dobře jako ty. Nebo si snad myslíš, že to nevím?“ Sklonila se nad nehybnou rukou. „Tak tady máte to svoje kmotřičkování a sudičkovství,“ promluvila spíš pro sebe. „Pořád se někomu plést do života, pořád ho kontrolovat a usměrňovat. Pch! Někdo se píchnul o otrávenou jehlu? Tak šup! Všichni ostatní na sto let spát! Jen si s tím nelámat hlavu, provedeme to co nejjednodušeji. A všechno kvůli té jediné krátké chvilce. A trošce krve. Jako kdyby to byl konec světa.“ Najednou se odmlčela. Stařenka jí stála za zády a Bábi jí v žádném případě nemohla vidět do tváře. „Gyto?“
„Copak, Esme?“ zapředla Stařenka Oggová nevinně.
„Já cítím, že se ušklíbáš. Ty tvoje nápady. Že ti to v tvém věku nepřijde hloupé. Chtělo by to aspoň za šesták psycholologie.“
Bábi zavřela oči a zamumlala několik slov.
„Neměla bych použít svou hůlku?“ zeptala se váhavě Magráta.
„To se neodvažuj,“ zarazila ji Bábi a vrátila se ke svému mumlám.
Stařenka přikývla. „Už se jí očividně vrací barva do tváří,“ řekla.
O pár minut později dívenka otevřela oči a upřela nic nechápající pohled do tváře Bábi Zlopočasné.
„Je čas vstávat,“ oznámila jí Bábi nezvykle příjemným hlasem, „nebo mineš tu nejpěknější část druhých deseti let svého života.“
Děvče se pokusilo zaostřit na Stařenku, pak na Magrátu, ale nakonec se vrátilo pohledem k Bábi Zlopočasné.
„Vy?“ řeklo.
Bábi tázavě zvedla obočí a podívala se na své dvě společnice.
22
Pozn. autora: Nejen někteří bohové, ale i Černá Alissa měla potíže s pravopisem a výslovností některých slov. Tenkrát museli dát Zlotovi pěknou sumičku peněz, jen aby zmizel a nedělal zbytečné scény.