„Měly jsme ho nasekat na drobno,“ zabručela Stařenka. „Z dýně se dá upéct skvělý —“
„Doběhli nás,“ řekla pomalu Bábi a zastavila se.
„Nemůžete proniknout do vědomí koní?“ zeptala se Magráta.
Čaroděky se soustředily.
„Ale to nejsou koně,“ ozvala se po chvilce Stařenka. „Mám takový pocit, jako kdyby to byly…“
„Krysy proměněné v koně,“ doplnila ji Bábi, která uměla lézt lidem do hlav ještě lépe než jim lézt na nervy. „Cítí se stejně jako ten nešťastný vlk. Vědomí jako ukázkový ohňostroj.“ Zamrkala při pocitech, do kterých se vcítila.
„Vsadila bych se,“ řekla Bábi po chvilce zamyšleně, když kočár zahnul smykem za roh, „že bych dokázala udělat to, aby kočáru upadla všechna čtyři kola.“
„To není ono,“ ozvala se Magráta, „a navíc je uvnitř Eliška!“
„Možná že by tady byl ještě jeden způsob,“ ozvala se Stařenka. „Znám někoho, kdo jim dokáže udělat v hlavě pořádný zmatek.“
„Kdo?“ vyzvídala Magráta.
„No, ještě že máme pořád svoje košťata,“ nevšímala si jí Stařenka. „Tak je alespoň snadno dohoníme, co?“
Čarodějky přistály v uličce těsně vedle paláce několik minut před tím, než tam dorazil kočár.
„Mně se to nelíbí,“ vrtěla hlavou Bábi. „Něco tahového by udělala Líza. To po mně nemůžete chtít. Vzpomeňte si na toho vlka!“
Stařenka zvedla Silvera z jeho pelechu mezi štětinami koštěte.
„Vždyť Silver je stejně napůl člověk,“ řekla. „Pch!“
„A kromě toho to bude jenom na krátký čásek, i když se na tom budeme podílet všechny tři,“ pokračovala Stařenka. „A navíc bude zajímavé zjistit, jestli to skutečně funguje.“
„To ano, ale není to správné“ trvala na svém Bábi.
„No, mně se zdá, že ve zdejším kraji to správné je,“ odporovala jí Stařenka.
„Kromě toho,“ přihlásila se Magráta s dalším argumentem, „nemůže to být špatné, když to děláme my. My jsme ty dobral“
„Oh, to je pravda,“ přikývla Bábi. „Já na to na minutku skoro zapomněla.“
Stařenka ustoupila. Silver, který si uvědomil, že se od něj něco očekává, se posadil.
„Uznáte, že nás v téhle chvíli těžko napadne něco lepšího, Bábi,“ řekla Magráta.
Bábi zaváhala. Ale pod veškerým odporem, který cítila, se začínal zvětšovat plamínek zájmu o ten nápad. Kromě toho se ona a Silver už několik let srdečně a z celého srdce nenáviděli. Takže on je skoro lidský, ano? Tak mu toho dejme líznout a uvidíme, jak se mu to bude líbit… Při téhle myšlence se zastyděla. Ale opravdu jenom trošičku. „No tak dobrá.“ Soustředily se. Jak věděla i Líza, změnit tvar nějakého objektu je jedna z nejsložitějších magií vůbec. Ale když je onen objekt živý, je to snazší. Vždyť každý živý tvor ví, jak vypadá. Stačí mu změnit vědomí.
Silver zažíval a protáhl se. Ke svému úžasu zjistil, že se protahuje pořád dál.
Dráhy jeho kočičího vědomí zaplavil příliv víry. Najednou pevně věřil tomu, že je člověkem. Neměl jen dojem, že je člověk, věřil tomu naprosto bezvýhradně. Nesmírná síla neochvějné víry zaplavila jeho morfologické pole, překonala jeho námitky a přepsala konstrukční plány jeho samého.
Zpět proudily nové instrukce a pokyny.
Jestliže je člověk, nepotřebuje srst. A měl by být větší…
Čarodějky ho fascinovaně pozorovaly.
„Nevěřila jsem, že to dokážeme,“ ozvala se Bábi.
… nepotřebuje špičaté uši, vousy jsou příliš dlouhé…
… potřebuje víc svalů a většina kostí není v pořádku, mají nesprávný tvar, tyhle nohy musí být delší…
A pak bylo všechno hotovo.
Silver se rozvinul z klubka a poněkud nejistě vstal.
Stařenka na něj zírala s otevřenými ústy.
Pak jí oči o něco klesly.
„Můj ty Tóny kolenatej!“ vyrazila ze sebe.
„Myslím, že dobře uděláme, když si na něm raději hned představíme ještě nějaké šaty.“
To už bylo celkem snadné. Když byl Silver oblečen k její spokojenosti, Bábi přikývla a ustoupila o krok.
„Dobrá,“ řekla, „Magráto, už můžeš otevřít oči,“ řekla.
„Já je ještě nezavřela.“
„No, tak to jsi měla.“
Silver se pomalu otočil a na zjizvené tváři mu pohrával slabý, líný úsměv. Jako člověk měl přeražený nos a slepé oko mu překrývala černá páska. To zdravé oko mu však planulo jako hříchy andělů a v jeho úsměvu se ukrýval pád svatých. Alespoň těch ženského pohlaví.
Možná to byly feromony, nebo snad způsob, jakým se mu vlnily svaly pod černou koženou kazajkou. Silver vysílal do okolí jistý druh temně ďábelské sexuality, a to v sfle mnoha megawattů. Stačilo se na něj jen podívat a karmínovou nocí zapleskala temná křídla hříchu.
„Oh, Silvere,“ vzdychla Stařenka.
Otevřel ústa. Zableskly špičáky.
„Vrauuul,“ zavrčel.
„Rozumíš mně?“
„Jisstě, Sstařennkoo.“
Stařenka Oggová se musela opřít o zeď.
Ozval se zvuk přibližujícího se spřežení. Na konci ulice se objevil kočár.
„Běž a zastav ten kočár!“
Silver se znovu pomalu usmál a vyrazil uličkou.
Stařenka se začala ovívat kloboukem.
„Fííí,“ vypravila ze sebe. „Když si představím, že jsem ho škrabala na břiše… Žádný div, že ty jeho kočičí dámy po nocích tak ječí.“
„Gyto!“
„Hele, ty jsi nám ale pořádně zčervenala, Esme.“
„Nemůžu jenom popadnout dech,“ ohradila se Bábi.
„To je ale psina. Dýcháš úplně jinak, než kdybys kus cesty běžela.“
Kočár drkotal ulicí.
Kočí a sloužící si vůbec nebyli jistí tím, co jsou vlastně zač. Mysli jim divoce kmitaly sem a tam. V jedné chvíli byli muži a mysleli na sýr a kusy slaniny, a vzápětí byli myši a nechápali, proč na sobě mají kalhoty.
A co se týkalo koní… koně jsou často tak trochu nepříčetní a to, že byli současně krysami, jim situaci ani v nejmenším neulehčovalo.
To znamená, že mysl ani jednoho z nich nebyla v tom nejstabilnějším stavu, když ze stínů vystoupil Silver a zašklebil se na ně.
„Vrrraou,“ prohlásil.
Koně se pokusili zastavit, jenže když se vám na paty mačká kočár, je to nemožné. Oba vozkové ztuhli hrůzou.
„Vrrraou?“
Kočár sjel ke kraji ulice, zavadil bokem o zeď domu a vozkové s výkřiky spadli z kozlíku. Silver jednoho z nich zvedl za límec kabátu a několikrát s ním zatřásl, zatímco se splašení koně pokoušeli vysvobodit z postraňků.
„Chtěl jsi prrchnout, ssrsstnatá hrrračičko?“ ušklíbl se.
Za vyděšenýma očima bojovali o nadvládu muž a myš. Jenže se snažili zbytečně. Prohráli by, ať by zvítězil ten či ten. Jak se zmítali mezi oběma póly svého vědomí, viděli střídavě buď rozšklebeného obrovského kocoura, nebo dvoumetrového svalnatého a jednookého rváče.
Myší omdlel[33]. Silver do něj několikrát strčil pro případ, že by se ještě pohnul…
„Prroberr sse, myššiččko…“…a ztratil o něj zájem.
Dvířka kočáru zaskřípala, na okamžik se zasekla a pak se otevřela.
„Co se děje?“ zeptala se Eliška, jejíž hlava se objevila v temném otvoru. „Vraouuú!“