„Děláme to večer co večer,“ bránil se druhý sloužící.
Bouda se rozezněla hlasitým smíchem. Je všeobecně známá skutečnost, že jakákoliv a sebenevinnější poznámka, kterou pronese čerstvě ženatý či provdaný člen libovolné pracovní komunity, vyvolá okamžité záchvaty veselí mezi jeho, nebo jejími, staršími a cyničtějšími kolegy. To se stává i v případech, že všichni zúčastnění mají po osmi nohou a žijí na dně čpavkového oceánu na velké a studené planetě. Tak to prostě ve vesmíru chodí.
„Hlavně si to co nejvíc užij,“ radil mladíkovi druhý vozka zachmuřeně,“ když se všichni usadili k jídlu. „Začíná to polibky na rozloučenou, koláči, odkrojenými kůrkami, a než se vzpamatuješ, jsou to zbytky od oběda, studenej zadek a přemoudřelá tchýně.“
„Jak já to vidím,“ začal první vozka, „všechno záleží na tom, jak si to —“
Ozvalo se zabušení na dveře.
Pomocný sloužící, který byl ve společnosti nejmladší, vstal a šel otevřít.
„Je to nějaká baba,“ oznámil. „Co chceš, babo?“
„Co takhle hlt pití?“ zaskřehotala Stařenka Oggová. Pozvedla džbán, kolem kterého se šířil mrak odpařujícího se voňavého alkoholu, zamávala s ním a zapískala na papírovou írkačku.
„Cože?“ zeptal se sloužící.
„To je ale ostuda, že musíte dnes večer pracovat, mládenci. Vždyť je svátek! Jupííí!“
„Co se to tam děje,“ začal starší vozka a v tom okamžiku dostihl alkoholový mrak i jej. „U všech bohů! Co je v tom džbáně?“, „Voní to jako rum, pane Travisi.“
Starší kočí zaváhal. Z ulic do boudy doléhala hudba a smích, protože první průvody lidí už se vydaly na cestu. Na nebi se rozzářily první pestrobarevné rakety. Tohle nebyla noc, která se dala prožít bez hltu alkoholu.
„Jaká roztomilá stařenka,“ prohlásil.
Stařenka Oggová znovu zamávala džbánem. „Na zdraží!“ zvolala. „Šábles hoře! Rum vás skol!“
To, čemu by se dalo říkat klasická čarodějka, se objevuje ve dvou základních druzích. V složitém a jednoduchém nebo řečeno trochu jinak: ta první má dům plný magických předmětů a ta druhá ne. Magráta měla od přírody sklony patřit do té první kategorie. Vlastnila kompletní sbírku magických nožů, z nichž každý měl střenku příslušné barvy a čepel pokrytou runami. S těmi noži se dalo dělat všechno, co se obvykle s magickými noži dělá, a ještě jste s nimi mohli nakrájet zeleninu či ukrojit chleba.
Ve většině kuchyní, které nějakou dobu fungují, najdete jeden prastarý nůž, jehož rukojeť je už silně ohmataná, čepel obroušená do podoby banánu a je tak ostrý, že sáhnout potmě do zásuvky s noži je totéž jako lovit plovoucí jablka v akváriu s piraňami.
Magráta měla ten syůj zastrčený za opasek. V tomto okamžiku se vznášela deset metrů nad zemí, jednou rukou se držela násady koštěte a druhou okapové roury. Nohy jí visely v prostoru. S létajícím koštětem by mělo být vloupání hračka. Jak se ale zdálo, tohle nebyl ten případ.
Nakonec se jí podařilo sevřít rouru oběma nohama a rukou se zachytit kamenného chrliče. Zasunula nůž mezi obě křídla okna a poměrně rychle vyhákla západku. Po jisté dávce vzdychání a mručení se dostala dovnitř, opřela se o stěnu a lapala po dechu. Před očima se jí dělaly modré hvězdičky, jako kdyby jí na sítnici dozníval ohňostroj, který křižoval oblohu venku.
Bábi se jí několikrát znovu ptala, jestli šije vážně jistá, že chce tohle dobrodružství podniknout. A Magráta překvapila sama sebe, když si uvědomila, že šije skutečně jistá. I v případě, že by se hadí ženy potulovaly po domě. Být čarodějkou, to mimo jiné znamená chodit i na místa, kam se vám ale ani trochu nechce.
Otevřela oči.
Tamhle byly šaty, navlečené na krejčovské panně uprostřed místnosti.
Nad Genovou se rozzářila klačská svíce. V sametové temnotě vybuchly zelené a rudé hvězdy a hedvábí pošité drahým kamením se v barevném příšeří zalesklo.
Byly to nejkrásnější šaty, jaké kdy Magráta viděla.
S ústy vyschlými jako troud se plížila kupředu.
Nad močálem se převalovala vlahá mlha.
Paní Gogolová zamíchala obsahem kotle.
„Co dělají?“ zeptal se Sobota.
„Snaží se zastavit ten příběh,“ odpověděla. „A nebo… možná, že ani ne…“
Vstala.
„Tak nebo tak, teď nadešel náš čas. Pojďme na mýtinu.“
Podívala se Sobotovi do tváře.
„Máš strach?“
„Já… vím, co přijde pak,“ odpověděl muž-zombie. „I když vyhrajeme.“
„Oba to víme. Ale měli jsme dvanáct let.“
„Ano, to je pravda. Měli jsme dvanáct let.“
„A Eliška se stane vládkyní města.“
„Ano.“
V boudě kočích a sloužících se zatím Stařenka Oggová skvěle bavila s personálem. Vycházeli, jak později řekla, jako maison en flambé.
Pomocný sloužící se nepřítomě usmál na stěnu a sesul se k zemi.
„Tyhle mladý nneska,“ prohlásil první kočí, který se pokoušel ze džbánu vylovit svou paruku, „neumyj… neujme… nevědí, jach pít…“
„Nemáte psí chlup, pane Travisi?“ zeptala se Stařenka a znovu mu naplnila sklenici. „Nebo šupinu z aligátora, nebo jak tomu říkáte ve zdejším kraji?“[32]
„Řek bychsem,“ prohlásil první sloužící, „neměli bysme zašít připravovad chošár, so řícháš?“
„Já bych řekla, že máte dost času dát si ještě jednu,“ odpověděla mu Stařenka Oggová.
„S…rávně,“ přikývl energicky vozka, „Do je velko… ryse. Ob…ravdu velko…ryse. Tak a tejďkom na vás pa…pa…ní Ohohó…“
Magráta o takových šatech často snila. Kdesi v hlubinách své duše, vždycky pozdě v noci, tančila s princi. Ne s takovým zakřiknutým, upracovaným princem, jako byl Verénce tam u nich doma, ale s těmi skutečnými, kteří mají nebesky modré oči a bflé zuby. A v takových chvílích na sobě mívala právě takové šaty. A seděly jí.
Prohlížela si nabírané rukávy, bohatě zdobený živůtek, jemnou bílou krajku. Jak daleko byla tahle nadýchaná krása od jejích… no… Stařenka Oggová jim začala říkat „Magráty“, ale byly to kalhoty, a nesmírně praktické.
Jako kdyby záleželo na tom, jestli něco je, nebo není praktické.
Stála tam dlouho a prohlížela si tu krásu.
Když jí pak po tváři začaly stékat slzy, které ve světle raket měnily barvy, vytáhla nůž a začala šaty řezat na malé kousky.
Prvnímu kočímu klesla hlava přímo do jeho obložených chlebů.
Stařenka Oggová poněkud nejistě vstala. Rozhlédla se po ležících tělech. Protože byla ve své podstatě velmi laskavá, podložila ještě mladšímu sloužícímu hlavu parukou. Pak vyšla z boudy.
K nedaleké zdi se tiskla temná postava.
„Magráto?“ sykla Stařenka.
„Stařenko?“
„Postarala ses o šaty?“
„A postarala ses ty o sloužící?“
„Takže výborně,“ přikývla Bábi Zlopočasná, která se vynořila ze strnu jako duch. „Teď už zbývá jen kočár.“
Po špičkách a s přehnanou opatrností přešly do přístřešku, pod nímž stál kočár, a Bábi otevřela dvířka. Závěsy hlasitě zaskřípaly.
32
Pozn. překl.: Všechny tyhle pověry o rychlém vystřízlivění s pomocí podobných praktik sice znějí jako skvělá věc, ale. kdyby někdo z vás přišel na takovou, která opravdu funguje, a dal by si ji patentovat, byl by okamžitě kilometry za vodou.