Stařenka Oggová se loudala vedle paní Příjemné, která ji vedla napříč trhem. Kuchařka nahlížela do košíků s hady a do polic s tajemně pokroucenými bylinami. Skláněla se nad bedýnkami ústřic. Zastavila se na kus řeči s dámou stařenkovitě oggovitého tvaru, která stála za stánkem plným poliček, z nichž vám za pár šestáků nabrala do kornoutu rýžovou směs s masem nebo podala chobotnici v rohlíku. Stařenka ochutnávala všechno. Byl to pro ni životní zážitek. Genova, město kuchařů, našlo chuť, kterou si zasloužilo.
Stařenka dojedla talíř rybiček a vyměnila si úklonu a úsměv s malou stařenkou, které stánek s rybími pochoutkami patřil.
„No, musím říct, že to všechno —“ obrátila se Stařenka k paní Příjemné.
Paní Příjemná zmizela.
Někteří lidé by začali zmateně pobíhat zástupem nebo vykřikovat její jméno, ale Stařenka Oggová zůstala klidně stát a uvažovala.
Ptala jsem se jí na magii, pomyslela si, a ona mě dovedla sem a zmizela. To asi kvůli těm ušatým stěnám, řekla bych. Takže o zbytek už se musím postarat sama.
Rozhlédla se kolem. Kousek za stánky, na břehu řeky stál hrubý stan. Ani před ním, ani na něm nebyl žádný nápis, ale na ohni před vchodem stál kotel a v něm cosi tiše bublalo. Vedle kotle stál sloupek hliněných misek. Občas se ze zástupu někdo oddělil, nabral si misku toho, co bublalo v kotli, a pak vhodil na talíř vedle vchodu hrst mincí.
Stařenka přistoupila ke kotli a nahlédla do něj. Na povrch vyplouvaly podivné věci, které se vzápětí zase nořily do bublajících hlubin. Základní barva byla hnědá. Na hladině se pomalu zvedaly bubliny, rostly a nakonec s mastným „plop“ pukaly. V tom kotli se mohlo dít cokoliv. Mohl tam dokonce samovolně počínat život.
Stařenka Oggová byla ochotná alespoň jednou vyzkoušet cokoliv. Byly věci, které byla ochotná zkoušet tisíckrát.
Uchopila naběračku, vzala si misku a posloužila si.
Netrvalo dlouho a zvedla plachtovinu zakrývající vchod a nahlédla do temného nitra stanu.
V šeru seděla na zkřížených nohou postava a kouřila dýmku.
„Nevadilo by, kdybych zašla dovnitř?“ zeptala se Stařenka.
Postava přikývla.
Stařenka vstoupila a sedla si. Po jisté odpovídající chvilce vytáhla vlastní dýmku.
„Předpokládám, že paní Příjemná je vaše přítelkyně.“
„Zná mě.“
„Aha.“
Zvenčí do stanu občas dolehlo cinkání, když si další a další lidé nabírali z kotle.
Kolem Stařenčiny dýmky se zatočily proužky namodralého dýmu.
„Řekla bych,“ zamyslela se Stařenka, „že jen málokdo odejde bez placení.“
„Pravda.“
Po další odmlce znovu promluvila Stařenka. „Předpokládám, že někteří z nich se pokoušejí zaplatit zlatem, drahými kameny, ambrou, mošusem a takovými věcmi?“
„Ne.“
„Úžasné.“
Stařenka Oggová seděla další chvilku mlčky, naslouchala vzdálenému šumu hlasů na trhu a soustřeďovala síly.
„Jak se to jmenuje?“
„Gumbo.“
„Je to dobré.“
„Já vím.“
„Řekla bych, že člověk, který takhle dokáže vařit, dokáže všechno —“ Stařenka se soustředila, „— paní Gogolová.“
Čekala.
„To byla skvělá úvaha, paní Oggová.“
Obě ženy zíraly na nejasné obrysy svého protějšku jako spiklenci, kteří si vyměnili tajné heslo a teď čekají, co se bude dít dál.
„Tam, odkud přicházím, tomu říkáme čarodějnictví,“ řekla tiše Stařenka.
„A na místech, odkud pocházím já, tomu říkáme vúdú,“ přikývla paní Gogolová.
Stařenčino vrásčité čelo se svraštilo dvojnásob. „Není to takové to kouzlení s propíchanými figurkami, oživenými mrtvolami a tak dál?“
„Nespočívá čarodějnictví hlavně v tom, že někdo pobíhá nahý po nocích a sem tam někomu uhrane krávu, aby dojila krev?“ odpověděla paní Gogolová nevzrušeně.
„Aha,“ přikývla Stařenka. „Je mi jasné, co myslíte.“
Nejistě si poposedla. Byla od přírody poctivá ženská. „No, musím ale připustit…“ dodala, „že tu a tam… když je někdo lump… nějaká ta kráva…“ Paní Gogolová vážně přikývla. „Dobrá. Někdy… jedna zombie… nějaký ten špendlík…“ přiznala. „Ale jen tehdy, když není vyhnutí.“ „Samozřejmě. Když není vyhnutí.“ „Jen když… vždyť to znáte…, když lidé nemají ten správný respekt.“
„Když dům potřebuje vymalovat.“ Stařenka se usmála bezzubými dásněmi. Usmála se i paní Gogolová, a co se zubů týče, trumfla Stařenku v počtu jedenatřiceti kousků.
„Celým jménem se jmenuju Gyta Oggová,“ řekla Stařenka. „Lidé mi říkají Stařenka.“
„Já se jmenuju celým jménem Erzulie Gogolová,“ přikývla paní Gogolová, „a lidé mi říkají paní Gogolová.“
„Víte, já se na to dívám tak,“ začala rozvážně´Stařenka, „tady je to jiný kraj, takže je možné, že tady funguje i jiný druh magie. Bylo by to celkem pochopitelné. Stromy jsou jiné, lidé jsou jiní, pití je jiné a jsou v něm banány, takže magie by měla být taky jiná. Proto jsem si řekla… Gyto, holka zlatá, člověk nikdy není tak starý, aby se nemohl naučit něco nového.“
„To je jisté.“
„S tímhle městem něco není v pořádku. Poznala jsem to, jen co jsme sem vkročily.“
Paní Gogolová přisvědčila.
Na nějakou dobu zavládlo mlčení, přerušované jen občasným zapukáním dýmky.
Pak venku cinkla miska, chvilku bylo zamyšlené ticho a nakonec se ozvalo:
„Gyto Oggová? Vím, že jsi vevnitř.“
Silueta paní Gogolové zvedla ruku a vytáhla si dýmku z úst.
„To bylo skvělé,“ poznamenala. „Tady je vidět velmi vytříbenou chuť.“
Plachtovina u vchodu se odhrnula.
„Požehnání budiž tomu… stanu,“ řekla Bábi Zlopočasná a rozhlížela se šerem.
„Tady to je paní Gogolová,“ představila Stařenka majitelku stanu. „Ona je, aby bylo jasno, vúdú dáma. Tak se v místních krajích říká čarodějkám.“
„No, nejsou to jediné čarodějky v okolí,“ odpověděla s jistou dávkou profesionální hrdosti Bábi.
„Na paní Gogolovou udělalo velký dojem, jak jsi mě tady odhalila,“ řekla Stařenka.
„To nebylo těžké,“ odpověděla Bábi. „Jakmile jsem zahlédla Silvera, který se olizoval před stanem, zbytek už byl jen přesná dedukce.“
V přítmí pod plátěnou střechou si Stařenka v duchu vytvořila obraz paní Gogolové jako staré dámy. Rozhodně nečekala pohled, který se jí naskytl, když vúdú dáma vyšla ze stanu na denní světlo. S úžasem zjistila, že paní Gogolová je půvabná žena středního věku, vyšší než Bábi Zlopočasná. V uších měla těžké zlaté náušnice a oblečená byla do bílé blůzy a široké červené sukně s volány. Stařenka cítila Bábin nesouhlas. To, co se říkalo o ženách v červených sukních, bylo ještě horší než to, co se říkalo o těch, které nosily červené boty, ať už se o těch říkalo cokoliv.
Paní Gogolová se zastavila a zvedla ruku. Ozvalo se zapleskání křídel.
Silver, který se podlézavě otíral Stařence o nohu, zvedl hlavu a zasyčel. Paní Gogolové se na rameno snesl největší a nejčernější kohout, jakého kdy Stařenka viděla. Pak na ni upřel ten nejchytřejší pohled, jaký kdy viděla u ptáka.