„Promiňte, ehm, pane,“ řekl sloužící, „koho mám ohlásit?“
JSEM ZDE INKOGNITO.
Dveřník si nebyl tak docela jistý, co slyšel, ale tím, že slyšel slova, si jistý byl.
„Hm… dobrá…“ zamumlal. „Tak račte dál… tedy, hm.“ Pak se mu tvář poněkud rozjasnila. „Skvělá maska, pane.“
Pozoroval, jak temná postava sestoupila po schodišti, a pak se pro jistotu opřel o nejbližší sloup.
Dobrá, tak to by bylo. Vytáhl z kapsy kapesník, sundal si napudrovanou paruku a otřel si čelo. Cítil se, jako kdyby právě jen o vlas unikl, a nejstrašnější na tom bylo to, že nevěděl čemu.
Opatrně se rozhlédl kolem a nenápadně vycouval do předpokoje, kde se napůl ukryl za sametovým závěsem, protože to bylo místo, kde si mohl vychutnat vlastnoručně ubalenou cigaretu.
Tu však vzápětí málem spolkl, když před ním po červeném koberci tiše jako duch přešla další postava. Byl to muž v masce divokého piráta, který jako by právě přepadl loď s nákladem černého koženého zboží určeného pro ty nejnáročnější zákazníky. Přes jedno oko měl černou pásku. Druhé mu blýskalo jako zlomyslný smaragd.
Sloužící si rychle strčil nedopalek za ucho pod paruku.
„Promiňte, milorde,“ zvolal, rozběhl se za mužem a jemně, ale rozhodně ho uchopil za paži. „Musím vidět vaši po… vaši po…“
Muž sklopil pohled k ruce, která mu spočívala na předloktí. „Vrrraaou?“ „Vaši… pozvánku…“ Muž otevřel ústa a zasyčel. „Zajisté,“ vypravil ze sebe sloužící a ustoupil s rychlostí člověka, který v žádném případě není placen za to, aby bránil ve vstupu šílenci v černé kůži a se zuby ostrými jako jehly, „předpokládám, že jste jeden z Agových přátel, že?“
„Vrrraou.“
„Pak je všechno v pořádku… v nejlepším pořádku…, ale pán zapomněl na masku…“
„Vrrraou?“
Sloužící zoufale ukázal k vedlejšímu stolu, na němž se kupily masky připravené pro hosty.
„Princ trvá na tom, aby měl na dnešním plese každý masku,“ pokračoval zpocený sloužící. „Ehm. Třeba by tady i pán našel něco, co by se mu líbilo?“
Vždycky se najde nějaký takový, pomyslel si v duchu. Na pozvánce je sice velkým ozdobným písmem napsáno „vlastní masku“ a ještě je to vyzlaceno, ale vždycky se najde pár idiotů, kteří si myslí, že to se mluví o někom, kdo má půjčovnu kostýmů. A tenhle pravděpodobně plenil města v čase, kdy se měl raději učit číst.
Snědý muž se zastavil nad maskami. Ty lepší už byly rozebrány dřívějšími hosty, ale nezdálo se, že by to hromotlukovi vadilo.
Ukázal.
„Chci tu,“ řekl.
„Ehm… to… skvělý výběr, můj pane. Dovolte, já vám ji pomohu —“
„Vrrraou!“
Sloužící ucouvl a svíral si vlastní paži.
Muž se na něj chvilku zle díval, pak si natáhl masku přes obličej a podíval se na sebe očními otvory do zrcadla.
To je, k sakru, opravdu zvláštní, pomyslel si sloužící. Teda, já myslím, že to není ten druh masky, jakou si chlapi vybírají. Ti mají sklony spíš k lebkám, kohoutům, býkům a takovým věcem. Ale masku kočky?
Ještě podivnější na tom bylo, že když maska ležela na stole, vypadala právě jen jako papírová hlava rezavé kočky. Jenže teď, když šiji nasadil tajemný cizinec, to byla… no, pořád ještě hlava kočky, ale zároveň něco víc, byla o poznání více kočičí a mnohem zlověstnější, než se původně zdálo.
„Vždyccky jssem ssi přřál být zrrzavý,“ řekl muž.
„Na vás vypadá skvěle, pane,“ zatrylkoval sloužící.
Muž v masce natáčel hlavu hned na tu, hned na onu stranu a bylo na první pohled jasné, že se mu ten pohled líbí.
Silver si sáni pro sebe tiše a šťastně zamňoukal a vmísil se do plesajícího davu. Toužil po tom dát si něco k jídlu, s někým se poprat a pak… no dobrá, to se uvidí.
Pro vlky, prasata a medvědy, kteří si myslí, že jsou lidé, je to tragédie. Pro kočku je to zkušenost.
A navíc, v téhle nové podobě byla mnohem větší legrace. Už nejméně deset minut po něm nikdo nehodil starou botu.
Obě čarodějky se rozhlédly po místnosti.
„To je divné,“ zavrtěla hlavou Stařenka. „To vůbec není to, co bych očekávala od královské ložnice, věříš?“
„A tohle je královská ložnice?“
„Na dveřích je koruna.“
„Aha.“
Bábi si prohlížela výzdobu.
„A co ty vůbec víš o královských ložnicích?“ nadhodila pak spíš proto, aby řeč nestála. „Vždyť jsi nikdy v žádné nebyla.“
„A co když ano?“ nedala se Stařenka vyvést z klidu.
„Ale nebyla!“
„Pamatuješ si na korunovaci mladého Verence? Když nás všechny pozvali do paláce?“ zeptala se jí Stařenka. „Když jsem si odskočila na — napudrovat nos, zahlídla jsem otevřené dveře, takže jsem tam vlezla a tak trochu se tam porozhlídla.“
„To je zrada na králi. Za to by tě mohli vsadit do vězení,“ oznámila jí Bábi odměřeně a dodala zvědavě: „A jak to tam vypadalo?“
„Moc nóbl. Mladá Magráta ani neví, o co přichází. A bylo to tam mnohem útulnější a pohodlnější než tady, to tedy musím říct.“
Základní barva pokoje byla zelená. Zelené stěny, zelená podlaha. V místnosti byla velká skříň a noční stolek. Dokonce i malá postelová předložka, která byla také zelená. Světlo dovnitř pronikalo oknem, ve kterém bylo zasazeno nazelenalé sklo.
„Je to jako na dně rybníka,“ ušklíbla se Bábi. Zamračila se. „A všude je tady plno much!“ Chvilku se zastavila, jako kdyby o něčem velmi vážně přemýšlela, a řekla: „Hmm…“
„Agův rybník,“ zabručela Stařenka.
Všude kolem byla skutečně mračna much. Bzučely na okně a bezcílně poletovaly sem a tam pod stropem.
„To bude asi krasavec, když má takovýhle vkus!“ ušklíbla se Stařenka. „Určitě bude vypadat jako nějaká stará ropucha!“
„Já tě slyšela,“ přikývla Bábi. Ohnala se po tlusté masařce.
„No, nevím jak ty, ale mě ani nenapadlo, že by v královské ložnici byly mouchy,“ zabrumlala Stařenka.
„Postel by tady ale na druhou stranu zase být měla,“ doplňovala ji Bábi.
Jenže ta tam nebyla. Zato tam bylo něco, co jim nedávalo pokoje. Byl to velký kulatý dřevěný poklop zasazený v podlaze. V průměru měl něco přes dva metry. Byla na něm dvě obyčejná madla.
Přistoupily k němu. Ze dřeva se vzneslo další hejno much a s bzukotem se rozptýlilo po místnosti.
„Myslím na jednu pohádku,“ řekla Bábi Zlopočasná.
„Taky mě napadla,“ přiznala Stařenka a hlas jí zněl o něco vážněji než obvykle. „Je o tom děvčeti, co si vzalo toho muže a on jí řekclass="underline" můžeš si v paláci chodit kam chceš a nesmíš otevřít tady ty dveře. A ona je otevřela a zjistila, že zamordoval všechny své předchozí…“
Hlas se jí vytratil.
Bábi upřeně pozorovala poklop a zamyšleně se při tom škrabala na bradě.
„Podívej, vezmi to takhle,“ řekla Bábi, která se v poslední chvíli pokoušela chabou logikou obelstít silnou pravděpodobnost. „Co bychom tam mohly najít, aby to bylo ještě horší než to, co si už teď představujeme?“
Přistoupily k poklopu a každá se chopila jednoho madla.