Bábi Zlopočasná nevěřila na atmosféru místa. Nevěřila na psychickou auru. Byla toho přesvědčení, že být čarodějkou spočívá především v tom, čemu nevěříte. Jenže teď byla ochotná uvěřit tomu, že tenhle dům skrývá něco velmi ošklivého. Ne zlo. Ty dvě ženyneženy nebyly zlé, stejně jako není zlem dýka nebo příkrý útes. Být zlý, to znamená mít na výběr. Zlá může být jen ruka, která bodne dýkou nebo postrčí svou oběť z útesu, a tady se jednalo o něco podobného.
Úpěnlivě si přála, aby nevěděla, kdo za tím vším stojí.
Lidi jako Stařenku Oggovou najdete všude. Je to, jako kdyby existoval jakýsi zvláštní tajemný tvůrce, který zasvětil život výrobě starších žen, které se rády smějí a nikdy neodmítnou nějaký ten půllitr, zvláště když v něm šplouchá nápoj, jaký se obvykle podává ve velmi malých skleničkách. Najdete je všude a většinou v párech[27].
Přitahují jedna druhou. Možná vysílají neslyšitelné signály, které ohlašují okolí, že „tady je někdo, kdo je bez nucení ochotný dělat ‚óóó‘ nad obrázky vnoučat cizích lidí“.
Stařenka Oggová si našla přítelkyni. Jmenovala se paní Příjemná, byla to kuchařka a první osoba černé pleti, se kterou Stařenka v životě mluvila[28], patřila ke kuchařkám toho výjimečného druhu, které většinu času stráví v pohodlné židli uprostřed kuchyně a zdánlivě si téměř nevšímají dění kolem sebe.
Občas vydají nějaký příkaz. A takové příkazy jsou zapotřebí jen výjimečně, protože po všech těch letech, kdy vládnou v kuchyni, se lidé naučili, že buď budou dělat věci po jejich, neboje nebudou dělat vůbec. Jednou nebo dvakrát s určitou obřadností vstanou, ochutnají to či ono a tamto možná trochu přisolí.
Takoví lidé si vždycky rádi popovídají s podomními obchodníky, kořenáři nebo malými kulatými stařenkami s kočkou na rameni. Silver seděl na Stařenčině rameni tak elegantně, jako kdyby právě zhltnul papouška.
„Takže vy jste sem přijela na Tučný oběd?“ zeptala se paní Příjemná.
„Ale, jsem tady s přítelkyní, která potřebuje něco vyřídit ve městě a požádala mě o pomoc,“ odpověděla Stařenka jen tak mimochodem. „Páni, tyhle sušenky jsou vážně samá chuť!“
„Chtěla jsem říct,“ pokračovala paní Příjemná a přistrčila talířek se sušenkami blíž ke Stařence Oggové, „že je vám na očích vidět, že jste magického založení.“
„Pak vidíte víc než většina ostatních obyvatel tohohle města a okolí,“ prohlásila Stařenka. „Víte, co by ty sušenky ještě nesmírně vylepšilo? Kdyby se do něčeho namočily, co myslíte?“
„Co takhle něco s banánovou příchutí?“ odtušila se zájmem paní Příjemná.
„Banány! To by bylo to pravé!“ rozzářila se šťastně Stařenka. Paní Příjemná velitelsky mávla na jednu z pomocnic, která se hned pustila do práce.
Stařenka seděla na své židli, kývala buclatýma nožkama a se zájmem se rozhlížela po kuchyni. Zástup kuchařů vykonával své úkoly s prostomyslnou přesností dělostřelecké roty pokládající přehradnou palbu. Místa, kde vyrůstaly velké dorty, vypadala doslova jako staveniště. Na ohništi se pekla stažená těla celých zvířat. Ve velkých bubnech, které byly připojeny k rožňům, pádili psi, a otáčeli tak pečeněmi. Obrovský holohlavý muž s jizvou, která mu děsivě hyzdila celou tvář, pečlivě a trpělivě špejloval jitrnice.
Stařenka nesnídala. Silver sice něco ke snídani měl, ale to nic neznamenalo. Oba procházeli jakýmisi kulinárními mukami.
Oba se jako na povel obrátili, aby sledovali pár kuchtíků, kteří kolem nesli obrovský podnos plný jednohubek.
„Vidím, že jste velmi všímavá žena, paní Oggová,“ řekla paní Příjemná.
„Jen tak na chuť,“ přikývla bezmyšlenkovitě Stařenka.
„Také vidím,“ pokračovala paní Příjemná po chvilce, „že máte na rameni neobvyklou kočku znamenitého rodu.“
„To asi máte pravdu.“
„Já vím, že mám pravdu.“
V tom okamžiku se před Stařenkou objevila mísa plná husté nažloutlé pěny. Podívala se na ni a pokusila se vrátit k původnímu předmětu hovoru.
„Takže,“ pokračovala, „co myslíte, kam by tady měl člověk jít, kdyby chtěl zjistit, jak se dělá magie tady u vás v —“
„Nedala byste si něco k jídlu?“ přerušila ji paní Příjemná.
„Cože? To se ví, proč ne, božíčku!“
Paní Příjemná zakoulela očima.
„Tohle ale ne. Tohle bych nikdy nejedla,“ oznámila jí paní Příjemná zatrpkle.
Stařenčina tvář byla dokonalým obrazem hlubokého zklamání.
„Ale vždyť to sama vaříte,“ upozornila paní Příjemnou.
„Protože mi řekli, abych to vařila. Starý baron, ten věděl, co je to dobré jídlo. Tohle? To není nic jiného než vepřové, hovězí, skopové a další věci, které tomu ani v nejmenším nepomůžou. Jediný čtyřnohý tvor, který stojí za snědení, je aligátor. To je skutečné jídlo.“
Paní Příjemná se rozhlédla po kuchyni.
„Sáro!“ zvolala.
Jedna z pomocných kuchařek se obrátila.
„Ano, madam?“
„My tady s tou dámou si na chvíli vyjdeme ven. Dohlídni mi na všechno, rozumíš?“
„Ano, madam!“
Paní Příjemná vstala a významně kývla na Stařenku hlavou.
„Stěny mají uši,“ prohlásila.
„Fíha! Vážně?“
„Vyjdeme si na malou procházku.“
Jak se teď Stařence Oggové zdálo, existovala dvě města Genovy. Bylo tady jednak to bílé — nové domy a paláce s namodralými střechami — a kolem něj, někdy dokonce pod ním, bylo město staré. Tomu novému se možná přítomnost toho starého vůbec nelíbila, ale obejít se bez něj nemohlo. Někdo a někde vařit musel.
Stařenka Oggová vařila docela ráda, ovšem za předpokladu, že měla k ruce pár lidí, kteří jí očistili a nakrájeli zeleninu, umleli strouhanku, oškrábali brambory a nakonec umyli nádobí. Vždycky byla pyšná na to, že dokázala s pěkným kouskem hovězího udělat věci, o kterých by se býčkovi jistě ani nesnilo. Teď si však uvědomila, že to vlastně nebylo žádné vaření. Ne v porovnání s tím, jak se vařilo v Genově. Tam totiž šlo především o to, zařídit si tak příjemný život, jak to jen šlo. Vaření kdekoliv za hranicemi Genový znamenalo jen zahřívat věci, jako byly kusy zvířat, ptáků, ryb a zeleniny, dokud nezhnědly.
A přitom ta nejpodivnější věc spočívala v tom, že v Genově nic jedlého k vaření nebylo, rozhodně ne nic, o čem by Stařenka uvažovala jako o surovině vhodné k vaření. Podle jejího přesvědčení se jídlo pohybovalo po dvou párech nohou, někdy i po jednom páru nohou a s pomocí jednoho páru křídel. Nebo na sobě mělo v nejhorším případě ploutve, představa jídla, které běhá po více než čtyřech nohou, to byla jiná ká… jiný hrnec plný rozličných plovoucích věcí.
V Genově nebylo mnoho věcí, které se daly vařit. Proto se v Genově vařilo všechno. Stařenka nikdy neslyšela o krevetách, racích ani humrech. Připadalo jí to, jako kdyby obyvatelé Genový systematicky prohledali dno řeky a uvařili všechno, co tam našli.
Podstata věci spočívala v tom, že dobrý genovský kuchař víceméně dokázal vzít to, co vymáčkl z hrsti říčního bahna, přidat k tomu pár suchých listů a špetku nebo dvě nedefinovatelných bylin a stvořit z toho jídlo. Skvost, nad kterým by každý gourmet nejen ronil slzy vděčnosti, ale navíc by byl ochoten přísahat, že když mu dají ještě jeden nasup, bude z něj po celý zbytek života mnohem lepší člověk.
27
Pozn. autora: Tak například existuje jen málokterá fronta, kde by takové dvě dámy nestály někde před vámi.
28
Pozn. autora: Rasismus nepředstavoval na Zeměploše žádný problém, protože se všemi těmi trolly, trpaslíky a tak dále byl tvarismus mnohem zajímavější. Černí a bílí žili v dokonalé shodě a paktovali se proti zeleným.