„Opravdoví vlci nechodí po zadních nohou a neotvírají domovní dveře,“ odpověděla jí Bábi Zlopočasná. „Pojď a pomoz mi to vytáhnout ven.“
„Fakt mě to pěkně vzalo, když vykouknu a vidím tu velkou chlupatou a uslintanou věc, jak míří rovnou na mne,“ pokračovala Stařenka a chytila omráčené zvíře na jednom konci. „Setkala jsi se někdy se starým Žumpálem?“
Byl to samozřejmě vlk, který vypadal docela obyčejně, jenže byl mnohem hubenější, než vlci obvykle bývají. Pod kůží mu zřetelně vystupovala žebra a srst měl matnou a řídkou. Bábi vytáhla vědro kalné vody ze studny, která byla hned za záchodkem, a nalila mu ji na hlavu.
Pak si sedla na pařez a opatrně ho pozorovala. Vysoko ve větvích zpívalo několik ptáčků.
„Mluvilo to,“ zamyslela se. „Chtěl říct ‚ne‘.“
„Taky mě to napadlo,“ přikývla Stařenka. „Jenže pak jsem si řekla, že jsem si to asi jenom představovala.“
„Nemá cenu si něco představovat,“ odpověděla jí Bábi, „věci jsou už tak dost ošklivé.“
Vlk zasténal. Bábi podala pánev Stařence Oggové.
Chvilku mlčela a pak řekla: „Myslím, že se mu budu muset podívat do hlavy.“
Stařenka Oggová se zasmušila. „To bych na tvém místě nedělala, Esme.“
„Jenže já jsem na svém místě sama a potřebuju se dozvědět co a jak. Ty buď připravená s tou pánví.“
Stařenka pokrčila rameny.
Bábi se soustředila.
Je velmi obtížné číst lidskou mysl. Většina lidí totiž myslí současně na takové množství věcí, že je téměř nemožné najít v celé té záplavě jeden jediný souvislý proud.
Zvířecí mysli jsou jednodušší. Zdaleka ne tak přeplněné. Nejsnáze se čte mysl masožravců, zvláště pak před jídlem. V duševním světě neexistují barvy, ale kdyby tomu tak bylo, mohli bychom mysl masožravce popsat jako něco horkého, purpurového a ostrého jak šíp. Ani mysli býložravců nejsou nijak složité — jsou to stočené stříbrné pružiny připravené k útěku.
Jenže tohle nebyla normální zvířecí mysl. Byly to mysli dvě.
Občas v podvečer, když Bábi tiše sedávala před svou chalupou a nechávala své vědomí volně bloudit kolem, vstoupila do hlavy lovců číhajících v pralese. V některých případech se jejich vědomí podobalo tomuhle myšlení, nebo spíš tohle myšlení bylo stínem toho, co našla v hlavách lidských lovců. Jen výjimečné, těsně předtím než lovec zabil vyhlédnutou kořist, se jeho rozptýlené myšlenky na krátkou dobu spojily. Tohle byl jakýsi opak — tohle byl pokřivený a zmrzačený pokus o lidské myšlení, zbytky tenké slupky logických úvah loupajících se z nabroušeného hrotu dravcích úmyslů. Bylo to vědomí šelmy, které se pokoušelo myslet.
Žádný div, že rychle propadalo stavu šílenství.
Otevřela oči.
Stařenka Oggová stála těsně vedle ní a pánev držela nad hlavou.
„No tak?“ prohlásila výhružně. „Kdo je to?“
„Myslím, že bych potřebovala sklenici vody,“ odpověděla jí Bábi Zlopočasná. Zmatkem, který jí vířil hlavou, zablikalo rudé světélko výstrahy. „Ale ne tam z té studny, jestli ti to nevadí.“
Stařenka se poněkud uvolnila. Když se začne čarodějka přehrabovat v cizí mysli, nikdy si nemůžete být jistí, kdo se nakonec z takového výletu vrátí. Bábi Zlopočasná však patřila k těm nejlepším. Magráta možná bude hledat sama sebe navěky, ale Bábi by zřejmě těžko pochopila, o co v takovém hledání jde a proč ho vůbec někdo podniká. Cestu do vlastní mysli by nenašla jen v případě, že už by neexistovala.
„Je tam to mlíko,“ nadhodila opatrně Stařenka.
„Jakou mělo barvu?“
„No… pořád ještě bylo docela bílé.“
„Tak jo.“
Když se Stařenka Oggová otočila a vydala se k domku, Bábi se trochu uvolnila a otřásla se.
Dívala se na vlka a přemýšlela, co by tak pro něj mohla udělat. Obyčejný vlk by nelezl do domku, ani kdyby uměl otevřít dveře. Vlci se většinou člověku vyhýbají, pokud jich ovšem není větší množství pohromadě a není to na konci dlouhé a kruté zimy. A ani potom to nedělají proto, že by byli velcí, zlí a lstiví, ale jednoduše proto, že jsou vlci.
Tenhle vlk se pokoušel být člověkem.
Jenže na tohle pravděpodobně lék neexistoval.
„Tady máš svoje mlíko,“ oznámila jí Stařenka Oggová.
Bábi natáhla ruku a vzala si mléko, aniž zvedla oči.
„Někdo tomu vlkovi vštípil do hlavy myšlenku, že je člověk,“ řekla Stařence. „Přinutili ho, aby si věřil, že je myslící tvor jako člověk, a pak na něj zapomněli. Stalo se to už před několika lety.“
„Jak to víš?“
„Já… zůstala mi část jeho vzpomínek,“ odpověděla Bábi. A taky instinktů, dodala v duchu. Uvědomovala si, že bude několik dnů trvat, než se zbaví nutkání pronásledovat saně ledovou plání.
»Ah.“
„Vědomí mu v hlavě uvázlo mezi vlkem a člověkem a vzpříčilo se mezi oběma těmi druhy.“ „Můžeme mu nějak pomoct?“
Bábi zavrtěla hlavou.
„Už to trvá příliš dlouho. Stal se z toho zvyk. A navíc je k smrti vyhládlý. Nedokáže se chovat jako vlk a není schopný být člověkem. A v tomhle stavu prostě nemůže existovat dál.“
Poprvé od chvíle, kdy vystoupila z mysli omráčeného zvířete, obrátila tvář ke Stařence. Stařenka o krok ucouvla.
„Nedokážeš si představit, jak trpí,“ řekla Bábi. „Potuluje se po okolí celé roky. Neumí se chovat lidsky a nedokáže být vlkem. Nedokážeš si představit, jaké to je.“
„No, řekla bych, že skoro dokážu,“ zírala na ni Stařenka. „Podle tvého obličeje. Myslím, že ano. Kdo to tomu stvoření udělal?“
„Mám svoje podezření.“
Rozhlédly se kolem.
Po cestičce přicházela Magráta s holčičkou. Vedle nich kráčel jeden z dřvorubců.
„Pch,“ ušklíbla se Bábi. „Jasně. Bodejť by ne. V takových příbězích vždycky musí být —“ a poslední slova doslova vyplivla, „— šťastný konec.“
Kolem kotníku se jí pokoušela sevřít vlčí pracka.
Bábi Zlopočasná upřela pohled do vlčí tváře.
„Prrrossmmm,“ zavrčel vlk. „Rrrrchlýýý kouoúúnc!“
Přiklekla k němu a vzala ho za tlapu.
„Ano?“ zeptala se.
„Anououoú!“
Vstala a jako vtělená autorita mávla na přicházející trojici.
„Pane dřevorubce?“ řekla. „Mám tady pro vás práci“
Dřevorubec nikdy nepochopil, proč vlk položil hlavu na pařez dobrovolně.
Nebo proč ta stará ženská, ve které se zuřivost převalovala jako kroupy ve vařící polévce, trvala na tom, že se má to zvíře pořádně pohřbít, místo aby se stáhlo a mršina hodila do křoví. Byla v tom směru naprosto neoblomná.
A tak skončil velký, zlý vlk.
Bylo o hodinu později. K domku se mezitím přiloudala celá řádka dřevorubců, kterým se zdálo, že se tam něco zajímavého děje. Dřevařina není zaměstnání, které by vám obvykle poskytovalo mnoho záminek k přerušení práce.
Magráta umývala podlahu s pomocí takové dávky magie, jakou vymáčknete z rýžáku a kýblu mýdlové vody. Dokonce i Stařenka Oggová, jejíž nevelký zájem o domácí práce se vytratil nadobro ve chvíli, kdy její nejstarší dcera udržela v rukou prachovku, čistila stěny. Babička, jíž většina předchozích dějů pochopitelně unikala, za nimi oddaně cupitala s miskou mléka. Pavouci, kteří dlouhé roky považovali strop za právoplatné dědictví svého rodu, byli jemně, ale nesmlouvavě vykázáni ze dveří.