„Ehm,“ odkašlala si Magráta.
Bábi Zlopočasná se k děvčátku sklonila.
„A copak tady v tom hlubokém lese děláme tak sama, mladá dámo?“
„Nesu tady ten košíček dobrot své babičce,“ odpovědělo děvčátko.
Bábi se narovnala a v očích se jí objevil nepřítomný pohled.
„Esme,“ obrátila se k ní Stařenka s naléhavostí v hlase.
„Já vím, já vím,“ přikývla Bábi.
Magráta se sehnula k holčičce s idiotským výrazem, který používá většina těch dospělých, kteří si chtějí získat náklonnost dětí. A právě oni u dětí nemají ani takovou šanci jako prašivý pes. „Hm. Pověz mi, děvčátko… neřekla ti náhodou maminka, aby sis dávala pozor na zlého vlka, který by se mohl potulovat tady někde kolem?“
„Ano, řekla,“ přikývla dívenka.
„A tvoje babička…“ přidala se Stařenka Oggová, „zkusila bych hádat, že je v poslední době tak trochu připoutaná na lůžko, že?“
„Proto jí taky nesu tady ten košíček s jídlem —“ začalo vysvětlovat dítě.
„Hned jsem si to myslela.“
„Vy znáte moji babičku?“ zeptala se holčička.
„Á-a,“ přikývla Bábi Zlopočasná. „Tak trochu.“
„Přesně to samé se stalo ve Skundském pralese, když jsem byla malá holka,“ řekla Stařenka Oggová tiše. „Nenašli pak ani bab —“
„A kde má tvoje babička svoji chaloupku, děvčátko?“ přerušila Bábi Zlopočasná Stařenku hlasitě a při tom ji dloubla loktem do žeber.
Holčička ukázala na vedlejší pěšinu, která mizela v lese.
„Vy ale nejste zlá čarodějnice, že ne?“ vykulila na Bábi oči.
Stařenka Oggová se rozkašlala.
„Já? To víš, že ne. My jsme — my jsme —“ začala Bábi.
„Víly,“ řekla Magráta.
Bábi Zlopočasná vyděšeně zalapala po dechu. Takové vysvětlení by ji ani v duchu nenapadlo.
„Maminka mě totiž varovala i před zlými čarodějnicemi,“ řeklo dítě a vrhlo na Magrátu pohled plný podezření. „Jaké jste víly?“
„Ehm. No, květinové?“ zaváhala Magráta. „Podívej, tady mám kouzelnou hůlku —“
„Jaké květinové?“
„Cože?“
„Od jakých květin jste vily?“
„No,“ začala Magráta, „dobrá, já jsem… víla Tulipána a tohle je…“ pokračovala nejistě Magráta a pečlivě se při tom vyhýbala Bábinu pohledu, „víla… Sedmikráska… a tohle je…“
„Víla Ježková,“ představila se Stařenka Oggová bez zaváhání.
Tohle rozšíření vílího panteonu děvčátko podrobilo bližšímu zkoumání.
„Nemůžeš být víla Ježková,“ řeklo dítě, které chvíli intenzivně přemýšlelo. „Ježek není květina.“
„Jak to víš?“
„Protože má bodliny.“
„To má i cesmína. A bodlák.“
„Hm.“
„A já mám kouzelnou hůlku,“ vnucovala se dítěti Magráta. Teprve teď si troufla podívat se na vílu Sedmikrásku.
„No, my teď půjdeme napřed,“ řekla Bábi Zlopočasná. „Ty tady zatím hezky počkej s vílou… Tulipánou…, nebo jak to říkala, a my se podíváme, jestli je tvoje babička v pořádku. V pořádku?“
„Vsadila bych se, že to vůbec není pravá kouzelná hůlka,“ řeklo děvčátko, které si Bábi přestalo všímat a obrátilo se k Magrátě s neselhávající dětskou schopností najít v sebelepší dospělácké konstrukci ten nejslabší článek. „Vsadím se, že to nedokáže věci proměnit v jiné věci.“
„No, víš —“ začala Magráta.
„Vsadím se“ nedala se zastavit holčička, „vsadím se, že nedokážeš támhleten pařez proměnit třeba… třeba… v dýnil Hihihi, vsadila bych se, o co chceš, že to nedokážeš. Vsadím se s tebou o trilion tolarů, že ten pařez nedokážeš proměnit v dýni!“
„No vidím, že vy dvě spolu budete skvěle vycházet,“ řekla víla Ježková. „Budeme zpátky co by dup.“
Dvě košťata prolétala nízko nad lesní pěšinou.
„Může to být jen taková shoda okolností,“ nadhodila Stařenka Oggová.
„Ale není,“ zavrtěla hlavou Bábi. „Vždyť to dítě mělo na sobě dokonce i tu červenou čepici!“
„Já taky měla červenou čepici, když mi bylo patnáct,“ upozornila ji Stařenka.
„Možná, jenže tvoje babička žila ve vedlejším domě. Když jsi k ní šla na návštěvu, nemusela ses bát vlků.“
„Jo, akorát starýho Žumpála, co ho měla v podnájmu.“
„Jenže to byla jen náhoda.“
Mezi stromy před nimi se objevily namodralé obláčky dýmu. Z lesa na jedné strany pěšiny se k čarodějkám donesly zvuky seker, pil a padajících stromů.
„Dřevorubci!“ řekla Stařenka. „Tak to je úplně v pořádku, když jsou tady dřevorubci! Jeden z nich v poslední chvíli přiběhne a —“
„To se jen tak vykládá těm dětem,“ zavrtěla hlavou Bábi, když pokračovaly v letu. „A babce stejně nepomůže, pamatuješ? Ta už bude sežranál“
„Tuhle pohádku jsem vždycky nenáviděla,“ řekla Stařenka. „Nikdo se v ní nikdy nestaral, co se stane s tou chudinkou bezbrannou stařenkou.“
Pěšina náhle vyústila na nevelkou paseku. Nejdříve zahlédly ubohou zeleninovou zahrádku, utlačovanou jehličnatými stromy skoro ze všech stran, ve které bojovalo několik zažloutlých natí alespoň o malý kousek místa na slunci. Ta věc uprostřed zahrady musel být zanedbaný domek, protože tak mizerně by člověk nepostavil ani seník.
Seskočily z košťat, nechaly je vznášet se ve stínu nedalekého houští a zabušily na dveře chalupy.
„Taky už můžeme jít pozdě,“ řekla Stařenka. „Vlk už tady může —“
Po chvilce se zevnitř domku ozvaly šouravé kroky a dveře se maličko pootevřely. V šeru uvnitř se zalesklo oko plné podezření.
„Ano?“ ozval se ze šera slabý a roztřesený hlas.
„Vy jste babička?“ dotazovala se Bábi Zlopočasná.
„A vy jste výběrčí daní, drahoušku?“
„Ne, madam, my jme —“
„— víly,“ dopověděla rychle víla Ježková.
„Já ale neotevírám lidem, které neznám, drahoušku,“ řekl hlas a pak v něm zazněl maličko nedůtklivý tón. „Zvláště ne takovým, kteří po sobě ani neumyjí nádobí, když jim na zápraží nechám misku skoro čerstvého mléka.“
„Rády bychom si s vámi chvilku promluvily,“ řekla víla Sedmikráska.
„Ano? A máte něco, čím byste se mi mohly prokázat, drahoušku?“
„Já vím, že jsme u té správné babičky,“ řekla víla Ježková. „Je tady rodinná podoba. Má velké uši.“
„Nech toho,“ štěkla na ni víla Sedmikráska. „To není ona, co má velké uši. Teprve vlk bude mít velké uši. V tom je celý ten vtip. Copak opravdu nikdy nedáváš pozor?“
Babička jejich při sledovala s neobyčejným zájmem. Celý život věřila na víly a teď je poprvé skutečně viděla na vlastní oči. Byl to pro ni zážitek. Bábi Zlopočasná si všimla jejího užaslého výrazu.
„Řeknu vám to takhle, madam,“ prohlásila až despoticky úředním tónem. „Jak by se vám líbilo, kdyby vás zaživa sežral vlk?“
„Myslím si, že něco takového by se mi vůbec nelíbilo, drahoušku, ani trošku,“ odpověděla babička škvírou ve dveřích.
„Jediná další možnost jsme my,“ dala jí to Bábi naplno.
„A božíčku! Víte to jistě?“
„Naše čestné vílí slovo,“ ujistila ji víla Ježková.