Nastalo krátké, doutnající ticho zvonící ozvěnou slov, jež nebyla pronesena, a několika užaslými bolestivými vyjeknutími, která se postupně ozývala ze zástupu u baru.
Věděla jsem, že si o mně vždycky říkala něco takového, pomyslila si Magráta, uzavírající se v rostoucích stěnách svých rozpaků. Jenže jsem nevěřila, že by to řekla nahlas. A ona se mi neomluví, protože to nikdy nedělá. Čeká, že lidé tyhle věci prostě zapomenou. Pokoušela jsem se jenom chovat jako její přítelkyně. Pokud ona kdy nějakou přítelkyni vůbec měla.
„Tak tady se to nese,“ hlaholila Stařenka Oggová, která se vynořila z davu s tácem v rukou. „Ovocný nápoj.“
Sedla si ke stolu a podívala se z jedné čarodějky na druhou.
„Je to z banánů,“ svěřovala se v naději, že z některé ze svých společnic výkrese aspoň jiskřičku zájmu. „Pamatuju si, jak náš Štěpán taky kdysi přivezl domů banán. Holky, jak my jsme se nad tím nasmály! Povídám tomu chlápkovi za pultem: ‚Jaký druh ovoce tady lidi pijou?‘ a on mi dal tohle. Je to z banánů. Banánový nápoj. Bude vám to chutnat. To tady pije každý. Všichni. Má to v sobě banány.“
„No… má to velice… velice silnou chuť,“ řekla Magráta, když opatrně usrkla ze své sklenice. „Je v tom i cukr?“
„Asi jo,“ přikývla Stařenka. Chvíli se dívala na Bábin napůl nepřítomný výraz, pak zvedla tužku a s výrazem profesionála olízla tuhu.
Každopárně jedna dobrá vjec je, že pití je tady opravdu zapapku. Tady mají jedno, co hojmenujou banánánové dejjikry[26], což je hlavně rum s banáná-nánem v sobě. Už teďkom cítím, jak mi dělá dobře. Tady je moc vlchko. Doufám, že najdeme nějaké místo nad hlavu dnes v noci, Esme vždycky sotva stoji na nohouch, a když ne na svých, tak na cizích. Nakrejslila sem vám oprázek banánánového dejjikry, můžete vidět, že je už sklenice prázdná až do dna. S láskou MAMI.
Nakonec našly stáj. Byla to, jak poznamenala Stařenka se svým neutuchajícím optimismem, pravděpodobně teplejší a čistší stáj než kdejaká hospoda a na světě bylo jistě bůhví kolik milionů lidí, kteří by dali pravou ruku, kdyby se mohli vyspat na tak pohodlném a suchém místě. Její výrok měl na všeobecnou náladu stejný vliv jako pantomima na kulturu v márnici.
Netrvalo dlouho a všechny čarodějky se uložily ke spánku.
Magráta, která si dala pod hlavu svůj vak, ležela s otevřenýma očima a poslouchala měkké šumění deště na střeše.
Všechno se to zvrtlo ještě předtím, než jsme se vůbec vydaly na cestu, pomyslila si. Nechápu, proč jsem jim dovolila, aby jely se mnou. Jsem přece schopná alespoň pro jednou věci vyřídit sama, ale ony se mnou vždycky zacházejí, jako kdybych byla… mokrá slepice. Nevím, proč bych měla pořád snášet, jak se na mě v jednom kuse mračí a utrhuje. Copak ona je něco extra? Jen málokdy udělá něco kouzelného, ať si Stařenka říká co chce. Ona vážně jenom pořád křičí a zastrašuje lidi. A Stařenka? Ta to sice většinou myslí dobře, ale nemá absolutně žádnou zodpovědnost. Myslela jsem, že umřu, když v té hospodě začala zpívat Ježci píseň, jenom tajně doufám, že místní cizozemci nerozuměli slovům.
Já jsem tady kmotřička sudička. Teď nejsme u nás doma. Tady, v cizině, jistě existuje nějaký jiný způsob, jak věci řešit.
Vstala při prvním náznaku svítání. Její dvě společnice spaly, i když „spáti“ je slovo, které by se jen těžko srovnalo se zvuky, které Bábi Zlopočasná vydávala.
Magráta si oblekla své nejlepší šaty, ty ze zeleného hedvábí, které se ovšem bohužel během cestování strašlivě pomačkaly. Z vaku pak vytáhla papírový sáček a opatrně vybalila svou okultní bižuterii. Magráta si kupovala okultní bižuterii, aby sama sebe přesvědčila, že není jen Magrátou. Už těch krámů měla tři velké truhličky, ale byla pořád tou stejnou osobou.
Udělala, co mohla, aby si vybrala z vlasů všechnu slámu. Pak vybalila svou kouzelnou hůlku.
Byla by si přála, aby tady bylo zrcadlo a ona se mohla prohlédnout a zkontrolovat.
„Hůlku jsem dostala já,“ řekla tiše. „Nevím, proč by mně měl někdo pomáhat. Desideráta mi přímo napsala, abych jim řekla, že mi nemají pomáhat.“ Napadlo ji, že v tomhle bodě nebyla Desideráta příliš prozíravá. Jediné, čím si můžete být jistí, je to, že když Bábi Zlopočasné a Stařence Oggové řeknete, že vám nemají pomáhat, rozběhnou se vám na pomoc, i kdyby se jim ani v nejmenším nechtělo. Magrátu velmi překvapilo, že někdo tak chytrý jako Desideráta na takovou věc zapomene. Možná že to taky brala podle té psycholologie — ať už to bylo co bylo.
Pohybovala se velmi tiše, aby nevzbudila ostatní. Opatrně otevřela dveře a rychle vyšla ven do vlhkého rána. Hůlku nesla v ruce a byla připravena dát jí pokyn, kdykoliv to bude třeba.
Hůlka jí jistě pomůže, když od ní bude žádat dýně.
Když se s tichým zaskřípěním zavřely dveře, otevřela Stařenka Oggová jedno oko.
Sedla si, zažívala a poškrabala se. Zašmátrala ve svém klobouku a vytáhla dýmku. Pak strčila Bábi Zlopočasnou do žeber.
„Já nespím,“ odpověděla Bábi.
„Magráta někam odešla.“
„Pch!“
„A. já jdu ven, abych sehnala něco k jídlu,“ zabručela Stařenka. Když byla Esme v téhle náladě, bylo zbytečné na ni mluvit.
Když vyšla ven, seskočil z trámu nade dveřmi Silver a usadil se jí na rameni.
Stařenka Oggová, jeden z největších životních optimistů, vykročila kupředu, aby se chopila toho, co se jí chystala budoucnost nabídnout.
Byla by nejraději, kdyby to bylo s rumem a banány.
Ten dům nebylo těžké najít. V tomto směru byly Desiderátiny poznámky velmi přesné.
Magráta přeletěla pohledem vysoké bílé zdi a balkony s ozdobným kovovým zábradlím. Pokusila se uhladit si pomačkané šaty, vytáhla si z vlasů další zbytky slámy a nakonec vykročila po příchodové cestě a zabušila na dveře.
Klepadlo se zlomilo a zůstalo jí v ruce.
Vyplašeně se rozhlédla kolem, aby zjistila, zda někdo zahlédl ten strašlivý vandalismus, kterého se dopustila, a pak se pokusila klepadlo připevnit zpět. Tentokrát jí upadlo na zem a urazilo kus mramorového schodu.
Nakonec opatrně zaklepala klouby ruky. Ze dveří se vznesl mrak prachu a pomalu klesal k zemi. To bylo vše, čeho docílila.
Magráta uvažovala o tom, co by měla udělat teď. Byla si skoro jistá, že kmotřičky sudičky nestrkají lidem pode dveře lístečky, na kterých by bylo napsáno něco jako „zaskočila jsem, ale nebyla jste doma, spojte se s naším střediskem a dohodněte si další schůzku“. A navíc, tohle nebyl typ domu, který by lidé nechávali úplně prázdný. Takové místo musí být doslova zamořeno sloužícími.
Tiše přeskřípala po štěrkové cestičce a nahlédla za roh domu. Možná že by se dostala k zadním dveřím… u zadních dveří byly čarodějky častokrát více doma…
Stařenka Oggová vždycky. Mířila teď k těm, které vedly zezadu do paláce. Dostat se dovnitř bylo celkem jednoduché. Tohle nebyl hrad jako ty u nich doma, které měly velmi přesné představy o tom, co je to „uvnitř“ a „venku“ a byly stavěny tak, aby to od sebe oddělily. Jenže tohle byl… jednoduše pohádkový zámek, podezdívka a základy jako z cukru a všude spousta malých věží a věžiček. Malých starých dam si vůbec nikdo nevšímal. Malé staré dámy byly podle klasické definice absolutně neškodné, i když obyvatelé řetězu horských vesnic o nějakých pár tisíc kilometrů dál tuhle definici průběžně doplňovali novými poznatky.
26
Pozn. autora: Stařenka Oggová věděla přesně, jak se píše slovo „banán“, ale nevěděla, kdy včas přestat.
Pozn. překl.: Pro detailisty — Banánové daiquiri: rozmixuj jeden oloupaný banán s 0,5 dcl pomerančové šťávy, přidej 1,5 dcl bílého rumu (raději kvalitního) a podávej ve vychlazené sklenici s drceným ledem.