Najednou se Eliška otočila a konvici držela před sebou jako nějakou zbraň.
„Já na ten ples nepůjdu!“ vykřikla. „A prince si taky nevezmu! Rozumíte?“
Slova řinčela jako kovové pruty. „Správně! Správně!“ přitakala Magráta, kterou síla dívčina odporu zaskočila.
„Vypadá slizce. Když se na něj podívám, naskakuje mi husí kůže,“ řekla Popelka s odporem. „Taky se říká, že má divné oči. A každý ví, co dělá v noci!“ Každý, jenom já ne, pomyslela si Magráta. Mně takové věci nikdo neřekne.
Nahlas řekla: „No to by mělo jít zařídit celkem snadno. Víš, co myslím, obvykle je na tom nejtěžší ten kousek, kdy se máš vdát za prince.“
„Tak to je omyl, já o to vůbec nestojím,“ zavrtěla hlavou Popelka. „Jenže už to bylo všechno domluveno. Moje druhá kmotřička říká, že to musím udělat. Říká, že je to předurčeno osudem.“
„Druhá sudička?“ nechápala Magráta.
„Každý má přece alespoň dvě sudičky,“ podívala se na ni vyčítavě Eliška. „Dobrou a zlou. To přece víte? Která jste vy?“
Magrátiny myšlenky se rozeběhly jako splašené.
„Oh, přece ta dobrá,“ odpověděla. „Zaručeně.“
„Zvláštní věc,“ řekla Eliška. „To je přesně to, co tvrdí i ta druhá.“
Bábi seděla s koleny pevně u sebe a lokty přitisknutými k tělu. Tuhle pózu zaujímala vždycky, když se snažila přijít co nejméně do styku s okolním světem.
„U všech všudy, tohle je ale pochutnáníčko,“ prohlásila Stařenka Oggová a vytírala talíř něčím, o čem Bábi Zlopočasná tajně doufala, že je to chléb. „Měla bys aspoň trochu okoštovat, Esme.“
„Dáte si ještě trochu, paní Oggová?“ zeptala se paní Gogolová.
„A víte, že bych mohla, paní Gogolová?“ Stařenka strčila Bábi do žeber. „Ty, Esme, je to fakt moc dobrý. Skvělá omáčka!“
Paní Gogolová si změřila Bábi s hlavou na stranu.
„Já si myslím, že paní Zlopočasné nevadí to jídlo,“ řekla nakonec. „Myslím, že paní Zlopočasné spíš dělá starosti obsluha.“
Na Stařenku Oggovou padl velký stín. Objevila se šedá ruka a vzala jí talíř.
Bábi Zlopočasná si odkašlala.
„Víte, já proti mrtvým lidem opravdu nic nemám. Mnoho mých nejlepších přátel je už taky mrtvých. Jenže se mi tak nějak nezdá správné, aby mrtví chodili sem a tam po světě.“
Stařenka Oggová zvedla oči k postavě, která jí právě sběračkou nalévala třetí talíř tajemné omáčky.
„A co si o tom myslíte vy, pane zombie?“
„Je to skvělý život, paní Oggová,“ odpověděla jí zombie.
„No prosím. Vidíš, Esme? Jemu to nevadí. Vsadím se, o co chceš, že je to lepší než být celý den zavřený v plesnivý rakvi.“
Bábi se podívala na zombii. Byl to — nebo přesněji řečeno býval to — vysoký a hezký muž. Stále ještě byl, jenže teď vypadal, jako když prošel místností plnou pavučin.
„Jak se jmenujete, mrtvý muži?“ zeptala se.
„Říkají mi Sobota.“
„Muž řečený Sobota, co?“
„Ne, jenom Sobota, paní Oggová. Jenom Sobota.“
Bábi Zlopočasná se mu zadívala do očí. Byly mnohem citlivější než oči mnoha lidí, s nimiž se v minulosti setkala a kteří byli, tedy technicky, živí.
Měla jakousi nejasnou představu o tom, že jsou jisté věci, které musíte udělat, když chcete mrtvé tělo změnit v zombii, i když to bylo odvětví magie, které si nepřála blíže zkoumat. Jistě je k tomu zapotřebí něco víc než spousta vnitřností podivných ryb a otep vzácných kořínků — ta osoba se především musí chtít vrátit nazpět. Musí mít nějaký obrovský sen, strašlivou touhu nebo děsivý důvod, jako je třeba pomsta, a jeho vůle mu umožní uniknout i z hrobu…
Sobotovy oči plály.
Bábi došla k rozhodnutí. Natáhla k němu ruku.
„Velmi mě těší, že vás poznávám, pane Soboto,“ řekla. „A vím jistě, že si na té skvostné omáčce pochutnám.“
„Jmenuje se to gumbo,“ informovala ji Stařenka, „a jsou v tom ženské prsty.“
„Vím dobře, že ženské prsty se říká jedné kořeněné bylině, děkuju ti za upozornění,“ odpověděla jí Bábi klidně. „Nejsem zas tak úplně nevzdělaná.“
„Tak jo, ale dbej na to, abys ve své dávce měla aspoň nějakou hadí hlavu,“ radila jí Stařenka Oggová, „ty jsou z toho všeho nejlepší.“
„A co je to za rostlinu, ta ‚hadí hlava‘?“ „No, myslím, že bude lepší, když se nejdřív najíš,“ zamlouvala celou věc Stařenka.
Čarodějky seděly na kryté dřevěné verandě za chýší paní Gogolové, odkud byla dokonalá vyhlídka na močál. Téměř z každé větve visely mechové závěsy. V zeleni bzučelo bezpočet neviditelných tvorů. A všude po hladině vody se pohybovaly vlny ve tvaru písmene „V“.
„Řekla bych, že to musí být moc hezké místo, když trochu vysvitne sluníčko,“ poznamenala Stařenka.
Sobota zmizel v chatrči a vzápětí se vrátil s provizorním rybářským prutem, na jehož háček připevnil návnadu, a šňůru hodil přes zábradlí do vody. Pak se tak trochu vypojil; nikdo nemá větší trpělivost než zombie.
Paní Gogolová se pohodlně opřela ve svém houpacím křesle a zapálila si dýmku.
„Tohle bývalo velké a staré město,“ řekla. „A co se to s ním stalo?“ zavrtěla Stařenka nechápavě hlavou.
Silver měl velké potíže s kohoutem Legbou.
Tak především, ten pták se odmítal dát terorizovat. Silver dokázal zterorizovat téměř většinu živých tvorů, kteří se pohybovali na tváři Zeměplochy, dokonce i tvory mnohem větší a tvrdší, než byl on sám. A přece — v tomto případě všechny z jeho tolikrát vyzkoušených taktik — zívání, upřený pohled, a především jeho proslulý škleb —, jak se zdálo selhávaly. Legba se na něj prostě a jednoduše díval přes svůj špičatý zobák a jakoby mimochodem se několikrát přehrábl v zemi, což mu umožnilo předvést své skoro čtyřcentimetrové ostruhy.
To znamenalo, že zbýval jenom bleskový skok. Ten zabíral téměř vždy. Jen málokterý tvor zůstal klidný tváří v tvář zuřivě naježené chlupaté kouli plné drápů. Silver však měl podezření, že v případě tohoto ptáka by se zmíněná koule mohla rychle proměnit v chlupatý karbanátek.
Ta věc se však musela rozhodnout. Jinak by se mu mohly celé budoucí generace koček vysmívat.
Kocour a kohout kolem sebe kroužili močálem, přičemž jeden druhému zdánlivě nevěnovali sebemenší pozornost.
Ve větvích stromů štěbetali neznámí tvorové. Vzduchem poletovali malí pestrobarevní ptáčci. Silver si je letmo změřil. S těmi si to vyřídí později.
A kohout náhle zmizel.
Silver přitiskl uši k hlavě.
Vzduchem stále ještě zněla ptačí píseň a bzukot hmyzu, ale teď odkudsi zdáli. Tady bylo ticho — horké, šeré a neodbytné — a taky okolní stromy rostly mnohem hustěji, než si pamatoval.
Silver se rozhlédl.
Byl na mýtině. Na jejích okrajích visely věci zavěšené na větve stromů. Kousky stužek. Vybělené kosti. Cínové hrnky. Byly to dokonale obyčejné věci. Kdyby byly jinde.
Uprostřed té mýtiny stálo něco jako strašák. Do země zaražený kůl s příčným břevnem, na které někdo natáhl starý černý kabát. Nad kabátem, na vrcholu svislého kůlu, byl nasazen cylindr. Na klobouku seděl Legba a pozoroval Silvera zamyšleným pohledem.