„Já?“
„Vy… vy jste ještě tady?“
„Ještě?“ nechápala Bábi. „Já tady, slečinko, v životě nebyla.“
„Ale…“ dívce se objevil na tváři zmatený výraz. A s příměsí strachu, jak si Magráta všimla.
„No, já se tak ráno občas taky cítím, drahoušku,“ usmála se na dívku Stařenka Oggová, natáhla se a uklidňujícím gestem ji poplácala po hřbetě ruky. „Nikdy nejsem tak docela při sobě, dokud si nedám první hrnek čaje. Tady jim to ovšem bude chvilku trvat, než vyhážou z konvic myší hnízda a — Esme?“
Bábi upírala zrak na jakýsi prachem pokrytý předmět na stěně.
„Plést se do věcí.:.“ zašeptala.
„Co se děje, Esme?“
Bábi Zlopočasná přešla rázným krokem pokoj, přistoupila k protější zdi a otřela prach z velkého zrcadla v ozdobném rámu.
„Hmm!“ zabručela a otočila se do místnosti. „No, my vyrazíme,“ řekla.
„Jenže já si myslela, že si tady odpočineme. Vždyť už pomalu svítá,“ vzpírala se Mágráta.
„Nemá cenu zdržovat se až do chvíle, kdy se nás rozhodnou přivítat,“ hodila přes rameno Bábi, která už vycházela z místnosti.
„Ale vždyť jsme zatím neměly ani…“ začala Mágráta. Pak se podívala na zrcadlo. Bylo velké, oválné a mělo široký zlacený rám. Vypadalo naprosto normálně. Magrátě se zdálo nepravděpodobné, že by Bábi Zlopočasnou znepokojil její vlastní odraz.
„To má zase jednu z těch svých nálad,“ utěšovala ji Stařenka Oggová. „Tak pojď. Nemá cenu tady zůstávat.“ Pohladila zmatenou princezničku po hlavě. „Tak čágo, slečinko, a pozdravujte vlaštovky. Pár týdnů s koštětem a sekerou, a bude to tady kolem vypadat jako nové.“
„Tvářila se, jako kdyby Bábi poznala,“ vrtěla hlavou Mágráta, když následovaly vzpřímenou postavu Bábi Zlopočasné dolů po schodech.
„No, my přece víme, že to není možné, že?“ odpověděla jí Stařenka. „Esme v tomhle kraji v životě nebyla.“
„Mně jenom není jasné, proč musíme najednou tak rychle odsud,“ vzpouzela se Mágráta. „Čekala bych, že všichni budou veselí a vděční, protože jsme zlomily tu kletbu a tak.“
Pomalu se začaly probouzet i další části paláce.
Tři čarodějky proklusaly kolem strážných, kteří si v úžasu prohlíželi své pavučinami pokryté uniformy a husté křoví obrůstající jejich stanoviště. Když procházely zarostlým nádvořím, vypotácel se z jedněch dveří postarší muž ve vybledlém plášti lemovaném žužmelínem a opřel se o rám, aby se rozhlédl. Pak spatřil zrychlující postavu Bábi Zlopočasné.
„Vy?“ vykřikl. „Stráže!“
Stařenka Oggová neváhala. Chytla Magrátu za loket a pustila se do běhu, takže u palácové brány už doháněla Bábi Zlopočasnou. Ze strážnice se vypotácel jeden z vojáků, který zřejmě býval po ránu svěžejší než jeho kolegové, a pokusil se jim přehradit cestu násadou své píky, ale Bábi se o násadu prostě opřela a otočila chudáka o devadesát stupňů.
Pak byly venku a pádily ke košťatům, opřeným ležérně o příhodný strom před zámkem. Bábi sebrala to svoje, aniž zpomalila, a ono pro jednou výjimečně nastartovalo téměř na první pokus.
Kolem Bábina klobouku proletěl šíp a zabodl se nedaleko do silné větve.
„Tak takhle si já vděčnost nepředstavuju,“ stěžovala si Mágráta, když se košťata vznesla nad koruny stromů.
„Spousta lidí se chová dost zmateně, když se tak najednou probudí,“ odpověděla jí klidně Stařenka.
„Všichni si tam mysleli, že Bábi znají,“ přemýšlela nahlas Mágráta.
Bábino koště se ve větru zakývalo.
„Jenže to není pravda!“ vykřikla Bábi. „Nikdy v životě mě neviděli, je to jasné?“
Chvíli letěly v zaraženém tichu.
Pak se ozvala Mágráta, která měla podle Stařenky vzácný dar zcela bezelstně vstupovat na nebezpečnou půdu, a prohlásila: „Zajímalo by mě, jestli bylo správné, co jsme udělaly. Řekla bych, že to byl spíš úkol pro nějakého krásného prince.“
„Pch!“ odfoukla si popuzeně Bábi, která letěla kousek před nimi. „A k čemu by to bylo? Podle toho, jak si proseká cestu křovím, se tak asi pozná, jaký z něj bude manžel, co? Tak může vážně myslet jen kmotřička sudička, nikdo jiný! Chodit sem a tam a vnucovat lidem dobré konce, ať už o ně stojí nebo ne. Moc fajn!“
„No ale na dobrých koncích přece není nic špatného,“ odporovala jí se zápalem Magráta.
„Poslyš, šťastný konec je dobrá věc, když se ukáže, že je opravdu šťastný,“ odpověděla jí Bábi a rozhlížela se po obloze. „Jenže to za lidi nikdy nevyřešíš, ty jim ten šťastný konec jednoduše přičarovat nemůžeš, protože to nejde. Je snad jediný způsob, jak bys lidem mohla zajistit, aby celé jejich manželství bylo šťastné. Ve chvíli, kdy oba řeknou ‚ano, beru‘, bys jim musela useknout hlavy, rozumíš? Štěstí… šťastný konec je něco, co se nedá vyčarovat…“
Bábi Zlopočasná upřela oči ke vzdálenému městu.
„Jediné, co vyčarovat můžeš,“ dodala,,je konec.“
Najedly se na lesní mýtině. Daly si opékanou dýni. Vytáhly i trpasličí chleba a podrobily ho důkladnému průzkumu. Jenže trpasličí chleba — to je opravdový zázrak… Ještě nikdy nikdo nebyl hladový, když se mohl vyhnout nějakému trpasličímu chlebu. Stačilo se na něj chvilku dívat a okamžitě vás napadla celá řada věcí, které by byly k jídlu vhodnější. Vaše boty, například. Nějaký ten balvan. Syrová ovce. Vlastní noha.
Pak se pokusily chvilku si zdřímnout. Alespoň Stařenka s Magrátou. Jenže dopadlo to nakonec tak, že jen tak ležely a poslouchaly, jak si Bábi Zlopočasná popuzeně mumlá sama pro sebe. Ještě nikdy ji neviděly tak rozrušenou.
Po nějakém čase Stařenka navrhla, aby se kousek prošly. Je krásný den, řekla. Tohle je zajímavý kus lesa, tvrdila, se spoustou vzácných bylin, na které by se každá čarodějka ráda podívala. Každému udělá dobře, mínila, když se projde v takovém krásném ránu na sluníčku. Lidi to uklidňuje a vylepšuje jim to náladu.
Les byl opravdu překrásný. Po nějaké té půlhodince byla dokonce i Bábi Zlopočasná ochotná připustit, že v jistém slova smyslu tenhle les není tak docela cizozemský a kýčovitý. Magráta občas odbíhala z pěšiny a trhala byliny. Stařenka dokonce přezpívala několik veršů známé písně „Hole mágů, to nejsou přeludy, bývají na konci zdobeny žaludy“ a její dvě společnice se zmohly jen na velmi vlažné protesty.
Jenže tady ptrfád něco nebylo v pořádku. Stařenka Oggová i Magráta cítily, že mezi nimi a Bábi Zlopočasnou vyrostla jakási neviditelná stěna, něco nevyřčeného a důležitého, co před nimi Bábi skrývá. Čarodějky před sebou obvykle žádná tajemství nemívají, třeba už jen kvůli tomu, že většina z nich je tak zvědavých a neodbytných, že před sebou ani žádná tajemství mít nemohou. Tohle jim dělalo starosti.
Pak se pěšina ostře stočila kolem skupiny starých rozložitých dubů a tam čarodějky potkaly malou holčičku v červeném pláštíku a červené čepičce.
Poskakovala vesele středem pěšinky a prozpěvovala si písničku, která byla mnohem jednodušší a podstatně slušnější než kterákoliv píseň z repertoáru Stařenky Oggové. Čarodějek si všimla teprve ve chvíli, kdy do nich téměř narazila. Zastavila se a po tvářičce se jí rozlil bezelstný úsměv.
„Dobrý den, stařenky,“ pozdravila.