„To nejsou kostlivci,“ vysvětlovala jí Magráta, „ale jenom lidé v černých trikotech, na kterých mají namalované kosti.“
Bábi Zlopočasnou někdo strčil do boků. Zvedla oči do rozesmáté tváře neznámého černého muže. Podával jí kamenný džbán. „Dej si, kotě, a pošli to dál.“ Bábi si džbán vzala, na krátkou chvilku zaváhala, ale pak si dala pořádný hlt. Strčila do Magráty a podala jí džbán. „Frght! Ďžisííra!“
„Cože?“ vykřikla Magráta do zvuku břeskné kapely procházející právě kolem.
„Ten muž si přeje, abychom se napily a poslaly to dál.“
Magráta se podívala na hrdlo džbánu. Pokusila se je zcela nesmyslně otřít okrajem svých šatů navzdory evidentní skutečnosti, že jakékoliv bacily byly tou strašnou lihovinou.vypáleny už dávno. Sotva do kapaliny namočila jazyk a pak strčila do Stařenky Oggové.
„Kvíízathuuunáá!“ zasípala a začala si rychle osušovat oči.
Stařenka přitiskla džbán k ústům a pozvedla ho dnem hodně vysoko. Po nějaké chvilce do ní Magráta strčila podruhé.
„Myslela jsem, že ho máme podat dál,“ upozornila Stařenku.
Stařenka si otřela ústa a podala teď už podstatně lehčí džbán jednomu ze sousedů — vysoké postavě stojící po její levici.
„Tak, tady je to, příteli,“ řekla.
DĚKUJI VÁM.
„Máte překrásný kostým. Ty kosti jsou namalovány tak, že vypadají jako živé.“
Stařenka se otočila a chvíli pozorovala procesí žonglérů s pochodněmi a polykačů ohně. Pak jí kdesi vzadu v hlavě zacvakalo a něco jí došlo. Rychle se otočila.
Vysoký cizinec byl pryč.
Pokrčila rameny.
„Co budeme dělat teď?“ zeptala se.
Bábi Zlopočasná upřeně pozorovala skupinku tanečníků limba, kteří se pohybovali těsně nad zemí. Mnoho tanců na podobných karnevalech má jednu vlastnost — velmi otevřeně předvádějí to, co takové věci jako například májky jen vzdáleně naznačují. A dělají, jako že to zakrývají lesklými penízky.
„Teď už se nebudeš nikdy na záchodku cítit v bezpečí, co?“ ušklíbla se na Bábi Stařenka. U nohou jí seděl Silver, napjatě pozoroval tanečnice oblečené jen do trochy peří a pokoušel se přijít na to, co by s tím měl dělat.
„Ale ne, já myslela na něco jiného. Myslela jsem na to, jak… jak žijí příběhy. A teď… myslím, že bych si docela ráda dala něco k jídlu,“ odpověděla jí Bábi slabým hlasem. Mírně se zapotácela. „A myslím opravdu pořádné jídlo, ne zbytky vyškrabané ze dna nějakého jezírka. A nestojím taky o žádné ty noblesy ala cuisine.“
„Když vy máte hrozně malý smysl pro dobrodružství, Bábi,“ obrátila se k ní Magráta.
„Já nejsem proti dobrodružství, do určité míry,“ bránila se Bábi, „ale jsem proti němu zásadně, když jím.“
„Kousek odsud je místo, kde dělají chlebíčky 8 aligátorem,“ řekla Stařenka a odvrátila pohled od průvodu. „Věřily byste tomu? Aligátor v chlebíčku.“
„To mi připomíná jeden vtip,“ řekla Bábi Zlopočasná. V jejím podvědomí něco hlodalo.
Stařenka Oggová začala kašlat, ale marně.
„Ten muž vešel do hostince,“ začala Bábi a pokoušela se ignorovat svou rostoucí nejistotu, „tam uviděl velkou ceduli a na té bylo napsáno ‚Podáváme chlebíčky všech druhů‘. A on povídá: Tak mi udělejte chlebíček s aligátorem a mrskněte sebou.“
„Já si myslím, že takové chlebíčky nejsou příliš laskavé k aligátorům,“ upustila Magráta svůj názor do těžké odmlky, která nastala.
„A já vždycky říkám, že není nad to pořádně se zasmát,“ přikývla Stařenka.
Lilith se usmála na Elišku stojící ztraceně mezi hadími sestrami.
„A takové ošklivé šaty,“ říkala právě. „A dveře do pokoje byly zamčeny. C-c. Jak se to jenom mohlo stát?“
Eliška upírala pohled do země.
Lilith se usmála na sestry. „Dobrá,“ řekla, „budeme si muset poradit co nejlépe s tím, co máme. Hmm? Sežeňte mi… sežeňte mi dvě krysy a dvě myši. Vím, že vy dvě vždycky najdete nějakou krysu a myš. A přineste taky tu velkou dýni.“
Zasmála se. Nebyl to šílený vzteklý jek zlé víly, která byla poražena, ale naopak příjemný smích člověka, který si právě vychutnal dobrý žert.
Podívala se na hůlku.
„Ale ze všeho nejdříve,“ řekla a upřela pohled do bledé Eliščiny tváře, „sem přiveďte ty ošklivé mužské, kteří se nechali tak ošklivě opít. To je neuctivé. A když člověk nemá úctu, nemá nic.“
Cvakání hůlky byl jediný zvuk, který rušil hrobové ticho kuchyně.
Stařenka Oggová zírala na nápoj ve vysoké sklenici, který stál před ní na pultě.
„Vůbec nechápu, proč do toho musí strkat to malé paraple,“ odfoukla si a vstrčila si do úst koktajlovou třešni. „Víte, jak to myslím, to chtějí, aby do toho pití nenapršelo, nebo co?“
Usmála se spokojeně na Magrátu s Bábi, které nevesele zíraly na průvod procházející kolem.
„Tak se trochu seberte,“ zahlaholila. „V životě j sem neviděla pár tak protažených ksichtů, j ako máte teď vy.“
„To, co piješ, je čistý rum,“ upozornila ji Magráta.
„Mně to budeš povídat,“ rozzářila se Stařenka a bohatýrsky si přihnula. „Šup s tím pod kravatu!“
‘ „Bylo to příliš snadné,“ prohlásila najednou Bábi.
„Bylo to tak snadné, protože jsme to udělaly my,“ vysvětlila jí pyšně Stařenka. „Když je třeba něco udělat, my jsme na to ty správný holky! Ukaž mi někoho jiného, kdo by s tím byl hotový tak rychle jako my? Zvláště s tím kočárem, no?“
„To není dobrý příběh,“ vrtěla hlavou zamyšlená Bábi.
„Ale, vytentuj se na příběhy,“ odpověděla jí Stařenka rozmarně. „Příběh se dá vždycky změnit.“
„Jenom na těch správných místech,“ vrtěla hlavou Bábi. „A co když jí sehnali nové šaty a koně a kočár a prostě všechno?“
„Kde? A kdy?“ vykulila na ni oči Stařenka. „Je svátek. A už na to stejně nebyl čas. Ples začíná každou chvilku.“
Prsty Bábi Zlopočasné vybubnovávaly do okraje malého stolku složitý rytmus.
Stařenka si povzdechla.
„A co teda?“
„Takhle se ty příběhy nechovají,“ nedala se odbýt Bábi.
„Poslyš, Esme, jediná magie, která tady teď funguje, je magie hůlky. A hůlku má Magráta.“ Stařenka hodila bradou k Magrátě. „Nemám pravdu, Magráto?“ „Hm,“ přikývla Magráta. „Neztratila jsi ji, že ne?“ „Ne, ale —“ „Tak vidíš.“
„Jenže… hm…, jak bych vám to… Eliška mi řekla, že má dvě kmotřičky…“
Ruka Bábi Zlopočasné dopadla se zaduněním na stůl. Stařenčina sklenička vyskočila a převrátila se. „To je pravda!“ vykřikla Bábi. „Byla skoro plná. Vždyť jsem z toho sotva upila,“ stěžovala si Stařenka popuzeně. „Pojďte!“
„Bylo tam víc než dvě třetiny a ty —“
„Gyto!“
„Copak jsem řekla, že nejdu? Já jenom říkala, že —“
„Okamžitě!“
„A nemohla bych tomu chlápkovi říct, aby mi rychle donesl ještě jednu novou —“
„Gyto!“
Čarodějky byly zhruba v půli ulice, když z vjezdu velkého domu vyjel kočár a rychle se pustil směrem k paláci.
„To přece není možné!“ vyděsila se Magráta. „Vždyť jsme se ho zbavily!“