V tom okamžiku zasáhla Silvera do temene hlavy bota Stařenky Oggové.
„Tak to tedy ne, hošku,“ prohlásila rezolutně. „Já chci,“ odsekl jí Silver zamračeně. „To ty vždycky, v tom je celý tvůj problém,“ ušklíbla se Stařenka a usmála se na Elišku. „Vystup si, má drahá.“
Silver pokrčil rameny a pak se dal pomalu na odchod, přičemž za sebou jednou rukou vlekl bezvědomého vozku.
„Co se to děje?“ stěžovala si Eliška. „Oh. To je Magráta. To jsi udělala ty?“
Magráta si dovolila kratičký okamžik stydlivé pýchy.
J ekla jsem ti přece, že nebudeš muset na ples.“ Eliška se rozhlédla kolem pochroumaného kočáru a pak se obrátila zpět k čarodějkám.
„Nemáš s sebou ve voze některou z těch hadích žen, že ne?“ zeptala se Bábi. Magráta sevřela hůlku. „Šly napřed,“ odpověděla Eliška. Na něco si vzpomněla a tvář se jí zachmuřila.
„Lilith proměnila skutečné kočí v brouky,“ zašeptala. „Víte, oni nebyli tak zlí! Přinutila sestry donést nějaké myši a ty přeměnila v lidi a pak řekla, že rovnováha je rovnováha, a sestry přitáhly vozky a ona je proměnila v brouky a potom… potom je rozšlápla…“
Zděšeně se odmlčela.
Na nebi vybuchla další vlna pestrobarevných raket, ale v ulici visela bublina zděšeného ticha.
„Čarodějky přece lidi nezabíjejí,“ vydechla Magráta.
„Tady jsme v cizích krajích,“ zamumlala Stařenka Oggová a odvrátila se.
„Já si myslím,“ řekla Bábi Zlopočasná, „že bys odsud měla co nejrychleji zmizet, mladá dámo.“
„A oni jí pod nohou jen tak zapraskali…“
„Máme koštata,“ navrhla Magráta. „Můžeme odsud zmizet všechny.“
„Ona by za vámi něco poslala,“ zavrtěla malomyslně hlavou Eliška. „Znám ji. Něco ze zrcadla.“
„Tak s tím budeme bojovat,“ rozohnila se Magráta.
„Ne,“ zamyslela se Bábi. „Ať už se má stát cokoliv, má se to stát tady. Pošleme tuhle mladou dámu někam do bezpečí a pak… pak uvidíme.“
„Jenže když někam odjedu, ona to hned pozná,“ bránila se Eliška. „Dnes večer mě čeká na plese. A když se neobjevím, začne mě hledat.“
„To má asi pravdu, Esme,“ obrátila se Stařenka k Bábi. „Když se jí chceš postavit, bude lepší, když se to stane na místě, které si vybereš sama. Nestojím o to, aby nás v noci, jako je tahle, pronásledovala. Chtěla bych ji vidět, až se k nám bude blížit.“
V temnotě nad nimi se ozvalo pleskání křídel. Ze tmy se snesl velký černý stín a klouzavým letem přistál na dlažbě. I v temnotě bylo vidět, jak mu blýskají oči. Zíral na čarodějky pohledem plným očekávání. V jeho očích se odráželo mnohem víc inteligence, než by se u zástupce drůbeže předpokládalo.
„To je kohout paní Gogolové,“ řekla Stařenka.
„Nikdy si nejsem tak docela jistá, co to je,“ zabručela Bábi. „Hrozně bych si přála vědět, kde vlastně stojí.“
„Myslíte, jestli na straně dobra, nebo zla?“ zeptala se Magráta.
„Je dobrá kuchařka,“ uvažovala nahlas Stařenka. „Nevěřím, že člověk, který umí vařit jako ona, může být nějak zvlášť zlý.“
„Mluvíte o té ženě, která žije v močálech?“ zeptala se Eliška. „Slyšela jsem o ní vyprávět všechno možné.“
„Je trochu příliš ochotná měnit mrtvé lidi v zombie,“ přemítala Bábi. „A to není správné.“
„No, my jsme právě proměnily kocoura v osobu — teda v lidskou osobu,“ opravila se Stařenka, ta neúnavná zastánkyně a milovnice koček, „a to taky není zrovna v pořádku. Myslím, že to má hodně daleko k něčemu, co by bylo správné.“
„Ano, ale my jsme to udělaly s těmi nejlepšími úmysly,“ ohradila se Bábi.
„Dobře, ale samy zatím nevíme, jaké úmysly měla paní Gogolová —“
Z temné uličky se ozvalo zavrčení. Stařenka vykročila tím směrem a vzápětí se ze tmy ozval její přísný hlas.
„Fuj! Okamžitě ho polož!“
„Můůj! Můůj!“
Legba popošel kousek po ulici, pak se zastavil a s pohledem plným očekávání k nim otočil hlavu.
Bábi se poškrabala na bradě, kousek poodstoupila a prohlédla si Magrátu s Eliškou. Pak se otočila a rozhlédla se kolem.
„Hmm,“ zabručela. „Líza čeká, že vás uvidí, že?“
„Umí vyhlédnout z každého zrcadla nebo zrcadlové plochy,“ upozornila ji nervózně Eliška.
„Hmm,“ broukla znovu Bábi. Strčila si prst do ucha a zatřepala s ním. „No, Magráto, ty jsi tady kmotrička sudička. Co je nejdůležitější věc, kterou musíme udělat?“
Magráta v životě nehrála karty.
„Postarat se, aby byla Eliška v bezpečí,“ odpověděla okamžitě, i když v duchu nesmírně užasla nad tím, jak Bábi náhle připustila, že to byla přece jen ona, Magráta, kdo dostal kouzelnou hůlku. „To je přece základem kmotřičkovství.“
„Myslíš?“
Bábi Zlopočasná se zamračila.
„Víš,“ začala po chvilce, „vy dvě jste asi tak stejně velké…“
Magrátě ještě zlomek vteřiny prodlel na tváři nechápavý výraz, ale ten se vzápětí změnil v masku hrůzy.
Rychle o krok ustoupila.
„Někdo to udělat musí,“ zapředla Bábi.
„Ne! Ne! To se nemůže podařit! To se opravdu nemůže povést! Ne!“
„Magráto Česneková,“ prohlásila Bábi Zlopočasná se slavnostním výrazem, „ty půjdeš na ples!“
Kočár proletěl kolem rohu po dvou kolech. Na kozlíku stál Silver, kýval se sem a tam a s divokým úsměvem práskal bičem. Tohle bylo ještě lepší než jeho klubíčko s rolničkou…
Uvnitř kočáru seděla Magráta, vklíněná mezi obě starší čarodějky, a hlavu si svírala v dlaních.
„Co když se Eliška ztratí v močálech?“
„S tím kohoutem, který jí ukazuje cestu? Těžko. Ta bude v močále paní Gogolové bezpečnější než na plese, to jsem si naprosto jistá,“ uklidňovala ji Stařenka.
„Tak to ti pěkně děkuju!“ „Nemáš zač,“ umála se na ni Stařenka. „Každý musí poznat, že to není ona, ale já!“ „S tou maskou to nepozná nikdo,“ odbyla ji Bábi. „Ale moje vlasy! Mají špatnou barvu!“ „To maličko přibarvíme, žádný problém,“ poklepala ji Stařenka po paži.
„Nemám ty správné… tvary!“ „Mohly bychom —“ Bábi zaváhala. „Nemohla by ses… no víš… trochu víc nadechnout a vypnout?“ „Ne!“
„Máš zásobní kapesník, Gyto?“ „No, myslím, že bych si mohla utrhnout kus spodničky, Esme.“ „Ohó!“ „Tu máš!“
„A ty skleněné střevíce mi vůbec nesedí!“ „Zato mně sedí jako ulité,“ libovala si Stařenka. „Zkoušela jsem si je.“
„Možná, ale já mám mnohem menší nohu než ty!“
„To je pravda,“ přikývla Stařenka. „Natáhni si ze dva ze tři páry mých punčoch a budou ti akorát.“
Když byla Magráta tímto způsobem zbavena všech argumentů, použila v zoufalství ještě ten poslední.
„Ale já nevím, jak se mám na takovém plese chova!i“
Bábi Zlopočasná připustila, že to neví ani ona. Obrátila se ke Stařence a tázavě pozvedla obočí.
„Ty jsi chodívala po tancovačkách, když jsi byla mladší,“ řekla.
„No,“ zamyslela se společenská poradkyně Stařenka Oggová, „je to jednoduché. Klepneš vždycky toho mužského vějířem — máš svůj vějíř? — a říkáš věci jako ‚Ale jděte!‘ nebo ‚1 vyjeden!‘. Taky je dobře se hodně chichotat. A mávat řasami. A špulit pusu.“