„Pssst!“ zasykla Stařenka.
Na polici u stěny byl kus svíčky a balíček sirek. Magráta po několika pokusech svíčku zapálila.
Kočár se rozzářil jako vánoční stromeček.
Byl strašlivě přezdobený, jako kdyby někdo vzal docela obyčejný kočár a pak ho v uměleckém šílenství přeplácal záplavou dřevořezeb a kbelíky zlaté barvy.
Bábi Zlopočasná ho obešla kolem dokola.
„Trochu okázalý,“ zněl její komentář.
„Mně to připadá jako věčná škoda, zničit něco takového,“ ozvala se Stařenka smutně. Vyhrnula si rukávy, zamyslela se, zvedla sukni a její lem si zastrčila do flanelových spodních kalhot.
„Někde tady musí být kladivo nebo palice,“ řekla a začala se rozhlížet po policích.
„To nemůžeš! To by dělalo příliš mnoho hluku!“ varovala ji Magráta. „Počkej chvilku…“
Vytáhla od pasu tolik pohrdanou hůlku, pevně ji sevřela a mávla s ní směrem ke kočáru.
Na zlomek vteřiny se v přístřešku roztočil vzdušný vír.
„Tak to mě vopláchni,“ zabručela užasle Stařenka Oggová. „Něco takového by mě nikdy nenapadlo.“
Na podlaze ležela velká oranžová dýně.
„To nic nebylo,“ odpověděla Magráta a dovolila si do hlasu přimíchat jistou dávku pýchy.
„Aha! Tak tady máme kočár, který už nikdy nevyjede,“ zajásala Stařenka.
„Hej… poslyš, nemohla bys to udělat i s koňmi?“ zeptala se Magráty Bábi.
Magráta zavrtěla hlavou. „Hm, já si myslím, že by to bylo příliš kruté.“
„Máš pravdu, děvče, máš pravdu,“ přikývla Bábi. „Nic neomluví krutost páchanou na bezbranných zvířatech.“
Oba hřebci ji pozorovali s jistou dávkou koňské zvědavosti, když otvírala plaňková dvířka jejich stání.
„Tak marš ven,“ řekla. „Tam někde venku jsou velké louky plné šťavnaté zelené trávy.“ Vrhla rychlý pohled na Magrátu. „Dostali jste magrátskou amnestii.“
Nezdálo se, že by to na koně mělo nějaký vliv.
Bábi si povzdechla. Pak vylezla na dřevěnou stěnu oddělující stání, natáhla se, každou rukou chytila jednoho koně za ucho a pomalu a ohleduplně si přitáhla jejich hlavy tak, aby měla uši v úrovni úst.
Něco jim zašeptala.
Hřebci otočili hlavy k sobě a podívali se jeden na druhého.
Pak se obrátili k Bábi.
Ta se na ně ušklíbla a přikývla.
Pak…
Je naprosto nemožné, aby kůň zrychlil z klidu do trysku v jediném okamžiku, ale těmhle se to skoro podařilo.
„Co jste jim to, pro všechno na světě, řekla?“ zeptala se užaslá Magráta.
„Kouzelné koňské slovo,“ odpověděla Bábi. „To se Jasoň Ogg naučil od svého předchůdce a já zase od Jasoně. Vždycky to zabere.“
„On to prozradil?“ zeptala se Stařenka.
„Ano,“ přikývla spokojeně Bábi.
„Cože, řekl ti je celý, doslova?“
„Jo,“ přikývla Bábi s kamenným výrazem podruhé.
Magráta zastrčila hůlku nazpět za pas. Jak to udělala, snesl se k zemi čtverec bílé látky.
Ve světle svíčky zazářily lesklé kamínky a zablýsklo hedvábí. Magráta se rychle sehnula a sebrala látku ze země, jenže Bábi Zlopočasné uniklo máloco.
Povzdechla si.
„Magráto Česneková…“ začala.
„Ano,“ přikývla odevzdaně Magráta. „Já vím. Jsem zmoklá slepice.“
Stařenka ji konejšivě popleskala po rameni.
„Nic si z toho nedělej,“ řekla. „Dnes večer za sebou máme skvělý kus práce. Elišce hrozí nebezpečí, že by ji poslali na ples, asi tak, jako že… že… že se stane královnou.“
„Šaty nemá, sloužící nemá, vozkové nejsou k použití, z kočáru je dýně a koně jsou tytam,“ libovala si Bábi. „Chtěla bych ji vidět, jak se dostane z tohohle. Příběhy? Pch!“
„Co uděláme teď?“ zeptala se Magráta, když se vyplížily ze dvora.
„Vždyť je Tučný oběd!“ upozornila je Stařenka. „Nejžhavější noc v roce!“ Ze tmy se pomalu vyloudal gilver a začal se Stařence třít o nohy.
„Já myslela, že se ten svátek Líza pokouší zničit, zadupat do země,“ řekla Magráta.
„To by se zrovna tak mohla pokusit zašlápnout potopu,“ ušklíbla se Stařenka, „nebo se postavit na hlavu a tančit kankán.“
„Mně osobně se to tancování po ulicích moc nelíbí,“ řekla Bábi. „Kolik jsi vlastně vypila toho rumu?“
„Ale jdi, Esme, no tak,“ odbyla ji Stařenka. „Říká se, že ten, kdo si nedokáže v Genově užít, je pravděpodobně mrtvý.“ Pak si vzpomněla na Sobotu. „A já mám dojem, že si v Genově může člověk užít nějakou tu psinu, i když je mrtvý.“
„A neměly bychom přece jen raději zůstat tady. Pro jistotu?“ zeptala se Magráta.
Bábi Zlopočasná zaváhala.
„Co myslíš, Esme?“ nadhodila Stařenka Oggová. „Myslíš, zeji pošlou na ples v dýni, co? Chytnou pár myší, připřáhnou a hurá… co? Hehehe!“
Myslí Bábi Zlopočasné přeběhl obrázek obou hadích sester a ona znovu zaváhala. Ale koneckonců, byl to opravdu dlouhý den. A bylo přece nesmyslné, když jste se nad tím zamysleli, aby to děvče…
„Tak dobrá,“ souhlasila. „Ale já žádný kankán netančím, rozumíš, Gyto Oggová?“
„Na ulici se tančí všechno možné,“ přikývla Stařenka. „A tanců je.“
„A taky banánového pití, co?“ řekla Magráta.
„Máme šanci milion k jedné, že na nějaké narazíme,“ odpověděla jí Stařenka se šťastným úsměvem.
Lilith de Tempscire se usmála sama na sebe do dvojitého zrcadla.
„Ach bože, no tohle!“ řekla. „Žádný kočár, žádné šaty, žádné koně. Co si teď ubohá stará kmotřička počne? Božíčku. A asi taky jemináčku.“
Otevřela malé kožené pouzdro, takové, v jakém by skvělý hudebník nosil svou nejdražší pikolu.
Uvnitř byla hůlka, dvojče té, kterou opatrovala i Magráta. Vytáhla ji a několikrát zatočila jejími konci, a tak posunula zlaté a stříbrné prstence do nové polohy.
To zacvakání zaznělo mnohem ošklivěji než kterýkoliv známý opakovači mechanismus.
„A nemám nic jiného než jedinou dýni,“ politovala se ještě Lilith.
Je tady totiž podstatný rozdíl mezi živými a neživými věcmi. Ty první se sice mění na něco jiného velmi těžko, ale není to zcela nemožné. Je to otázka toho, upravit vlastně mentální podobu živého tvora, a té se pak už snadno přizpůsobí zbytek. Jenže neživé věci, jako například dýně — a těžko by si kdo dokázal představit něco méně živého než dýni — se nedají proměnit na něco jiného obyčejným kouzlením. Na to je třeba skutečná, plnohodnotná a velká magie.
Pokud si ovšem molekuly onoho předmětu nepamatují čas, kdy ještě nebyly dýní…
Zasmála se a bilion jejích odrazů, zmenšujících se v křivce zrcadlového vesmíru, se zasmálo s ní.
Tučný oběd se už v posledních letech neslavil ve středu Genový. Zato chýše a chatrče obklopující vnějším kruhem velké bílé budovy byly plné pochodní, ruchu a veselí. Všude byli tanečníci, pojídači ohně, barevné peří a lesklé penízky. Čarodějky, jejichž představa o tom, jak se rozšoupnout, pocházela z domova a omezovala se na velmi umírněný Morrisův tanec, stály na přeplněném chodníku a zíraly s pokleslými bradami na průvod, který procházel kolem.
„Támhle jsou tančící › kostlivci!“ upozorňovala Stařenka, když se středem ulice zatočilo několik strašidelných postav.