A Bábi Zlopočasná si zatím vyšla kolem mýtiny s předákem dřevorubců. Byl to mladý muž s hrudníkem jako sud, který si očividně myslel, že se svými koženými chránítky na zápěstích, zdobenými mosaznými nýty, vypadá mnohem lépe, než tomu ve skutečnosti bylo.
„On se tu v okolí potuloval kolik let, jasný?“ vykládal Bábi mladík. „Plížil se kolem vesnic a tak.“
„A vy jste se na něj nikdy nepokusili promluvit?“ zeptala se Bábi.
„Promluvit na něj? Vždyť to byl vlk, jasný? g vlkama se nemluví. Zvířata přece nemluvěj, jasný?“
„Hm, no už je mi to jasné. A co ta stará paní? Vás dřevorubců je tolik, nenapadlo vás náhodou někdy za ní zajít a podívat se, jestli jí něco nechybí?“
„Cože? Ani nápad!“
„A proč ne?“
Předák dřevorubců se tajnůstkářsky naklonil k Bábi.
„No, říká se o ní, že je to čarodějnice, jasný?“
„Vážně?“ podivila se Bábi. „A jak se to pozná?“
„No, má přece všechny ty… znamení, jasný?“
„A jaká znamení to jsou?“
Bylo vidět, že předák dřevorubců se tady začíná pohybovat na velmi nejisté půdě.
„No… tak teda… bydlí úplné sama v lese, jasný?“
.Ano…?“
„A… a taky… má nos jako skobu a v jednom kuse si něco huhlá pro sebe…“
„Ano…?“
„Jo, a taky nemá jedinej zub, jasný?“
„Božíčku,“ řekla Bábi, „teď už vím, proč s takovými, jako je ona, nechcete mít nic společného, jasný?“
„Jasný.“ Předák dřevorubců si očividně oddechl.
„Ona by vás mohla proměnit v něco ošklivého, jen co by se na vás podívala, jasný?“ Bábi si zasunula malíček do ucha a zatočila s ním.
„To ony dokážou, tomu věřte!“
„Určitě to dokážou. To se tedy vsadím,“ přikývla Bábi. „Ani nevíte, jak jsem ráda, že jste nablízku vy dřevorubci, takoví silní chlapi. C-c-c. Hmm. Mohla bych se podívat na ten váš přístroj, mladý muži?“
Podal jí sekeru. Když ji Bábi vzala do rukou, dramaticky podklesla v kolenou. Na čepeli byly stále ještě stopy vlčí krve.
„Ale prokrindáčka, ta je opravdu pořádně velký nástroj,“ řekla. „A vy to s ním asi opravdu umíte, co?“
„Na lesních slavnostech v závěru loňského ročního běhu jsem vyhrál stříbrný pásek,“ odpověděl jí dřevorubec pyšně.
„Ročního běhu? Rok jste běžel? Božíčku. To je ale výkon. Skvělý. A já tu sekeru sotva pozvednu.“ Bábi zvedla sekeru jednou rukou a velmi neohrabaně s ní máchla. Dřevorubec rychle uskočil, když mu čepel proletěla těsně kolem obličeje a zabořila se na půl centimetru do kmene stromu.
„Jej, to je mi líto,“ řekla poplašeně Bábi Zlopočasná. „Jsem to ale nešikovná stará ženská! Jenže já bylá vždycky nemehlo, když došlo na techniku!“
Ušklíbl se na ni a pokusil se sekeru vytáhnout ze dřeva.
V tom okamžiku klesl na kolena a tvář mu zbělela jako křída.
Bábi se sklonila, až měla ústa v úrovni jeho ucha.
„Mohli jste zajít za tou starou paní,“ řekla tiše. „Mohli jste se pokusit promluvit na toho vlka. Ale neudělali jste to, jasný?“ Pokusil se odpovědět, ale zdálo se, že se jeho rty odmítají otevřít.
„Jak vidím, teď toho opravdu nesmírně lituješ,“ pokračovala. „Vidím, že teď chápeš, po jak nesprávných cestách jste kráčeli. Vsadím se, že se už nemůžeš dočkat okamžiku, kdy se zase postavíš na nohy a dáte jí do pořádku celou zahradu a budete se starat o to, aby měla každý den konévku čerstvého mléka a zásobu dřeva na vaření a otop, že?
Abych řekla pravdu, vůbec by mě nepřekvapilo, kdybyste byli tak velkorysí a postavili jí nový domek, s pořádnou studnou a tak dál. Někde u vesnice, aby nemusela žít tak opuštěně, jasný? Abys rozuměl, já občas vidím do budoucnosti a právě teď vím, že všechno, co ti tady vykládám, se stane, jasný?“
Po tváři se mu řinul pot. Zdálo se, že teď už ho odmítají poslouchat i plíce.
„A také vím, že dodržíš svoje slovo, a já z toho mám takovou radost, že se postarám, abys měl výjimečné štěstí,“ pokračovala Bábi stále stejným příjemným a monotónním hlasem. „Vím dobře, že vaše řemeslo může být velmi nebezpečné. Lidé mohou přyít k úrazu. Mohou na ně nečekaně spadnout stromy. Může jim vyletět sekera z topůrka a rozpoltit jim hlavu.“ Dřevorubec se roztřásl a Bábi pokračovala: „Takže já teď pronesu jisté zaklínadlo a tím zajistím, že se ti nic takového nepřihodí. Protože jsem ti tak vděčná za všechno, co uděláte pro tu ubohou ženskou. Jasný? Stačí přikývnout.“
Podařilo se mu pohnout o kousíček hlavou. Bábi Zlopočasná se usmála.
„Výborně!“ přikývla, narovnala se a shodila ze šatů pár smítek jehličí, které se jí tam zachytilo. „Vidíš, jak překrásný může být svět, když si lidé navzájem pomáhají?“
Čarodějky se rozloučily někdy kolem oběda. V té době už byla babiččina zahrada plná lidí a vzduch se naplnil zvukem pil, seker a kladiv. Novinky, jako je Bábi Zlopočasná, se šíří rychle. Tři dřevorubci ryli záhony, dva čistili krb a čtyři další už měli napůl vykopanou novou studnu, jejíž šachta se propadala do země s imponující rychlostí.
Babička patřila k těm laskavým lidem, kteří se drží jedné myšlenky tak dlouho, dokud jim již hlavy násilím nevypudí jiná, a proto teď pobíhala zmateně kolem a všem nabízela misky plné mléka.
Čarodějky se během toho pracovního zmatku tiše vytratily.
Magráta si po chvíli odkašlala. „Tak vidíte. Tady máte jasný důkaz o tom, jak si dokážou lidi navzájem pomáhat, když jim někdo jde příkladem jako ten mladý dřevorubec. Nemusíte je do ničeho nutit, ani je pořád strašit.“
Stařenka Oggová obrátila pátravý pohled k Bábi Zlopočasné.
„Viděla jsem, že jste si s tím mladým chvíli povídali. O čem jste mluvili?“
„O pilinách,“ odpověděla Bábi, aniž hnula brvou.
„Vážně?“
„Jeden z těch dřevorubců mi řekl,“ přerušila jejich rozhovor Magráta, že v lese se dějí ještě další divné věci. Zvířata se občas chovají jako lidé, říkal. Prý tady nedaleko dokonce žila rodina tří medvědů.“
„Na tom, že pohromadě žijí tři medvědi, není nic divného,“ odpověděla jí Stařenka. „Občas se sdružují.“
„V domku?“
„Tak to je neobvyklé.“
„Vždyť to povídám,“ trvala na svém Magráta.
„To by se jeden opravdu cítil dost divně, kdyby si tam skočil půjčit trochu medu,“ souhlasila Stařenka. „A co tomu říkali sousedi?“
„Ti tomu říkali ‚chro, chro‘,“ odpověděla Magráta.
„A proč, kruci, říkali ‚chro, chro‘?“
„A co jiného mohli říkat? Byla to prasata.“
„Tedy řeknu vám, my taky jednou měli takové sousedy, kteří —“ začala Stařenka.
„Já myslím prasata. Rozumíš? Čtyři nohy. Zatočený ocásek. Čím je vepřové, než z něj udělají vepřové? Prasetem.“
„Nedovedu si představit, že by někdo nechal čuníka bydlet v domě,“ zavrtěla Bábi hlavou.