„Řekla bych, že jste z hor odešli už před delším časem, že?“ pokračovala Bábi v řeči.
„Je tady velmi slibná uhelná žíla,“ mumlal mluvčí trpaslíků a žmoulal v rukou klobouk.
„V tom případě se vsadím, že už je to hodně dlouho, co jste naposled ochutnali pravý trpasličí chléb,“ zapředla Bábi.
Trpaslíkům se z hrdel vydralo něco jako kolektivní povzdech.
„Tady ho prostě neseženete,“ odpověděl posmutněle mluvčí trpaslíků s očima upřenýma k zemi. „Je to vodou nebo čím. Začne se rozpadat kolikrát už za pár roků.“
„Jo, oni do něj dávají mouku\“ ozval se za ním hlas plný nevole.
„A občas je to ještě horší. Pekař v Genově do něj dává dokonce i sušené ovoce,“ postěžoval si další trpaslík.
„No tohle! Víte, ale tak mě napadá,“ zamnula si Bábi ruce, „že bychom vám možná mohly pomoci. Možná že tady máme nějaký trpasličí chléb, který bychom mohly postrádat.“
„To těžko. To nemůže být pravý trpasličí chleba,“ zavrtěl smutně hlavou mluvčí trpaslíků. „Správný trpasličí chleba musí být hozen do řeky, pak se musí vytáhnout a usušit, někdo na něm musí sedět, taky se na něj každý den dívat a zase ho ukládat a ještě další věci. Něco takového tady prostě nedostanete, kdepak, ani náhodou.“
„Možná,“ řekla Bábi Zlopočasná, „že dnes máte svůj výjimečně šťastný den.“
„Abych už vám řekla všechno,“ naklonila se k trpaslíkovi důvěrně Stařenka Oggová, „myslím dokonce, že ho část alespoň jednou počurala kočka!“
Mluvčí trpaslíků vzhlédl a oči mu zazářily.
„To jsem z toho hin!“
Drahý Jasoni a všichni,
to je fajn šivot, děje se všecko možné, přestavte si mluvící fíky a svlečínky, co spějí v zamknu a mají podestláno na růžích, to vám řeknu! Až se vrátím, řeknu vám jednu nebo dvě histerky, to se těšte! A taky bych neřáda slyšela o dřevěných domkách, to mi připomíná, pošlete někoho k pánu Vernisážoví do Dílůch. Vyřiťte mu komplementy pí Oggové a jaký udal skvělý klobuk. Ten posel může říct, že on může říct „Jak potvrzeno paní Oggovou“, tento klobuk zadrží 100 % všech domůch. Taky když někdy napíšete takovým lidem a firmám, jak je jejich zpoší prima jakost, dostanete nějaké zpoši gratis, to by mohlo pro mě snamenat nový klobuk, tak ajť mi na to dohlídnete.
Lilith vyšla ze své zrcadlové síně. Za ní se jako mnohočetné stíny táhly a mizely její odrazy.
Čarodějka, které padne na hlavu dům, byl to měla mít za sebou, to Lilith věděla. Měla by být rozplácnutá a zpod domu by měly vyčnívat jen její nohy v červených botách.
Byly chvíle, kdy si opravdu zoufala. Jak se zdálo, lidé nedokázali pořádně zahrát své úlohy.
Napadlo ji, jestli neexistuje protějšek kmotřičky sudičky. Koneckonců, většina věcí má své protiklady nebo opaky. No i kdyby, ani tak by nebyla zlou sudičkou, protože to je vlastně jen dobrá sudička viděná z jiného úhlu.
Protějšek kmotřičky sudičky musí být ten, kdo ničí a otravuje příběhy, a to je, pomyslela si Lilith, ta nejhorší bytost na celém světě.
Dobrá, tady v Genově se ale odvíjí jeden příběh, který nikdo nezastaví. Ten už má svou setrvačnost. Jen ať ho někdo zkusí zastavit nebo změnit, a příběh ho pohltí, přetvoří ho na součást sebe sama. Ona při tom nemusí hnout ani prstem. Příběh to udělá za ni. A navíc měla tu příjemnou jistotu, že nemůže prohrát. Vždyť, koneckonců, ona byla ta hodná sudička. Přešla kolem hradeb a sestoupila po schodech do své komnaty, kde čekaly dvě sestry. Uměly dokonale čekat. Dokázaly sedět celé hodiny a ani nemrknout. Aga s nimi odmítal být v jedné místností. Když vešla, obrátily k ní hlavy. Nikdy jim nedala hlas. Bylo to zbytečné. Stačilo, že byly krásné a že jí rozuměly.
„Tak, teď musíte jít do domu,“ přikázala jim. „A ještě něco velmi důležitého. Dobře mě poslouchejte. Zítra přijdou nějaké ženy za Eliškou. Musíte jim to dovolit, rozumíte?“
Pozorovaly její rty. Pozorovaly všechno, co se pohybovalo.
„Budeme je potřebovat do toho příběhu. Děj by nebyl správný, kdyby se ho nepokusily zastavit nebo změnit. A potom… možná, že vám dám hlasy. To byste si přály, že?“
Podívaly se jedna na druhou, pak obě najednou na Lilith a nakonec na klícku v rohu pokoje.
Lilith se zasmála, sáhla dovnitř a vytáhla dvě bílé myši.
„Ta mladší čarodějka vypadá, jako kdyby byla přesně váš typ,“ řekla. „Podívám se na to, co by se s ní dalo dělat. A teď… hezky otevřete…“
Košťata plachtila v odpoledním vzduchu.
V této chvíli se čarodějky nehádaly.
Trpaslíci, to byla připomínka domova. Jenže srdce každého poctivého člověka bez rozdílu by se muselo zaradovat ve chvíli, kdy by spatřil to nadšení hraničící s vytržením, v němž seděli kolem stolu a zírali na trpasličí chleba. Doslova ho hltali očima, což mezi námi je ten nejlepší způsob, jak trpasličí chleba konzumovat. Ať už je k honu za rudě zbarvenými botami vyštvalo cokoliv, jejich touha pod vlivem chleba mizela jako tající sníh. Jak řekla Bábi, museli byste dlouho hledat, než byste našli trvalejší hodnotu, než je trpasličí chléb.
Pak si vzala vůdce trpaslíků stranou, aby si s ním chvilku povyprávěla.
Ostatním neřekla, co se od něj dozvěděla, a její dvě společnice byly natolik soudné, že se zatím neptaly. Teď letěla kousek před nimi.
Občas k nim přinesl vítr úryvky vět, které si Bábi mumlala pro sebe, jako: „Sudičky!“ nebo „Nácvik!“
V téhle chvíli už cítila Genovu i Magráta, která zdaleka neměla tolik zkušeností jako její dvě kolegyně. Bylo to stejné, jako když barometr cítí změnu tlaku. V Genově pohádky ožívaly. V Genově ge někdo setsakra snažil, aby se sny staly skutečností.
Pamatujete si vy některé ze svých snů?
Genova se uhnízdila v deltě řeky Oldman, která se stala zdrojem městského bohatství. A Genova byla opravdu bohatá. Genova kdysi kontrolovala ústí řeky a vybírala poplatky způsobem, o kterém se nedá říci, že by to bylo pirátství, protože je vybírali zástupci městské vlády. To znamená, že se jednalo o prozíravé ekonomické opatření, a tudíž bylo všechno v nejlepším pořádku. Rozlehlé močály v deltě řeky pak dodávaly plovoucí, plazící se i létající kuchyňské přísady, které by jistě světově prosluly, kdyby, jak už jsme se zmínili, v té době lidé více cestovali.
Genova byla bohatá, líná a mírumilovná. Pravda je, že kdysi strávila mnoho času tím zvláštním druhem občanské politiky, která je pro některé městské státy druhou přirozeností. Tak například byla doba, kdy si Genova mohla dovolit největší pobočku cechu vrahů s výjimkou Ankh-Morporku a členové té instituce byli tak zaměstnaní, že se na jejich služby muselo často čekat celé měsíce[24].
Jenže vrahové se odstěhovali už před lety. Z některých věcí by se chtělo zvracet i šakalům.
Město bylo pro čarodějky šok. Z dálky vypadalo jako mnohoplošný bílý krystal vyrůstající z hnědi a zeleně močálu.
Zblízka se rozčlenilo na rozlehlý vnější kruh menších budov, vnitřní kruh velmi působivých velkých domů a přímo ve středu stál palác. Byl překrásný, měl množství věží a věžiček, jako kdyby pocházel z některého výstředního hračkářského obchodu. Zdálo se, že každá z mnoha věží je navržena tak, aby mohla ukrývat vězněnou princeznu.
24
Pozn. autora: V Ankh-Morporku se zatím v téže době hýbaly obchody tak pomalu, že někteří pokrokovější členové cechu si začali dávat do výkladů velkých obchodů lístky s, nabídkami typu „ke dvěma objednaným podříznutím jedno otrávení zdarma“.