„A vždycky si zjistit jméno a adresu toho mladíka, se kterým si chceš vyjít,“ přidala Stařenka Oggová svůj kousek moudrosti. „Tedy alespoň mne se to vždycky vyplatilo. To byl jen takový žert,“ dodávala spěšně, když viděla, jak se na ni dívají.
Tady, na okraji pralesa vítr opravdu zesílil. Vzduchem vířilo listí a stébla trávy.
„Každopádně míříme tím správným směrem,“ prohlásila Stařenka nesouvisle, protože hledala způsob, jak ty dvě dostat od sebe. „Podívejte, támhle na tom ukazateli je napsáno ‚Genova‘.“
A skutečně. Byl to starý, červotoči prožraný dřevěný ukazatel na kraji lesa. Konec desky s nápisem někdo vyřezal do tvaru ukazujícího prstu.
„A cesta taky není špatná,“ bzučela Stařenka rychle dál. Hádka poněkud ochabla, ovšem to bylo pravděpodobně tím, že spolu obě strany toho času nemluvily. Nejen tak, že by mezi sebou momentálně neprovozovaly hlasovou komunikaci — to znamená jen to, že je ticho. Jejich věc šla mnohem dál, až daleko na druhou stranu ticha, až k místu, kde vám cestu přehradí mocný val slov „My spolu nemluvíme“.
„Žluté cihly,“ zabručela si Stařenka. „Kdo to kdy slyšel, že by se cesta stavěla ze žlutých cihel?“
Magráta a Bábi Zlopočasná stály se založenýma rukama zády k sobě a zíraly opačným směrem.
„Možná že chtěli, aby to tady bylo trochu veselejší,“ uvažovala Stařenka nahlas. Na obzoru se třpytila Genova, zasazená doprostřed jasné zeleně. Cesta teď klesala do rozlehlého údolí posetého malými vesničkami. Na své cestě k městu jimi protékala řeka.
Vítr se jim opíral do sukní.
„V tomhle větru nemůžeme v žádném případě letět,“ zvedla oči k nebi Stařenka, která se ještě stále snažila zženštile[23] zastat konverzaci tří lidí.
„To znamená, že zatím budeme muset po svých, co?“ řekla a pak, protože i v tak nevinných duších, jako byla Stařenčina, se někde hluboko ukrývá jiskřička poťouchlosti, dodala: „A co kdybychom si, holky, zazpívaly do kroku, co?“
„Teď už vím, že bych si neměla zbytečně všímat toho, co dělají ostatní, natož do toho mluvit,“ prohlásila Bábi. „Ale věřím, že jsou tady jiní lidé, hlavně ti s kouzelnými hůlkami a geniálními nápady, kteří se ke všemu budou chtít vyjádřit.“ „Pch!“ odfoukla si Magráta. Vykročily jedna za druhou po cestě dlážděné žlutými cihlami ke vzdálenému městu. Stařenka Oggová tvořila jakousi mobilní nárazníkovou zónu uprostřed.
Někteří lidé by potřebovali jednu věc,“ oznámila Magráta jen tak všeobecně celému světu, „a to je aspoň kousek srdce.“
„A někteří lidé by potřebovali úplně něco jiného,“ obrátila se Bábi Zlopočasná k zataženému nebi, „a to je aspoň kousek mozku.“
A já bych ze všeho nejvíc potřebovala, pomyslela si zoufale Stařenka Oggová, panáka.
O tři minuty později jí na hlavu spadl dům.
V té chvíli už měly čarodějky dost velké rozestupy. Bábi Zlopočasná kráčela rázným krokem v čele, zatímco Magráta se trucovitě loudala vzadu a Stařenka Oggová byla přímo uprostřed.
Jak sama řekla později, nebylo to, ani jako když řekneš „švec“. Prostě a jednoduše — v jednom okamžiku šla po cestě malá buclatá čarodějka a v následující chvíli na tom místě ležel pochroumaný dřevěný domek.
Bábi Zlopočasná se otočila a zjistila, že zírá na popraskané, nenalakované přední dveře. Magráta zatím téměř narazila nosem do zadních dveří z téhož popraskaného a sluncem vybledlého dřeva.
Bylo naprosté ticho, rušené jen skřípotem polámaného dřeva.
„Gyto?“ řekla Bábi.
„Stařenko?“ řekla Magráta.
Obě otevřely dveře.
Domek byl velmi jednoduchý — dvě přízemní místnosti oddělené chodbičkou vedoucí od předních k zadním dveřím a na zadním konci schody nahoru. Ve středu chodbičky, obklopena úlomky termity prožraných prken podlahy, pod špičatým kloboukem naraženým skoro až na bradu, seděla Stařenka. Po Silverovi nebylo ani památky.
„Co se stalo?“ ptala se Stařenka zmateně. „Co se to stalo?“
„Spadl ti na hlavu dům,“ odpověděla jí Magráta.
„Ah. Zase jedna z těch věcí,“ odpověděla zmateně Stařenka.
Bábi ji uchopila za ramena.
„Gyto? Kolik prstů ti ukazuju?“ zeptala se naléhavým tónem.
„Jaké prsty? Všude je tma.“
Magráta s Bábi rukou společnou uchopily krempu Stařenčina klobouku a napůl jí ho zvedly a napůl vyšroubovaly z hlavy. Ospale na ně zamrkala.
„To ta kostra a výztuhy z proutí,“ prohlásila, když na sebe špičatý klobouk, podobný deštníku vstávajícímu z mrtvých, se zaskřípěním vzal své původní tvary. Mírně se kývala ze strany na stranu. „Ten dokáže zastavit ránu palicí, takový klobouk s výztužemi z proutí. Všechny ty vzpěry, rozumíte?
Ty rozloží sílu. Musím o tom napsat panu Vernisážoví.“
Poněkud uklidněná Magráta se rozhlédla chodbou.
„On prostě a jednoduše spadl z nebe!“ prohlásila udiveně.
„To někde muselo být nějaké tornádo nebo co,“ zavrtěla hlavou Stařenka Oggová. „Cestou sebralo dům, pak vítr zeslábl, a bac ho, dům šel k zemi. Se silnými větry si člověk kolikrát pěkně užije! Pamatujete si ten strašlivý vichr, co byl vloni? Jedna z mých slepic snesla jedno a to samé vejce čtyřikrát po sobě.“
„Ona mluví z cesty,“ obrátila se Magráta k Bábi.
„Ne, to tedy nemluvím, tak já mluvím pořád,“ odpověděla jí Stařenka.
Bábi Zlopočasná nahlédla do jedné z místností. „Předpokládám, že bychom tady nenašly něco k jídlu nebo pití, co myslíte?“ nadhodila.
„Myslím, že bych se dokázala přinutil spolknout jeden nebo dva hlty brandy,“ pospíšila si Stařenka s ujištěním.
Magráta nahlédla na schody vedoucí nahoru.
„Challóóó,“ zavolala přiškrceným hlasem člověka, který chce být zaslechnut, aniž při tom bude tak nevychovaný, že by pokřikoval v cizím domě. „Je tam někdo?“
Stařenka se naopak podívala pod schody. Silver se tiskl do jednoho kouta a podobal se velké chlupaté kouli. Vytáhla ho na světlo za kůži na krku a poněkud zmateně ho pohladila. Navzdory mistrnému kloboučnickému kusu, který vyšel z rukou mistra Vernisáže, navzdory tomu, že podlaha byla prožraná termity, dokonce i navzdory legendárně tvrdé hlavě vlastní všem Oggům se teď totiž cítila o chlup hůře, než byla zvyklá. Navíc ji postihl slabý záchvat stesku po domově, který přeletěl jako malý mráček přes tvář slunce zářícího na věčně modrém nebi její dobré nálady. Doma by vás jistě nikdo domem do hlavy neudeřil.
„Víš, Silvere,“ řekla trochu posmutněle, „Lancre je prostě Lancre.“
„Našla jsem nějakou marmeládu,“ oznámila jim Bábi Zlopočasná z kuchyně.
Stařence Oggové obvykle stačilo k obveselení málo. „To je prima,“ odpověděla spokojeně. „Bude se skvěle hodit na trpasličí chleba!“
„Do kuchyně se teď vrátila i Magráta.
„No, já nevím, jestli je správné, abychom braly jídlo cizím lidem,“ prohlásila.;,Víte, jak to myslím, vždyť ten dům musí někomu patřit.“
„Hm. Poslyš Gyto, nemluvil tady někdo, náhodou?“ prohlásila Bábi škrobeně.
23
Pozn. překclass="underline" Ten výraz Stařenčino úsilí nijak nezmenšuje, je to jen ženská podoba slova „zmužile“-Každému, co mu patří. I když ve Stařenčině případě a věku to jistě nehraje tak podstatnou roli.