„Na mou duši,“ prohlásila užasle, „to je největší pták, kterého jsem kdy viděla, a já jich už v životě viděla požehnaně.“
Paní Gogolová pozvedla v nesouhlasu obočí.
„ ‚Ona‘ nemá pořádné vychování,“ omlouvala Stařenku Bábi.
„Protože jsem prožila mládí v sousedství drůbeží farmy, jsem chtěla právě dodat,“ prohlásila klidně Stařenka.
„Tohle je Legba, temný a nebezpečný duch,“ řekla paní Gogolová. Naklonila se kupředu a nenápadně, jen tak koutkem úst, ucedila: „Mezi námi, je to jenom obyčejný černý kohout, ale znáte to a víte, jak to chodí.“
„Trochu reklamy nikdy neuškodí,“ souhlasila Stařenka. „Tohle je Silver. Mezi námi, to je zplozenec pekla.“
„Vždyť je to kocour,“ přikývla paní Gogolová, „co jiného by od něj člověk čekal?“
Drahý Jasoni a všickni,
není to úžasné, jak se věci stanou, když je ani nečekáte, příkladně my jsme potkaly pí Gogolovou, ona přes den vaří na trhu, ale je to vodou čarodějka, nesmíte věřit všemu, co se povídá o černé magii atd. atd., to říkají zaslepnutí, ona je zrovínka jako my, akorát úplně jiná. O těch zompích je to recht, ale nesmíte si myslet, co si myslíte, to si nemyslete, protože…
Stařenka došla definitivně k závěru, že Genova je zvláštní město. Uhnete z hlavní ulice, dáte se postranní ulicí, projdete malou brankou a najednou jsou všude stromy porostlé mechem a těmihle…, jak se to jmenuje… liánami, které z nich visí až na zem, a najednou se vám začne houpat zem pod nohama a už to není zem, ale močál. Po obou stranách stezky byla temná jezírka, obrostlá lekníny, v nichž ležely dlouhé nehybné klády, jaké čarodějky ještě nikdy neviděly.
„To jsou nějací zvlášť velcí salamandři,“ nadhodila Stařenka.
„To jsou aligátoři.“
„Ale jděte. To musí být maso!“
„Věrná pravda!“
Dům paní Gogolové vypadal jako jednoduchý výtvor vyrobený ze dřeva, které naplavila řeka. Střechu měla chatrč pokrytou mechem a celá konstrukce stála na čtyřech silných kůlech. Příbytek byl umístěn tak blízko středu města, že Stařenka až sem slyšela hluk z ulic a klapot koňských podkov, ale sama budova se ve svém malém močálu halila závojem zeleného ticha.
„Neobtěžují vás tady lidé, paní Gogolová?“ zeptala se Stařenka.
„Ti, se kterými se nechci setkat, určitě ne.“ Pole leknínů se rozvlnilo. Po hladině nedalekého temného jezírka se pomalu přesunula vlna ve tvaru písmene „V“.
„Sebedůvěra,“ ozvala se Bábi Zlopočasná souhlasně. „Ta je vždycky velmi důležitá.“
Stařenka pozorovala oboj živelné plazy odhadujícím pohledem. Pokoušeli se jí to oplatit, ale vzdali to v okamžiku, kdy jim začaly slzet oči.
„Myslím, že by se mi jich párek doma docela hodil,“ řekla nakonec zamyšleně, když ještěři zmizeli. „Náš Jasoň by prostě vykopal další bazén, žádný problém. Čímpak jste to říkala, že se živí?“
„Vším, na co dostanou chuť.“
„Já znám o aligátorech jeden vtip,“ ozvala se nečekaně Bábi Zlopočasná tónem, který jako by uváděl velkou a závažnou pravdu.
„No to mě podrž!“ podívala se na ni s úžasem Stařenka Oggová. „Já tě za celý život neslyšela říct jediný vtip!“
„To, že je nevyprávím, neznamená, že je neznám,“ odpověděla jí povýšeně Bábi Zlopočasná. „Je to o tom mužském —“
„O kterém mužském?“ vyzvídala Stařenka.
„No o tom, co vešel do hospody, Ano, byla to určitě hospoda. A tam měli pověšenou tabuli s nápisem ‚Připravíme vám chlebíček přesně podle vašeho přání‘. A on povídá: Tak mi udělejte chlebíček s aligátorem, a ať je to rychle!“
Všechny se na ni podívaly[29]. Pak se Stařenka Oggová obrátila zpět k paní Gogolové.
„Takže… vy tady žijete úplně sama, pravda?“ řekla společenským tónem. „Nikde ani živá duše?“
„To je v pravém slova smyslu pravda.“
„Ale počkejte, vtip je v tom, že aligátoři jsou… nejsou…“ začala Bábi zvýšeným hlasem, ale pak se zarazila.
Dveře chýše se otevřely.
Tohle byla další velká kuchyň[30]. Kdysi dávno jistě zaměstnávala půl tuctu kuchařů. Teď z ní byla jeskyně, vzdálené kouty se utápěly ve stínech, pánve a kotlíky rozvěšené po zdech zasedly prachem. Velké stoly někdo odstrčil ke straně a skoro ke stropu zarovnal starým nádobím. Sporáky a trouby, dost velké na to, aby se na ně — či do nich — vešli celí volové, a schopné uvařit, upéct a podusit jídlo pro půl armády, byly studené a narudlé rzí.
A ve středu té šedivé beznaděje někdo prostřel na malém stolku vedle ohniště. Stolek stál na kusu veselého koberce. Sklenice od marmelády obsahovala kytici aranžovanou podle jednoduchého způsobu „urvi jich hrst a dej je do vody[31]. Výsledkem byl malý, mírně sentimentální ostrůvek jasu v nedohledné pláni pochmurnosti.
Eliška v zoufalém úsilí chovat se zcela normálně přerovnala několik věcí, upřela oči na Magrátu a na tváři se jí objevil napůl stydlivý a napůl nedůvěřivý úsměv.
„Já vím, že je to ode mě hloupé. Vy jste na takové věci určitě zvyklá,“ vypravila ze sebe nakonec.
„Hm. Ano. Jistěže. Pořád,“ odpověděla jí nepříliš jistě Magráta.
„Víte, to je jenom tím, že já jsem si vás představovala tak nějak trochu… starší? Takže vy jste byla u toho, když jsem se narodila?“
„Ano. Ano?“ znejistěla Magráta. „Víte, ono je to takhle —“
„No, ale já si myslím, že vy stejně můžete vypadat tak, jak si právě přejete, že?“ snažila se jí Eliška pomoci z rozpaků.
„Ah. Ano. Ehm.“
Eliška se na okamžik zatvářila nejistě, jako kdyby přemýšlela, proč se Magráta, když může vypadat, jak se jí zlíbí, rozhodla vypadat právě jako Magráta.
„Dobrá,“ řekla po chvilce. „Co budeme dělat teď?“
„Říkala jsi něco o čaji,“ snažila se získat čas Magráta.
„Ó, jistě,“ přikývla dívka. Otočila se k ohništi, kde visela začernalá konvice nad tím, co Bábi Zlopočasná vždycky nazývala Ohněm optimisty.
„Jak se jmenujete?“ zeptala se přes rameno.
„Magráta,“ odpověděla Magráta a opatrně si sedla.
„To je… hezké jméno,“ podotkla Eliška uctivě. „Vy moje samozřejmě znáte. Věřila byste, že jsem strávila prohrabáváním a čištěním tohohle mizerného ohniště tolik času, že mně paní Příjemná říká Popelka? Hloupé, že?“
Popelka, pomyslela si Magráta. Tak já jsem kmotřičkou děvčete, jehož jméno zní, jako kdyby bylo chloubou party popelářů.
„No, pro děvče by se jistě našla i pěknější přezdívka.“
„Já neměla to srdce jí to vymlouvat, protože ona je přesvědčená, že je to takové veselé,“ pokračovala dívka. „Jenžejtí si myslím, že podobnou by se mohla chlubit akorát tak parta popelářů.“
„Jak tě něco takového napadlo! Mně se to zas tak hrozné nezdá,“ utěšovala ji spěšně Magráta. „Hm. Kdo je paní Příjemná?“
„Ona vaří v zámku. Chodí sem za mnou, aby mě trochu rozveselila, když jsou pryč…“
29
Pozn. překl.: Muž v onom vtipu použije výrok „and let it be snappy“, tedy „ať to chňape“, česky spíše „ať se to mrská“. Bábi je jako jedna moje známá, která klasickou hádanku z minulých časů: „Máte doma na záchodě vodováhu? Ne, proč? Abyste nesrali na stranu,“ končila slovy „abyste nesrali nakřivo“, a divila se, že se lidé nesmějí.
30
Pozn. autora: Jak řekla Desideráta, kmotřičky sudičky mají sklony většinu svých záležitostí řešit v kuchyních.