Muž si trojici pozorně prohlédl. Pak vyšel zpoza pultu a přešel ke dveřím.
„Vidíte tyhle dveře? Vidíte tenhle nápis?“ zeptal se. „My se o nějaké nápisy nestaráme,“ odpověděla mu Bábi.
„V tom případě,“ odpověděl jim muž, „se vzdávám. Tak mi řekněte, co opravdu znamená špičatý klobouk a koster.
„To znamená, že jsem čarodějka,“ zašklebila se na něj vítězoslavně Bábi.
Muž za pultem naklonil hlavu ke straně.
„Jo?“ zamžoural na ně. „Tak se teď říká hloupým starým ženským?“
Drahý Jasoni a všichni, psala Stařenka Oggová. Kdybyste vjeděli, oni tady nesnají čarodějky, to vidíte, jak jsou v tom cizozemsku zaospalí. Jeden tady, říkají mu Receptář, hrozně rozlobil Bábi a ona by ztratila trpělivost, tak já a Magráta jsme ji musely držet a vynést ji na ulici, páč když uďáš, že si někdo myslí, že se někdo na něco proměnil, jsou s tím vždycky jenom trapte. Vzpomeň si, jak jsi musel minule jít a kopat rymníček pro pána Pilkina, aby měl kde přebejvat, když to na něj…
Nakonec se jim podařilo najít si v jedné hospodě stůl, který měly samy pro sebe. Místnost byla nabita příslušníky všech oficiálních ras. Všeobecný hovor dosahoval téměř síly pokřiku a vzduch houstl kouřem. „Přestala bys laskavě škrábat tou tužkou, Gyto Oggová? Leze mi to hrozně na nervy,“ štěkla Bábi. „Vždyť tady taky musí mít čarodějky,“ opakovala už poněkolikáté nešťastně Magráta. „Všude přece mají čarodějky. I v cizozemsku přece musí mít čarodějky. Čarodějky najdeš všude.“
„Jako šváby,“ přikývla vesele Stařenka Oggová, „ty taky.“
„Měly jste mě nechat, abych ho přinutila myslet si, že je žába,“ zahuhlala vyčítavě Bábi.
„To nemůžeš dělat, Esme. Nemůžeš se potloukat po městě a měnit lidi v žáby jenom proto, že si na tebe otvírali hubu a nevěděli, kdo jsi,“ chlácholila ji Stařenka. „To bychom byly za chvíli jediné, kdo po městě chodí, ostatní by skákali.“
Navzdory mnoha výhrůžkám Bábi Zlopočasná nikoho v žábu neproměnila. Ona to viděla tak, že existuje mnohem jednodušší, technicky méně krutý a levnější způsob, jak to provést, který jednomu navíc přinese mnohem větší uspokojení. Necháte je v lidské podobě a vnuknete jim přesvědčení, že jsou žáby, což navíc poskytne neobvyklou zábavu a povyražení všem kolemjdoucím.
„Pana Pilkina mi vždycky přijde tak trochu líto,“ prohlásila Magráta s pohledem pochmurně upřeným na stolní desku. „Bylo to tak smutné, pozorovat, jak se tím svým krátkým jazykem pokouší ulovit mouchu.“
„Neměl říct, co řekl,“ zpražila ji krátce Bábi.
„Myslíš to, že jsi panovačná stará čmuchalka?“ prohodila Stařenka s nevinným výrazem.
„Mně kritika nevadí,“ pokračovala Bábi, jako by ji neslyšela, „znáte mě. Nikdy jsem nepatřila k těm, kteří se nafouknou, když jim někdo něco vyčítá. Nikdo nemůže říct, že bych si nevyslechla názor někoho jiného nebo že se mě hned tak něco dotkne —“
„Nikdo, to máš pravdu,“ přikývla souhlasně Stařenka, „rozhodně ne víc než jednou, pak už může jenom pouštět bubliny.“
„Je to jenom v tom, že nesnáším bezpráví,“ nedala se přerušit Bábi. „A přestaň se tak hloupě šklebit! Já nevím, proč z toho hned děláte takovou tragédii. Po pár dnech je to stejně přejde.“
„Paní Pilkinová mi říkala,“ začala opatrně Magráta, „že její muž ještě teď chodí často plavat. Prý si z toho udělal úplně nového koníčka.
Třeba tady ve městě mají nějaké jiné čarodějky,“ pokračovala Magráta po chvilce s beznadějí v hlase. „Možná chodí nějak jinak oblékané.“
„Existuje jenom jeden druh čarodějek,“ zavrtěla rezolutně hlavou Bábi. „A to jsme my.“
Rozhlédla se po místnosti. Samozřejmě, pokud se někdo staral o to, aby se čarodějky nedostaly do města, tak o nich lidé vědět nemohli. Je to někdo, kdo nechce, aby se mu tady někdo jiný pletl. Jenže nás do města pustila…
„No, když nic, tak jsme alespoň v suchu,“ řekla Stařenka. Jakýsi žíznivec stojící v zástupu za ní se rozesmál, a když s hýkavým řevem zaklonil hlavu, polil jí pivem celá záda.
Tiše něco zamumlala.
Magráta viděla, jak muž sklonil hlavu ke džbánku, aby se znovu napil a vytřeštil oči dovnitř. Pak džbán odhodil jako uhranutý a s rukou přitisknutou na ústa se začal prodírat davem k východu.
„Co jsi mu to udělala s pitím?“ zeptala se Magráta Stařenky.
„Na takové věci jsi ještě moc mladá,“ odbyla ji Stařenka.
Když tam u nich, doma, chtěla čarodějka stůl sama pro sebe, tak… tak tam prostě byl. Stačil jediný pohled na špičatý klobouk. Lidé udržovali uctivý odstup, občas jí někdo objednal něco k pití. Dokonce i Magráta měla patřičný respekt, ne snad proto, že by se jí někdo bál, ale spíš proto, že újma způsobená jedné čarodějce byla újmou způsobenou všem čarodějkám a nikdo nestál o to, aby mu to Bábi Zlopočasná přišla osobně vysvětlit. Tady do nich všichni strkali, jako kdyby byly obyčejné ženské. Jenom konejšivá ruka Stařenky Oggové, svírající téměř neustále paži Bábi Zlopočasné, uchránila tucet bodrých opilců od stavu nepřirozeného obojživelnictví, ale je třeba říci, že i Stařenčina obvykle velmi elastická trpělivost začínala drnčet. Vždycky se pyšnila tím, že je venkovská a obyčejná ženská, tak obyčejná jako dreváky od hnoje, jenže ono je obyčejná a obyčejná. Bylo to s ní tak trochu jako s tím princem Jaksejmenoval ze známé dětské říkačky, který se rád toulal svým královstvím převlečený za obyčejného člověka. Stařenka měla silné podezření, že ten malý perverzník si předem dobře zajistil, aby se to vědělo, pro případ, že by se k němu někdo pokoušel chovat příliš obyčejně. Spadnout do bláta, když víte, že vás čeká teplá koupel a čisté oblečení — to je legrace k popukání; spadnout do bláta, když víte, že vás nečeká nic jiného než další bláto, pukl by z toho člověk maximálně vzteky. Nakonec došla k jistému rozhodnutí.
„Poslyšte, proč bychom si nedaly hlt něčeho k pití?“ nadhodila Stařenka vesele. „Hned by nám bylo lip!“
„Ó, to ne,“ zavrtěla hlavou Bábi. „Poslednější mě s tím bylinkovým pitím dostala. Jsem si skoro jistá, že v tom musel být nějaký alkohol. Už po šesté sklenici jsem měla pocit, že mi těžkne jazyk. Mě už k pití žádné takové cizozemské břečky nepřinutíš.“
„Ale něčeho byste se napít měla,“ přimlouvala se i Magráta. „Já mám každopádně žízeň.“ Nejistě se podívala k přeplněnému baru. „Třeba tady budou mít něco s ovocem.“
„Zjistím to,“ prohlásila Stařenka Oggová. Vstala, podívala se na dav u baru a nenápadně si vytáhla z klobouku jehlici. „Hned budu zpátky.“
Obě zbývající čarodějky byly ponechány svým soukromým chmurám. Bábi seděla a nepřítomně zírala na stůl.
„Vážně byste si to neměla tak brát jenom proto, že vám lidé neprojevují respekt a patřičnou úctu,“ snažila se Magráta uhasit plameny, které sžíraly Bábino nitro. „Mně lidé neprojevují respekt a úctu skoro nikdy. Není to tak hrozné.“
„Když nemáš respekt, nemáš nic,“ odpověděla jí Bábi nepřítomně.
„To si nejsem tak docela jistá. Vždycky se mi nakonec podařilo s lidmi vyjít.“
„To proto, že jsi obyčejná zmoklá slepice, Magráto Česneková,“ odpověděla jí Bábi.