„Samozřejmě že šiji nepamatuješ!“ vykřikovala. „Naše máma ji vyhodila z domu, když jí bylo třináct. Obě jsme byly ještě děti. Ještě dnes si vybavuju ty strašlivé hádky! Vždycky jsem to poslouchala z postele a zakrývala si hlavu peřinou! Byla to sobecká a bezohledná poběhlice!“
„Ale vždycky jsi přece říkala, že když jsme byly mladší, byla jsem poběhlice já!“ vskočila jí Stařenka do řeči.
Bábi zaváhala, protože Stařenčina slova ji momentálně vyvedla z rovnováhy. Pak popuzeně zamávala rukou.
„To jsi samozřejmě byla,“ řekla přezíravě, „ale ty jsi k tomu nikdy nepoužívala magii, nebo ano?“
„Já to nepotřebovala,“ odpověděla jí Stařenka s pyšným úsměvem. „Většinou stačilo, když jsem si na sebe vzala takové ty šaty, které mi padaly z ramen, a bylo to.“
„Já vím, dolů z ramen a pláč sebou do trávy, co?“ prskla Bábi. „Jenže ona k tomu používala magii! A k tomu ještě ne nějakou obyčejnou magii. Oh, jak ta byla svéhlavá a umíněná!“
Stařenka Oggová se už už chystala říci: Cože? To myslíš, jako že nebyla zásadová a cílevědomá jako ty, Esme? Jenže se zarazila ještě včas. Nikdo s trochou rozumu nebude škrtat sirčičkami v továrně na výbušniny.
„Chodili si k nám stěžovat otcové různých mladíků z okolí,“ pokračovala Bábi.
„No, na mě si nikdy nikdo stěžovat nepřišel,“ vzdychla si spokojeně rozzářená Stařenka.
„A pořád se prohlížela v zrcadlech,“ nevšímala si jí Bábi. „Byla pyšná jako kočka. Ta se raději dívala do zrcadla než z okna, to byste ji měly vidět.“
„Jak se jmenuje?“
„Líza.“
„To je docela hezké jméno,“ poznamenala Stařenka.
„Jenže teď si říká jinak,“ upozornila je paní Gogolová.
„To bych se vsadila, že si říká jinak!“
„A to ona, tedy je-li to ona, vládne tomuhle městu?“ podivila se Stařenka.
„Jo, panovačná, to taky byla vždycky!“
„Ale proč by chtěla vládnout městu?“
„Má své plány,“ odpověděla paní Gogolová.
„A marnivá? Ta byla marnivá,“ sdělovala Bábi dál jen tak všeobecně světu.
„Věděla jsi, že je tady?“ zeptala se Stařenka.
„Měla jsem takový pocit. Zrcadla!“
„Zrcadlová magie není tak špatná,“ protestovala Stařenka. „Udělala jsem s pomocí zrcadla různé věci. Se zrcadlem si může člověk užít spoustu psiny.“
„Ona nepoužívá jedno zrcadlo,“ upozornila ji paní Gogolová.
„Oh?“
„Používá dvě.“
„Oh! Tak to je něco jiného.“
Bábi Zlopočasná zírala na hladinu vody. Z temné plochy se na ni dívala její vlastní tvář.
Tedy, ona alespoň doufala, že to je její tvář.
„Cítila jsem, že nás celou tu dobu, kdy jsme byly na cestě sem, pozoruje,“ řekla. „Tam je nejšťastnější, uvnitř zrcadel. Uvnitř zrcadel, kde přizpůsobuje lidi k obrazu svých pohádek a příběhů.“
Strčila do obrazu na hladině holí. „Musela se na mě dokonce podívat i v Desiderátině domě těsně před tím, než přišla Magráta. Není to příjemná věc, když místo svého vlastního obrazu najednou vidíte někoho jiného.“
Odmlčela se. „A kde je vlastně ta Magráta?“
„Myslím že kmotřičkosudičkuje,“ odpověděla jí Stařenka. „Tvrdila, že s tím nebude potřebovat pomoci.“
Magráta se cítila poněkud dotčená. Jenže byla taky trochu vystrašená. Když byla Magráta dotčená, bylo to pro lidi dost nepříjemné. Bylo to, jako kdyby na vás útočila vlhká utěrka.
„Dávám ti své čestné slovo,“ prohlásila. „Na ten ples nemusíš, jestli se ti tam nechce.“
„Nedokážete je zastavit,“ odpověděla Eliška zachmuřeně. „Já dobře vím, jak to v tomhle městě chodí.“
„Podívej, vždyť už jsem ti řekla, že nikam chodit nemusíš!“
Pak se na chvilku zamyslela.
„A není tady náhodou někdo jiný, koho by sis vzala raději?“ zeptala se nakonec.
„To ne. Já moc lidí neznám. Nemám možnost se seznámit.“
„Dobrá,“ přikývla Magráta. „Tím lip. Myslím, že nejlepší bude, když tě vezmeme s sebou a odvezeme tě někam… někam jinam.“
„Není nikde jinde, už jsem vám to řekla. Tady je kolem jen bažina. Jednou nebo dvakrát jsem to sama zkusila, a oni pro mě pokaždé poslali vozku. Oni nebyli zlí. Myslím vozku, sloužící a tak. Oni mají jenom strach. Všichni se bojí. Myslím, že se bojí dokonce i sestry.“
Magráta se rozhlédla po stínech, které halily celou místnost.
„Čeho?“ zeptala se.
„Říká se, že tady mizí lidé. Když nějak rozzlobí prince. Něco se jim prostě stane. V Genověje každý velmi slušný,“ vysvětlovala Eliška kysele. „A nikdo nekrade a nikdo nemluví nahlas a v noci nikdo nevychází z domu, jedině na Tlusté úterý.“ Povzdechla si. „Tedy řeknu vám, že tam bych se šla podívat hrozně ráda. Na karneval. Jenže oni mě vždycky drží zavřenou doma. Já jen slyším, jak se to odehrává ve všech ulicích města, a myslím si, že to je den a noc, kdy Genova vypadá tak, jak by měla vypadat pořád. Ne pár lidí, kteří tančí v palácích, ale všichni lidé a roztančené město.“
Magráta se otřásla. Najednou měla pocit, že domů je to hrozně daleko.
„No, možná že s touhle věcí budu potřebovat trochu pomoct,“ řekla.
„Máte přece kouzelnou hůlku,“ upozornila ji Eliška.
„Občas jsou chvíle, kdy ti pouhá kouzelná hůlka nestačí,“ zavrtěla hlavou Magráta. Vstala.
„Ale řeknu ti jedno,“ pokračovala. „Tenhle dům se mi nelíbí. Tohle město se mi taky nelíbí. Popelko?“
„Prosím?“
„Ty na ten ples jít nesmíš. Na to sama dohlídnu —“
Obrátila se.
„Říkala jsem vám to,“ zamumlala Eliška se sklopenýma očima. „Nikdy je neslyšíte.“
Jedna ze sester stála na vrcholu schodiště vedoucího do kuchyně. Její nehybný pohled se upíral přímo na Magrátu.
Říká se, že každý člověk se alespoň vzdáleně podobá nějakému zvířeti. Magráta měla možná v duchu blízko nějakému malému chlupatému tvorečkovi. Pocítila hrůzu všech malých hlodavců, kteří se ocitli tváří v tvář nehybnému pohledu smrti. Tím výhružným pohledem byla k Magrátě vysílána i další poselství: marnost pokusu o útěk, nesmyslnost odporu, nevyhnutelnost zapomnění.
Věděla, že není s to udělat cokoliv. Nohy jí vypověděly poslušnost. Bylo to, jako kdyby s tím nehybným pohledem přicházely povely, které přijímala její mícha. Ten pocit naprosté bezmocnosti hraničil s dokonalým klidem a šťastnou odevzdaností…
„Nechť požehnání navštíví tento dům.“
Sestra se otočila mnohem rychleji, než by to dokázal kterýkoliv člověk.
Bábi Zlopočasná otevřela dveře dokořán. „Ale jeminkote,“ zahřměla. „A božíčku.“
„Jasně,“ přisvědčila Stařenka Oggová, která vyplnila dveřní rám za Bábi. „Božíčku taky.“
„Jsme jen dvě ubohé žebrácky,“ pokračovala Bábi a rázným krokem si vykračovala napříč kuchyní.
„Prosíme od domu k domu o nějakou almužnu,“ sekundovala jí Stařenka Oggová. „Ne že bysme šly rovnou sem, to ani nápad, aby si někdo náhodou nemyslel.“
Chytily Magrátu z každé strany pod paží a zvedly ji do vzduchu.
Bábi otočila hlavu.
„A co vy, slečno?“