„No tak, Esme, nepřeháněj,“ mírnila ji Stařenka Oggová.
„No, já tomu říkám pomotané,“ trvala na svém Bábi. „Nevykládej mi, že všechny ty její řeči o nějakém podivném příbuzenství a o tom, kým z rodiny by vlastně chtěla být, nenaznačují, že to v hlavě nemá trochu pomotané.“
„Ale ona přece nikdy nic tak divného neříkala,“ nedala se Stařenka Oggová. „Tvrdila jen, že by chtěla být především sama sebou a — “
„No vždyť to povídám,“ zarazila ji Bábi Zlopočasná. „Já jí řekla: Simplicity česneková byla tvoje matka, Araminta Česneková tvoje babička. Jolanda česneková je tvoje teta a ty jsi svoje… ty jsi svoje já.“
Pak se opřela o kmen stromu za zády se spokojeným výrazem člověka, který právě vyřešil všech—
no, co by se někomu ve spojení s osobní krizí mohlo zdát nejasné.
„Jenže ona stejně neposlouchá,“ dodala.
Kmotra Vařbujónová nakrčila čelo.
„Magráta?“ prohlásila zamyšleně. Pokusila si v duchu představit nejmladší čarodějku hor Beraní hlavy a vybavila se jí — no ne právě tvář, ale jen jakýsi výraz beznadějné dobré vůle s vodovýma očima, nejasný obrys těla podobného hoblovanému prknu a vlasy zcuchané jako kopka sena po bouři. Neúnavná pracovnice na poli dobrých činů. Neustále starostlivá a ustaraná. Typ osoby, která zachraňuje holátka vypadlá z hnízda a pláče, když pojdou, což je ovšem úloha, kterou laskavá Matka Příroda malým ptáčatům vypadlým z hnízda určila.
„No, nezdá se mi, že by to bylo zrovna pro ni,“ zavrtěla nakonec hlavou.
„A taky řekla, že se musí naučit být mnohem asertivnější,“ ušklíbla se Bábi.
„No, na tom není nic špatného,“ rozveselila se Stařenka. „Být čarodějkou znamená hlavně ovládnout umění asertivity.“
„Já přece nikdy netekla, že je na tom něco špatného. Můžeš být tak asertivní, jak chceš, to říkám já, dokud ovšem nejsi nasertivní a děláš, co se ti řekne.“
„Neškrabte si to a ono se vám to za nějaký ten den zahojí,“ prohlásila Babička Stěhovalová.
Ostatní tři čarodějky se k ní obrátily pro případ, že by řekla ještě něco. Po chvíli bylo jasné, že se to nestane.
„A taky vede ty — co to vede, Gyto?“ pokračovala Bábi.
„Kurzy sebeobrany,“ odpověděla Stařenka.
„No ale vždyť je to čarodějka!“ užasla Kmotra Vařbujónová.
„Já jí to taky říkala,“ přikývla Bábi Zlopočasná, která celý život kráčela beze strachu místy plnými banditů a divoké zvěře, s jistotou, že ani noční temnota horského pralesa nemůže skrývat nic, co by bylo strašnější než ona sama. „Ona mi na to odpověděla, že to není důležité. Že to není důležité! To mi na to řekla.“
„On jí tam stejně nikdo nechodí,“ uklidňovala ji Stařenka Oggová.
„Já si myslela, že se provdá za krále,“ nadhodila Kmotra Vařbujónová.
„To si myslel každý,“ souhlasila Stařenka. „Jenže znáš Magrátu. Je otevřená myšlenkám. Prostě si dá všechno nakukat. Teď prostě tvrdí, že odmítá být sexuálním objektem.“
Všechny se nad tím zamyslely. Nakonec se ozvala Kmotra Vařbujónová a řekla pomalu, tónem někoho, kdo se vynořuje z hlubin užaslého pochopení: „Ale vždyť ona nikdy sexuálním objektem nebyla.“
„Já vám můžu jen s radostí říct, že ani nevím, co to sexuální objekt vlastně je,“ prohlásila Bábi Zlopočasná pevně.
„Já jo,“ rozzářila se Stařenka Oggová.
Jako na povel se k ní otočily tři hlavy.
„Náš Štěpán kdysi jeden přivezl z cizozemských krajů.“
Pohledy se ani nezachvěly.
„Bylo to hnědé, mělo to na sobě korálky a nahoře dvě malé dírky, aby se tam dal protáhnout provázek.“
Pohledy se neodvracely.
„No, on o tom tvrdil, že je to, co jste říkaly,“ dodávala Stařenka.
„Já si myslím, že mluvíš o symbolů plodnosti,“ snažila se jí Kmotra Vařbujónová zbytečně pomoci z rozpaků.
Bábi zavrtěla hlavou.
„Podle toho, jak jsi to popsala, se mi zdá, že se to Magrátě vůbec nepodobá — “ začala Bábi.
„A netvrďte mi, že to vážně stojí celou pětku,“ prohlásila rezolutně stará Babička Stěhovalová, která, jak se zdálo, řešila své problémy v jiném čase a na jiném místě.
Nikdo nikdy nebyl s to odhadnout v jakém a kde.
Bylo to jedno z rizik, která s sebou nesl dar vnitřního zraku. Lidská mysl není navržena tak, aby se vrhala dopředu a zase dozadu po té mocné dálnici času a může se stát, tak jako v tomto případě, že se utrhne ze svého stálého kotviště, pomalu bloudí sem a tam a jen příležitostně se vrátí do přístavu, který je jí ze všeho nejpovědomější. Babička Stěhovalová byla prostě časově nezaostřená. To znamená, že když jste s ní mluvili v srpnu, pravděpodobně vám naslouchala v dubnu. Nejlepší způsob, jak se s ní dorozumět, bylo říci jí něco teď a doufat, že na to zareaguje, až její mysl příště poputuje kolem.
Bábi pokusně zamávala Babičce rukou před nevidoucíma očima.
„Už je zase ta tam,“ řekla.
„No, jestli to tedy nemůže vzít Magráta, je tady Milča Fajnadějná, víte, ta z Dílů,“ řekla Kmotra Vařbujónová. „To děvče umí vzít za práci. A když dovolíte, šilhá ještě víc než Magráta.“
„No, na tom není nic špatného. Když čarodějka šilhá, může jí to být jenom k dobru,“ přikývla Bábi Zlopočasná.
„Jo, jenže to taky musí umět využít,“ zabručela Stařenka Oggová. „Stará Gerta Šimůnková taky šilhala a pamatujete si? Všechna zlá zaříkadla vždycky vrhala na špičku vlastního nosu. Lidi si nesmějí myslet, že můžou klidně namíchnout čarodějku, protože ta si pak prostě zamumlá sama pro sebe několik kleteb a upadne jí vlastní nos. To nesmíme dovolit!“
Znovu se všechny zahleděly do ohně.
„Předpokládám, že Desideráta si nezvolila svou nástupkyni sama?“ řekla Kmotra Vařbujónová.
„To by tak nějak nešlo,“ zavrtěla hlavou Bábi Zlopočasná. „Takhle se to u nás nedělá.“
„Já vím, ale Desideráta tady žila přece jen tak jako napřeskáčku. Víte, kvůli tomu zaměstnání, myslím. Vždyť byla pořád někde v cizích krajích.“
„Já nemám cizí kraje ráda,“ zabručela Bábi.
„Ale v Ankh-Morporku jsi byla,“ upozornila ji opatrně Stařenka. „To je taky cizí kraj.“
„Ne, to tedy není. Jenom je to strašný kus cesty odsud. To vůbec není totéž jako cizí kraj. Cizí kraj je tam, kde na tebe huhlají v nesrozumitelném jazyce, cpou do sebe různé podivné blafy a uctívají, abys věděla, předměty,“ odsekla jí Bábi Zlopočasná, tato diplomatka dobré vůle. „Cizí kraj může být i někde nedaleko, zvlášť když si nedáš pozor. Fí,“ dodala zamyšleně. „Vždyť ona si z těch cizích krajů mohla přivézt prakticky cokoliv.“
„Kdysi mi přivezla moc hezký modrobílý talíř,“ zavzpomínala Stařenka Oggová.
„To je ono,“ napadlo najednou Kmotru Vařbujónovou. „Někdo by měl zajít do její chalupy a porozhlédnout se tam. Měla tam dost hezkých věcí. Je to hrozné pomyšlení, představit si, že by tam vlezl nějaký lump a vyraboval to.“
„Já si nedovedu představit, že by se nějaký lump odvážil vloupat čarodějce do — “ začala Bábi, ale najednou zmlkla, jako když utne.
„No, vlastně ano,“ pokračovala najednou až podezřele krotce. „To je skvělý nápad. Já na to dohlédnu sama.“