Zámky se podle zkušenosti Stařenky Oggové podobaly labutím. Vypadaly, jako kdyby se nevšímavě a majestátně vznášely na vlnách Času, ale vespod, pod hladinou, ve skutečnosti panoval po čertech čilý ruch. Bude tady celé bludiště spíží, skladišť, kuchyní a prádelen, taky stájí a možná i malý pivovar — Stařenka milovala malé pivovary — a lidé si málokdy všimnou staré ženské, která tudy projde, zvláště když uždibuje z každého jídla, které se jí ocitne na dosah.
Kromě toho, tady se taky dostane ke spoustě drbů. Drby — to byla další věc, kterou Stařenka Oggová milovala.
Bábi Zlopočasná se bezcílně potulovala čistými ulicemi. Nehledala své dvě společnice. Tím si byla naprosto jistá. Jistě, mohlo se čirou náhodou stát, že by na některou z nich narazila a vrhla na ni významný pohled, ale docela jistě je nehledala.
Na konci ulice uviděla zástup lidí. Vyšla z celkem logické úvahy, že by středem srocení mohla být Stařenka Oggová, a vydala se tím směrem.
Stařenka tam nebyla. Zato se tam zvedalo pódium a na něm malý človíček v řetězech. A několik gardistů v čistých a veselých uniformách. Jeden z nich držel v rukou velkou sekeru.
Nemuseli jste být zkušeným cestovatelem na to, abyste rychle poznali, že lidé na pódiu tam nejsou od toho, aby malému mužíkovi vystavili osvědčení o bezúhonnosti a předali mu výtěžek dobročinné sbírky.
Bábi opatrně strčila do jednoho z diváků.
„Co se to tady děje?“
Muž na ni vrhl zvláštní pohled koutkem oka.
„Stráže ho chytily při krádeži,“ odpověděl.
„Aha. No, zdá se, že vypadá dost vinen,“ přikývla. Lidé v řetězech mají sklon vypadat jako viníci. „Takže, co s ním teď udělají?“
„Dají mu lekci.“
„A jak to chtějí provést?“
„Vidíte tu sekeru?“
Bábi z ní celou dobu nespustila oka.
Teď obrátila oči k zástupu a zachycovala úryvky myšlenek.
Mravenčí mysl se čte snadno. Protéká jí jediný mohutný proud jednoduchých myšlenek: Nést, Nést, Štípnout, Dostat se k tomu chlebíčku, Nést, Jíst. Takový tvor jako pes už je mnohem složitější — pes dokáže myslet na několik různých věcí najednou. A člověk? Lidská mysl je obrovský, blesky křižovaný temný mrak plný myšlenek a každá z nich zabírá určitý zlomek mozkové operační kapacity. Zjistit v té temné cloně předsudků, vzpomínek, obav, nadějí a strachu, co si jejich majitel myslí o tom či onom, je téměř nemožné.
Jenže když si větší množství lidí myslí jedno a totéž, jejich myšlenka se zesiluje a dá se zachytit. Bábi Zlopočasná si uvědomovala, že se ti lidé bojí.
„Vypadá to, že tuhle lekci hned tak nezapomene,“ zabručela.
„Naopak, já si myslím, že ji zapomene tak rychle, že ho to už teď mrzí,“ odpověděl jí její soused a pak se od Bábi odšoural pryč způsobem, jakým lidé těsně před bouří nenápadně mizí z okolí hromosvodu.
V tom okamžiku zachytila Bábi v tom jednotném orchestru myšlenek falešnou notu. Ve středu zástupu byly dvě bytosti, jejichž vědomí nebylo lidské.
Tvar jejich myšlenek byl jednoduchý, čistý a účelný jako tasená čepel. Pronikla do podobných vědomí už dříve a nevzpomínala na ten zážitek ráda.
Začala pečlivě probírat zástup a zanedlouho našla vlastníky těch podivných myšlenek. Zírali nehybně na skupinu na pódiu.
Byly to dvě ženy, nebo alespoň dvě stvoření ve tvaru žen; obě byly vyšší než Bábi, štíhlé jako pruty, a obě měly na hlavách široké klobouky s hustými závoji, které jim zakrývaly obličej. Šaty se jim ve slunci blýskaly kovovým leskem — někdo by řekl, že modrým, jiný, že nažloutlým, dalšímu by se zdál zelený. S tmavším vzorkem. Nedalo se to říci přesně. Při sebemenším pohybu se barvy měnily.
Nedokázala jim nahlédnout do tváří.
Takže v Genově byly čarodějky. V každém případě alespoň jedna.
Zvuk od pódia ji přiměl se otočit.
A už věděla, proč jsou občané Genový tak tiší a hodní.
Bábi už předtím slyšela, že v cizozemsku existují země, kde zlodějům usekávají ruce, aby už nikdy nemohli krást. Tenhle nápad se jí nikdy moc nelíbil.
Něco takového v Genově nedělali. Tady jim usekli rovnou hlavu, aby je už ani nenapadlo něco ukrást.
Teď už věděla, kde by našla genovské čarodějky.
Vládly městu.
Magráta došla k zadním dveřím domu. Byly dokořán.
Sebrala se.
Znovu zaklepala na rám dveří, teď takovým zvláštním, velmi slušným způsobem.
„Ehm —“ začala.
Do tvářejí vletěl obsah umyvadla plného špinavé vody. Hukotem příbojové vlny, která jí kolem uší odplavovala zbytky pomyjí, zaslechla jakýsi hlas, který říkaclass="underline" „Propána, já neměla ani tušení, že tady někdo stojí!“
Magráta si vytřela vodu z očí a pokusila se zaostřit na nezřetelnou postavu před sebou. V její mysli se začala tvořit jakási neochvějná jistota, daná fabulí příběhu.
„Jmenujete se Eliška?“ zeptala se.
„Jmenuju. A kdo jste vy?“
Magráta si prohlédla svou nově nalezenou kmotřenku od hlavy k patě. Byla to jedna z nejatraktivnějších mladých žen, které kdy Magráta viděla — pokožku hnědou jako lískový ořech, vlasy tak světlé, Že v kontrastu k pokožce vypadaly skoro bílé. Tahle kombinace se v takových trochu fřivolních městech, jakým Genova ještě donedávna bezesporu byla, objevovala poměrně často.
Co se tak říká v takových okamžicích?
Odstranila si z nosu kus bramborové slupky.
„Já jsem tvoje kmotřička sudička,“ řekla. „Je to legrační věc, vím, že to zní hloupě, když mám někomu vykládat, že —“
Eliška na ni upírala pátravý pohled.
„Vy?“
„No. Ano. Mám kouzelnou hůlku a tak dále.“ Magráta zamávala hůlkou pro případ, že by to pomohlo. Nepomohlo.
Eliška naklonila hlavu ke straně.
„A já myslela, že vy lidé od fochu se vždycky objevíte v záplavě hvězdiček a zlatého prachu a za zvuků stříbrných zvonečků,“ řekla s podezřením.
„Podívej, to prostě dostaneš kouzelnou hůlku,“ vysvětlovala jí Magráta zoufale. „Nedají ti k ní instruktážní brožurku.“
Eliška na ni vrhla další pátravý pohled. Pak řekla: „Předpokládám, že by v tom případě bylo lepší, kdybyste šla dovnitř. Objevila jste se tady právě včas. Stejně jsem si před chvilkou postavila na čaj.“
Měňavě lesklé ženy nastoupily do otevřeného kočáru. Bábi si všimla, že i když byly neobyčejně krásné, chodily velmi neohrabaně.
Bodejť, pomyslela si Bábi. Nejsou na nohy zvyklé.
Všimla si také, jak většina lidí od kočáru odvracela pohledy. Ne že by ho neviděli. Nedovolili očím, aby na něm spočinuly, jako kdyby jim pouhý fakt, že se na něj zadívali, mohl způsobit nepříjemnosti.
Také si všimla koní zapražených do kočáru. Jejich smysly byly mnohem lepší než ty lidské. Věděli, co mají ve voze za sebou, a vůbec se jim to nelíbilo.
Sledovala vůz. Koně se sklopenýma ušima a divokými pohledy pomalu klusali ulicemi. Nakonec vůz zahnul do průjezdu velkého a zchátralého domu nedaleko paláce.
Bábi pomalu prošla kolem a všímala si podrobností. Ze zdí opadávala omítka a ze dveří dokonce upadlo klepadlo.