„Tyhle… dámy chtějí do města, pane,“ hlásil gardista.
„No a?“
„Jsou tak trochu… nejsou stoprocentně čisté, pane,“ odpověděl desátník a zazmítal se pod Bábiným pohledem. „A jedna z nich má neupravené vlasy —“
„No tohle —“ vyštěkla Magráta. „— a jedna mi připadá, jako kdyby byla schopná použít sprostá slova.“
„Cože?“ zamračila se Stařenka a široký úsměv jí zmizel z tváře jako kouzlem. „Já ti, myslím, budu muset trochu zvalchovat hřbet, ty užalovanej špiclíjcu!“ řekla potichu.
„Ale desátníku, copak nevidíte, že s sebou mají košťata?“ usmál se kapitán. „Pro uklízečky je dost těžké být neustále bez poskvrnky.“
„Uklízečky?“ zablesklo Bábi nebezpečně v očích.
„Jsem si docela jistý, že se chtějí dát do pořádku stejně jako vy, desátníku,“ pokračoval kapitán.
„Promiňte,“ obrátila se k němu Bábi Zlopočasná a pronesla ta slova tónem, který by slušel spíše výkřikům „na zteč!“ nebo „smrt nepřátelům!“, „promiňte, ale ten špičatý klobouk, který mám na hlavě, vám nic neříká?“
Vojáci na ni upírali lhostejné pohledy.
„Nemohla byste mi laskavě napovědět?“ řekl nakonec kapitán.
„To znamená —“ nadechla se Bábi.
„No tak my bychom tedy vyrazily dál, jestli vám to nevadí,“ vskočila jí do řeči Stařenka Oggová. „Máme před sebou spoustu uklízení.“ Pozvedla své koště. „Pojďme, dámy!“
Pak chytila Bábi pod jednou paží, Magráta jako na povel pod druhou a pronesly ji pod městskou branou dřív, než jí doutnák dohořel. Bábi Zlopočasná se řídila poučkou, že člověk má vždycky nejdříve napočítat do deseti a teprve pak vybuchnout. Nikdo nevěděl proč, protože jediný důsledek takového počínání je ten, že tlak ve vás neúměrně vzroste a následující výbuch je mnohem horší.
Čarodějky nezastavily, dokud nebyly z dohledu brány.
„No tak, Esme,“ začala Stařenka uklidňujícím tónem, „nesmíš si to brát tak osobně. Vždyť nakonec musíš připustit, že jsme trochu ušmudlané. Dělají akorát svou práci, ne? Nemyslíš?“
„Zacházeli s námi, jako kdybychom byly obyčejní lidé,“ prohlásila Bábi šokovaným hlasem.
„Nezapomeňte, že tohle je cizí země,“ přidala se ke Stařence Magráta. „Vzpomeňte si, vždyť jste sama říkala, že ti mužští na lodi taky váš klobouk nepoznali.“
„Ano, ale to jsem nechtěla, aby ho poznali,“ odpověděla Bábi. „V tom je rozdíl.“
„Je to jenom taková… nehoda, Bábi,“ snažila se dál Magráta. „Vždyť to byli jen obyčejní hloupí vojáci. Balící, kteří ani nepoznají moderní účes, když nějaký vidí.“
Stařenka se rozhlédla. Míjely je zástupy lidí, které kolem procházely v naprostém tichu.
„Ale musíš připustit, že je to hezké čisté město,“ dodala.
Začaly se důkladněji rozhlížet po svém okolí.
Bylo to skutečně to nejčistší místo, které kdy viděly. Zdálo se, že i dlažební kameny jsou vyleštěné.
„Tady by sis klidně mohla dát čaj na zemi,“ zabručela obdivně Stařenka Oggová, když vykročily ulicí.
„To ano, ale ty bys byla schopná sednout si na ulici kdekoliv, hlavně kdyby ti dali nějaký ten žvanec,“ odsekla jí Bábi.
„No, to se tedy mýlíš. Dokonce i stoky jsou čisté. V dohledu ani jediný Holand[25], koukněte.“
„Gyto!“
„Vždyť jsi přece vyprávěla, že v Ankh-Morporku —“
„Ale tohle je něco jiného!“
„Je to tak čisté,“ vrtěla hlavou Magráta. „Člověk se skoro stydí, že si nevyčistil boty.“
„No jo,“ přikývla Stařenka, která se rozhlížela ulicí. „Jeden si skoro přeje být lepším člověkem.“
„Mohly byste mi vy dvě říct, proč vlastně šeptáte?“ zeptala se Bábi.
Sledovala jejich pohledy. Na rohu ulice stál strážný. Když viděl, že ho pozorují, krátce se na ně usmál a zvedl ruku k helmici.
„Dokonce i strážní tady mají slušné vychování,“ libovala si Magráta.
„A je jich tady taky podezřele mnoho,“ upozornila ji nezištně Bábi.
„Je to úžasné, vážně, že ve městě, kde jsou všichni lidé tak čistí, tiší a ukáznění, potřebují tolik strážných.“
„Třeba je potřeba ve městě rozšířit tolik dobra, že na to musí dohlížet opravdu hodně lidí,“ uvažovala Stařenka Oggová.
Čarodějky procházely zaplněnými ulicemi.
„A ty domy jsou taky moc pěkné,“ rozhlížela se Magráta. „Velmi ozdobné a tak roztomile starodávné.“
Bábi Zlopočasná, která žila v domku tak starodávném, že kdyby měl být starodávnější, musel by se změnit na kus pazourku, její výlev nekomentovala.
Zanedlouho si začaly stěžovat nohy Stařenky Oggové.
„Měly bychom si najít nějaké místo, kde bychom se mohly uložit na noc,“ řekla. „Po tom děvčeti se můžeme podívat ráno. Ráno moudřejší večera, a když se na to pořádně vyspíme, půjde nám to lip od ruky.“
„A koupel,“ vzdychla Magráta. „S utišujícími bylinkami.“
„Dobrý nápad. Koupel bych si taky dala,“ zaradovala se Stařenka.
„Koukám, jak nám ten podzim rychle utekl,“ zabručela Bábi Zlopočasná kysele.
„Jo? A kdy ses naposled koupala ty, Esme, hm?“ „Jak to myslíš, naposled?“ „Vidíš? Nikdo ti nestojí o komentáře k mým lázeňským zvykům!“
„Koupele jsou nehygienické,“ prohlásila Bábi. „Víš dobře, že jsem nikdy s koupelemi nesouhlasila. Co to je za zvyk, vysedávat ve své vlastní špíně?“ „A jak to tedy děláte vy?“ nedalo to Magrátě. „Já se prostě pořádně umyju,“ odpověděla jí Bábi klidně. „Kousek po kousku. Rozumíš. Aspoň ty, které jsou momentálně dosažitelné.“
Ať už byly příslušné partie Bábi Zlopočasné dosažitelné jakkoliv, a je třeba říci, že Bábi další informace v tomto směru neposkytla, rozhodně byly dosažitelnější než ubytování v Genově před svátkem Tučného oběda.
Všechny hospody i zájezdní hostince byly přeplněné. Tlak zástupů je postupně vytlačil z hlavních ulic do méně vznešených částí města, ale místo, kde by mohly tři čarodějky složit hlavy, se stále ještě nenašlo.
Bábi Zlopočasná už toho měla dost.
„Tak,“ procedila zaťatými zuby, „a do příští hospody, na kterou narazíme, vlezem. Jak se jmenuje támhleta hospoda?“
Stařenka Oggová zamžourala na velkou ceduli u vchodu hotelu.
„Hotel… No… Va… cancies,“ zabručela si pro sebe a pak se jí tvář rozjasnila. „Hotel Nova Cancies,“ opakovala. „To znamená v cizí řeči ‚Nová‘, ehm, ‚pohádka‘,“ dodala na vysvětlenou.
„To nám bude stačit,“ přikývla Bábi.
Strčila do dveří. Od recepčního pultu zvedl hlavu kulatý muž s červenou tváří. Byl v tomhle zaměstnání nový a byl velmi nervózní; jeho předchůdce zmizel, protože nebyl dost kulatý a jeho tvář nebyla dostatečně červená.
Bábi nemařila čas.
„Vidíš tenhle klobouk?“ naklonila se přes pult. „Vidíš to koště?“
Muž upřel oči na ni, pak na na koště a znovu zpět na Bábi.
„Ano,“ přikývl. „A co to znamená?“
„To znamená, že chceme tři pokoje,“ oznámila mu Bábi a vrhla na své dvě společnice lišácký pohled.
„S klobásou,“ dodala Stařenka.
„A jedním vegetariánským jídlem,“ nezůstala pozadu Magráta.
25
Pozn. autora: Roland III. Dračka, jeden z historických vládců Lancre. Tradovalo se, že to byl velmi nepříjemný a přitom slabošský monarcha, jehož jméno se vrylo do paměti lidu jen díky určité slangové rýmovačce, která z něj vytvořila velmi konkrétní synonymum.