Tak například je tady ten nahatý tanec. V průměrných zeměpisných šířkách a při normální teplotě byste našli jen několik nocí, kdy byste mohli tančit o půlnoci neoblečení, a to nemluvíme o ostrých kamenech, trnech a zatoulaných ježcích.
Pak se mluví o bozích s hlavou kozla. Většina čarodějek v bohy nevěří. Vědí samozřejmě, že bohové existují. Občas s nimi dokonce přicházejí tak nebo onak do styku. Jenže na ně nevěří. Na to je znají příliš dobře. Je to, jako kdyby měly věřit na pošťáka.
Dále je tady otázka jídla a pití — hadi, štíři a tak dále. Ve skutečnosti si čarodějky na takové věci ani v nejmenším nepotrpí. To nejhorší, co byste při jejich stolování mohli objevit, je pravděpodobně zvyk některých starších čarodějek milujících perníčky namáčet si je do čaje tak sladkého, že by v něm zůstala stát lžička. Možná byste se otřásli, kdybyste zjistili, že když se jim zdá čaj příliš horký, upíjejí ho dokonce z talířků. Častokrát svou činnost navíc doprovázejí zvuky, které si běžně spojujeme s levnějšími systémy odpadního potrubí. Možná že takové žabí stehýnko, nebo něco podobného, by přece jen bylo o něco přijatelnější.
Hodně se toho namluvilo i o kouzelných mastech. Tady se umělci a spisovatelé dostali (ale jen čiročirou náhodou) na mnohem jistější půdu. Většina čarodějek je už v letech, a to je doba, kdy pro vás začne mít různé mazání svůj půvab, a alespoň dvě z těch dnes přítomných byly namazány proslulou hrudní mastí Bábi Zlopočasné, vyrobenou z šalvěje a husího sádla. Ta mast vám sice neumožní létat ani nepřivolá věštecké vize, ale opravdu vás uchrání před nastuzením i jinými nemocemi. Důvodů pro tento zaručený výsledek je několik, ale jedním z hlavních je její aroma, které už druhý týden zesílí natolik, že se k vám nikdo neodváží přiblížit tak blízko, abyste od něj mohli něco chytit.
A nakonec si vezměte sabaty samotné. Naše průměrná čarodějka není od přírody tvorem skupinovým, rozhodně ne tam, kde jsou zúčastněny ostatní čarodějky. Dochází ke srážkám dominantních osobností. Přestože nevytvářejí žádné skupiny, existuje mezi nimi určitý počet skupinových náčelnic. Základní nepsaný zákon čarodějnictví praví: „Nedělej, co chceš, dělej, co říkám.“ Přirozený počet účastnic čarodějné rady je jedna. Čarodějky se obvykle scházejí jen tehdy, když už se tomu nemohou vyhnout.
Jako teď.
Rozhovor, který začal u Desiderátiny nepřítomnosti, se celkem pochopitelně stočil k stoupajícímu nedostatku čarodějek.[7]
„Cože, nikoho?“ říkala právě Bábi Zlopočasná.
„Nikoho,“ přikývla Kmotra Vařbujónová. „Řekla bych, že to je tedy hrozné,“ zabručela Bábi Zlopočasná. „Přímo pohoršující.“
„Jakže?“ nastavila ucho prastará Babička Stěhovalová.
„Říká, že je to pohoršující!“ křikla jí do ucha Kmotra Vařbujónová.
„Jakže?“
„Není tady žádné děvče, které by po ní převzalo živnost! Jako že by nastoupilo na Desiderátino místo!“
„Oh.“
Význam právě odeznělého prohlášení se pomalu vstřebával.
„Jestli některá nechcete škraloup, ráda si ho vezmu,“ zazněl do ticha hlas Stařenky Oggové.
„Něco takového se za našich mladých dnů nemohlo přihodit,“ pokračovala v rozhořčených úvahách Bábi Zlopočasná. „Jen na téhle straně hor bylo bůhví kolik čarodějek. To ovšem bylo samozřejmě ještě předtím, než začaly všechny tyhle — “ mávla pohrdavě rukou, „ — zábavy. Dneska každý myslí jen na zábavy. My, když jsem byla mladé děvče, jsme nikdy nepořádaly takovéhle zábavy. Na to nebyl čas.“
„Tempo rámus tentur,“ prohlásila Stařenka Oggová.
„Cože?“
„Tempo rámus tentur. To znamená jako, že tehdy bylo tehdy, a teď je teď,“ odpověděla Stařenka.[8]
„Nepotřebuju nikoho, aby mi to vysvětloval, Gyto Oggová. Já poznám, kdy je teď.“
„Musíš jít s dobou.“
„To bych tedy nevěděla proč. Nevidím jediný důvod, proč bych —“
„Takže to vypadá, že si budeme muset znovu upravit hranice,“ vskočila jí do řeči Kmotra Vařbujónová.
„No, to já nemůžu,“ ohradila se okamžitě Bábi Zlopočasná. „Už se starám o tři vesnice. Moje koště pomalu ani nestačí vychladnout.“
„No dobrá, jenže když teď zemřela Desideráta Dutá, je nás na to málo,“ trvala na svém Kmotra Vařbujónová. „Já vím, že už toho moc nezastala, tím spíš, že měla ještě to druhé zaměstnání, ale byla tam. A o to právě jde. Aby tam někdo byl. To je přece to, proč se tomu říká místní čarodějka.“
Čtyři čarodějky zachmuřeně zíraly do ohně. Tedy přesněji řečeno tři z nich. Stařenka Oggová, která se na většinu věcí dívala z té lepší stránky, si napíchla na zelenou větévku krajíček chleba a dělala si nad ohněm topinku.
„V Proutěných Síťovicích mají mága,“ zamyslela se najednou Kmotra Vařbujónová. „Když tenkrát odešla Tetka Hopčiperná, poslali si místní do Ankh-Morporku pro mága. Je to skutečný mág. Má hůl. Má tam pracovnu a bůhví co a na dveřích má mosaznou cedulku s nápisem. Je na ní napsáno ‚Mág‘.“
Čarodějky si povzdechly.
„Paní Připalníková to už má taky za sebou,“ pokývala hlavou Kmotra Vařbujónová. „A Baběnka Obracelová jabysmet.“
„Vážně? Stará Mabel Obracelová? Ta taky?“ vyletělo Stařence Oggové užasle z úst spolu s deštěm drobečků. „Kolik jí vlastně bylo?“
„Sto devatenáct,“ odpověděla jí Kmotra Vařbujónová. „Ale já jí vždycky říkala ‚lozit po horách, to není nic pro ženskou ve tvém věku‘, jenže myslíte, že mě poslechla?“
„Někteří lidé už jsou prostě takoví. Tvrdohlaví jako mezci,“ přikývla Bábi Zlopočasná. „Řekněte jim, že nesmějí to nebo ono, a nedají pokoj, dokud to nezkusí.“
„No, já dokonce slyšela její poslední slova,“ pochlubila se Kmotra.
„A co řekla?“ zajímala se Bábi.
„Pokud si to dobře pamatuju, tak to bylo ‚ale do prkenný vohrady‘,“ odpověděla Kmotra.
„Jo, to je přesně ten způsob, jak by si to byla přála,“ zamyslela se Stařenka Oggová. Ostatní čarodějky souhlasně pokyvovaly hlavami.
„Víte… mám strach, aby to nebyl soumrak čarodějek v horách Beraní hlavy,“ ozvala se po nějaké chvíli Kmotra Vařbujónová.
čarodějky znovu upřely zasmušilé pohledy do ohně.
„Nepřinesla náhodou některá z vás ibiškové žu-žu?“ přerušila za dalších pár minut jejich mlčení s nadějí v hlase Stařenka Oggová.
Bábi Zlopočasná se rozhlédla po sestrách čarodějkách. Kmotru Vařbujónovou nesnášela, protože ta měla na opačné straně hor školu, kde získala ten ošklivý zvyk, že když ji někdo vyprovokoval, vzdorovala mu velmi logickými argumenty. A Babička Stěhovalová byla pravděpodobně ta nejneschopnější věštkyně v dějinách věštectví. Se Stařenkou Oggovou Bábi taky nemohla ve všem souhlasit, i když to vlastně byla její nejlepší přítelkyně.
„A co takhle mladá Magráta?“ nadhodila najednou Babička Stěhovalová s nevinným výrazem. „Její obvod má velký kus hranic společných s Desiderátiným obvodem. Možná že by si mohla přibrat nějaký ten kousek navíc?“
Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová si vyměnily pohledy.
„Vždyť ta to má v hlavě trochu pomotané,“ řekla nakonec Bábi.
7
Pozn. autora: Desideráta zaslala via Babička Stěhovalová lístek, kterým žádala, aby byla omluvena za příčinou toho, že bude mrtvá. Vnitřní zrak vám umožňuje zorganizovat si dokonale své společenské záležitosti.
8
Pozn. překl.: Stařenka Oggová přetéká klasickou moudrostí. Použila část prastarého citátu „Tempora mutantur, nos et mutamur in illis“, tedy „Časy se mění a my s nimi“.