Stařenka zvedla oči k nebi.
„Já jsem jenom chtěla říct, Stařenko,“ pokračovala Magráta, „že to prostě není náš majetek.“
„Ona říká, že to není naše, Esme,“ obrátila se Stařenka k Bábi.
„Řekni každému, koho by to náhodou zajímalo, Gyto, že je to jako s věcmi vyplavenými z lodního vraku,“ odpověděla Bábi.
„Ona říká, že kdo dřív přijde, ten dřív mele, Magráto,“ obrátila se Stařenka k mladší čarodějce.
Venku se něco mihlo. Magráta přistoupila k malému zaprášenému.oknu a vyhlédla ven.
„To je ale legrace. Kolem domu tančí bůhví kolik trpaslíků,“ podivila se.
Bábi ztuhla. „Poslyš a — tedy, Gyto, zeptej se jí, jestli taky zpívají,“ řekla.
„Zpívají, Magráto?“
„Ano, něco slyším…,“ přikývla Magráta. „Je to něco jako ‚hou a hou‘.“
„To je opravdu pravá trpasličí píseň,“ přikývla Stařenka „Trpaslíci jsou jediní tvorové, kteří dokážou hýkat ‚hou a hou‘ skoro celý den.“
„Zdá se, že jsou hrozně šťastní,“ řekla zamyšleně Magráta.
„Asi to byl jejich domek a teď jsou rádi, že ho mají nazpět.“
Ozvalo se zabušení na zadní dveře. Magráta otevřela. Od prahu spěšně ustoupil zástup pestře oblečených a rozveselených trpaslíků a k Magrátě se zvedlo několik desítek párů očí.
„Ehm…“ začal jeden z trpaslíků — očividně náčelník, Je ta stará… čarodějnice mrtvá?“
„Kterou starou čarodějnici myslíte?“ zeptala se Magráta.
Trpaslík na ni chvíli zíral v němém úžasu a s otevřenými ústy.
„Kolik jich máte?“
„Můžete si vybrat ze dvou,“ odpověděla mu Magráta. Necítila se zrovna v nejlepší náladě a nebyla ochotná rozšiřovat konverzaci víc, než bylo nutné. Nezvykle protivná nálada ji nakonec přinutila dodat: „A pokud byste je chtěli koupit, můžete si je vzít zadarmo, protože ani jedna z nich nestojí za nic.“
„Oh.“ Trpaslík chvíli uvažoval. „A na kterou z těch starých čarodějnic spadl dům?“
„Na Stařenku, ale není mrtvá. Je jenom trochu mimo sebe. Ale jste hodní, že se staráte,“ odpověděla Magráta. „Je to od vás moc hezké.“
Jak se zdálo, to trpaslíky zarazilo. Shlukli se do chumlu a k Magrátě doléhaly jen útržky rozhovoru. Vypadalo to, že se trpaslíci o něčem dohadují.
Pak se hlavní trpaslík vrátil k Magrátě. Sundal si čepici a nervózně s ní otáčel v rukou.
„Ehm,“ začal rozpačitě, „nemohli bychom dostat její boty?“
„Cože?“
„Její boty,“ opakoval trpaslík a začervenal se. „Mohli bychom je dostat, prosím?“
„Na co potřebujete její boty?“
Trpaslík na ni chvíli upíral zmatený pohled. Pak se obrátil a zmizel v hloučku svých druhů. Nakonec se znovu vrátil k Magrátě.
„My prostě máme… takový… pocit…, že bychom měli mít její boty,“ odpověděl.
Stál před Magrátou, upíral na ni oči a rozpačitě pomrkával.
„Dobře, já se jí zeptám,“ přikývla Magráta, „ale nevěřím, že by s tím souhlasila.“
Když se chystala přivřít dveře, začal trpaslík kloboukem točit ještě o něco rychleji.
„A prosím, jsou rubínové, že ano?“ odvážil se.
„No, jsou opravdu červené,“ přisvědčila Magráta. „Je to v pořádku?“
„Ony právě musí být červené.“ Všichni ostatní trpaslíci mohutně přikyvovali hlavami. „Kdyby nebyly červené, bylo by to špatné.“
Magráta na něj vrhla nechápavý pohled a zavřela dveře.
„Stařenko,“ začala pomalu, když došla do kuchyně, „venku jsou nějací trpaslíci a chtěli by tvoje boty.“
Stařenka zvedla hlavu. V kredenci našla okoralý půlbochník chleba, takže teď velmi soustředěně žvýkala. Bylo by úžasné vědět, co všechno se dá jíst, když si můžete vybrat mezi tím a trpasličím chlebem.
„A na co?“ zeptala se.
„To mi neřekli. Oni mi jen řekli, že mají neodbytné nutkání získat tvé boty.“
„To se mi zdá neobyčejně podezřelé,“ zabručela Bábi.
„Starej Třaslověj Jakovím v Proutěných Síťovicích byl, když se jednalo o boty, učiněný ďábel,“ zavzpomínala Stařenka a odložila nůž, kterým krájela chleba. „Zvlášť černé a takové ty na knoflíčky po straně. On je vlastně sbíral. Když vás viděl jít kolem v nových botách musel si jít okamžitě lehnout a kolik hodin nemohl sáhnout na práci.“
„Mám dojem, že to je přání na trpaslíky velmi neobvyklé,“ zamyslela se Bábi.
„Třeba z nich chtějí pít,“ napadlo Stařenku.
„Jak to myslíš, ‚pít z nich‘?“ nechápala Magráta.
„No, víš, to oni tak někde v cizozemsku dělávají,“ vysvětlovala jí Stařenka. „Pijí bublinkové víno z dámských bot,“
Všechny sklopily oči ke Stařenčiným botám.
Dokonce ani Stařenka si nedokázala představit, proč by z nich někdo měl chtít pít, ani jak by to s ním potom dopadlo.
„Tedy řeknu vám, že mi to u nich připadá ještě divnější než u starého Jakovíma,“ vrtěla Stařenka zamyšleně hlavou.
„Zdálo se mi, že jsou z toho sami nějací zmatení,“ přikyvovala Magráta.
„Bodejť by nebyli,“ zabručela Bábi Zlopočasná. „Copak se to stává často, aby poctivý trpaslík dostal nutkání jít a stahovat slušným čarodějkám boty? To vypadá, jako kdyby se tady kolem potuloval další pohádkový příběh,“ pokračovala. „Myslím, že bychom si měly s těmi trpaslíky pořádně promluvit.“
Prošla chodbou a otevřela zadní dveře.
„Tak co je?“ zeptala se.
Trpaslíci při pohledu na ni znovu o něco ustoupili. Nastalo šeptání, strkání lokty a zazněly tlumené výkřiky typu „proč já, běž ty,“ a odpovědi jako „protože já se ptal minule“. Nakonec z hloučku někdo vystrčil jednoho trpaslíka. Možná že to byl ten samý jako minule. U trpaslíků se to dost těžko pozná.
„Ehm,“ začal. „Ehm. Boty?“
„Na co?“ naklonila se k němu Bábi.
Trpaslík se poškrabal za uchem. „Ať mě troll kousne, jestli vím,“ odpověděl. „My už jsme o tom sami přemýšleli, abych vám řekl pravdu. Jdeme si asi před půlhodinou jen tak ze šichty v uhelném dole a najednou vidíme dům, který spadl na:., na čarodějnici a… jednoduše… jsme…“
„Vy jste prostě najednou věděli, že máte na to místo běžet a sebrat jí boty?“ doplnila ho Bábi.
Trpaslíkova tvář se roztáhla v úsměvu plném ulehčení.
„Jo, přesně tak to bylo!“ přikývl. „A taky, že by sme při tom měli zpívat píseň Hou-a-hou. Jenže se tak nějak předpokládalo, že bude na placku. Tedy bez urážky, samozřejmě,“ dodal rychle.
„To ta proutěná výztuž,“ ozval se hlas za zády Bábi Zlopočasné. „Ta má cenu své váhy ve zlatě.“
Bábi si trpaslíky chvíli prohlížela a pak se usmála.
„Myslím, mládenci, že byste měli jít na chvilku dovnitř,“ zvala je. „Ráda bych vám položila pár otázek.“
Trpaslíci velmi znejistěli.
„Nó,“ začal nervózně jejich mluvčí.
„Nemáte moc chuť vstoupit pod jednu střechu s čarodějkami, co?“ usmála se na něj znovu Bábi Zlopočasná.
Mluvčí trpaslíků přikývl a zrudl jako pivoňka. Magráta si se Stařenkou vyměnily za Bábinými zády významný pohled. Tady naprosto jasně něco nebylo v pořádku. Trpaslíci v horách se čarodějek nikdy nebáli, ani co by se za nehet vešlo. Naopak, často jste měli potíže s tím, jak jim zabránit, aby vám nepřekopávali podlahu v obýváku.