O pět minut později vyšla Bábi Zlopočasná se Stařenkou Oggovou z Agovy ložnice. Bábi za sebou zavřela velmi potichu. Mlčky zíraly jedna na druhou.
„A sakra mejdlo,“ ulevila si Stařenka a obličej měla stále ještě nezdravě bílý.
„Tak je to,“ přikývla Bábi. „Příběhy!“
„Už jsem o takových… lidech, jako je on, slyšela, abys věděla, ale nikdy jsem tomu nevěřila. Fuj. Moc by mě zajímalo, jak vypadá.“
„No, takhle od pohledu se to většinou nepozná,“ zavrtěla hlavou Bábi.
„No, alespoň to vysvětluje ty mouchy,“ pokračovala Stařenka.
Najednou vyděšeně zvedla ruku k ústům.
„A naše Magráta je tam dole s ním!“ zasténala. „A dobře víš, co se nakonec stane. Oni se potkají a —“
„Vždyť jsou tam stovky dalších lidí,“ uklidňovala ji Bábi. „O tom se nedá říct, že by to bylo nějak intimní. Než se všichni potkají a než —“
„Ano… jenže když si pomyslím, že by na ni měl jenom sáhnout… víš, co myslím? Muselo by to být, jako když sáhneš na —“
„Myslíš, že se dá Eliška považovat za princeznu?“ zamyslela se Bábi.
„Cože? Aha. Jo. Pravděpodobně ano. Tady v cizích krajích. Proč?“
„To znamená, že se tady jedná o víc než jeden příběh. Líza si jich nechává odehrávat několik najednou,“ usoudila Bábi. „Vzpomeň si. Tady se nejedná o to, aby se jeden druhého dotkli. Musí se políbit.“
„Musíme okamžitě tam dolů!“ prohlásila Stařenka bojovně. „Musíme to zastavit! Tedy, podívej, víš dobře, že já nejsem nijak prudérní, ale… fuj… to…“
„Hej, vy tam, stařeno!“
Čarodějky se obrátily. Malá tlustá žena v červené róbě a přehnaně vysoké bílé paruce na ně nadutě zírala přes okraj liščí masky.
„No?“ vyštěkla Bábi.
„Ano, má paní,“ zpražila ji tlustá dáma. „Jak se to chováš? Poroučím ti, abys mě okamžitě dovedla do dámské úpravny! A vy! Co to děláte? Co si to dovolujete?“
To platilo Stařence Oggové, která ji pomalu obcházela a kritickým pohledem studovala její šaty.
„Máte velikost padesát, možná dvaapadesát, že?“ usmála se na ni nakonec Stařenka.
„Cože? To je ale drzost!“
Stařenka si zamyšleně zamnula bradu. „No, nevím,“ řekla nakonec. „Mně se nikdy červená na šaty nelíbila. Nemáte náhodou něco v modré, že ne?“
Rozzuřená žena se otočila a pokusila se Stařenku udeřit vějířem, ale v té chvíli jí na rameno poklepala štíhlá ruka.
Otočila se a zírala přímo do tváře Bábi Zlopočasné.
Ještě když upadala jakoby do sna, slyšela z dálky hlas, který říkaclass="underline" „Dobrá, takže já mám vystaráno. Ale má určitě větší číslo než padesátku. Kromě toho, kdybych já měla takový obličej, ani ve snu by mi nenapadlo vzít si na sebe červenou…“
Lady Valencie Aranžmánová odpočívala v prostorách vyhrazených ženám, které se potřebovaly upravit. Sejmula si masku a vylovila z hlubin výstřihu zatoulanou pihu krásy. Pak se natáhla za sebe a dolů a pokusila se upravit si honzíka, který jí při tanci sklouzl stranou. Tím začala provádět jedno z nejkurióznějších ženských cvičení, jaká se ve vesmíru objevila. Vynechat můžeme jen ty planety, na kterých někdo vymyslel kalhotkový podvazkový pás.
Kromě toho, že byla lady Aranžmánová stejně přizpůsobivý příživník jako například bršlice — kozí noha, byla všeobecně celkem neškodná osoba. Vždycky navštěvovala různé podniky pro vyšší třídu, jejichž výtěžky byly určeny na charitativní účely, a chlubila se tím, že zná křestní jména téměř všech svých sloužících — alespoň těch čistších. A vzato kol a kolem byla laskavá ke zvířatům, a někdy, když byly umyté a nepříliš hlučné, dokonce i k chudým dětem. Jedno s druhým, vlastně si ani nezasloužila to, co na ni teď čekalo. Byl to však osud, který měla dnešní noci Matka Příroda v zásobě pro kteroukoliv ženu přibližně stejných proporcí jako Bábi Zlopočasná. Smůla lady Aranžmánové byla v tom, že ona byla první žena vhodné velikosti.
Uvědomila si, že se za ní někdo objevil.
„Promiňte, paní.“
Jak se ukázalo, byla to malá nechutná žena z té nejnižší společenské vrstvy, které na tváři pohrával široký podlézavý úsměv.
„Co chceš, stará?“ řekla lady Valencie.
„Promiňte,“ usmála se Stařenka Oggová ještě víc. „Ale moje přítelkyně támhle, by s vámi ráda prohodila pár slov.“
Lady Valencie se otočila a její pyšný pohled…
…se srazil s modrookým hypnotickým zapomněním.
„Co je tady ta věc, co se tváří jako druhý zad—, ehm, zadní díl?“
„To je honzík, Esme.“
„Je to pěkně nepohodlné, to ti řeknu. Pořád mám pocit, že se na mě zezadu někdo mačká.“
„No ale ta bílá ti opravdu sluší.“
„To tedy ne! Jediná barva pro správnou čarodějku je černá. A v té paruce je.pekelné horko. Koho napadlo nosit na vlastní hlavě pětatřicet centimetrů cizích vlasů?“
Bábi si nasadila masku. Byla to orlí hlava z bílého peří přizdobená penízky.
Stařenka si poopravila jakési těžko popsatelné drobnosti kdesi pod svou krinolínou a narovnala se.
„Heršoft, že nám to ale sekne!“ zabroukala spokojeně. „To peří, co máš na hlavě vypadá skvěle.“
„Nikdy jsem nebyla marnivá,“ Bábi Zlopočasná si přihladila sukni. „Ty to víš nejlíp, Gyto. O mně nikdo nemohl říct, že bych byla marnivá.“
„To je pravda, Esme,“ přikývla Stařenka.
Bábi se zatočila dokola.
„Dobrá. Takže, jste připravena, madam Oggová?“
„Jistě. Pojďme, lady Zlopočasná.“
Taneční parket byl přeplněný. Z každého sloupu a stěny visely bohaté ozdoby, ale všechny byly v černé a stříbrné, což byly barvy festivalu Samedi Nuit Mort. Orchestr hrál na balkoně. Tanečníci vířili sem tam. Hluk byl ohlušující.
Číšník s podnosem plným nápojů najednou zjistil, že je číšníkem s podnosem prázdných sklenic. Rozhlédl se kolem a pak, když sklopil oči, padl mu zrak na malou lišku v rudých šatech a vysoké bílé paruce.
„Mrskni sebou, synu, a naservíruj nám další,“ požádala ho Stařenka mile. „Vidíte ji, vaše milosti?“
„Je tady příliš mnoho lidí.“
„Dobrá a vidíte alespoň prince?“
„Jak to mám vědět? Všichni na sobě mají masky.“
„Ty, poslyš, a není támhleto stůl s jídlem?“
Množství méně pohyblivých nebo více hladových genovských šlechticů se shromáždilo kolem dlouhého stolu se studeným bufetem. Většina z nich vzápětí utržila nějakou tu ránu do žeber a zaslechla zhruba ve výši své hrudi monotónní huhlání: „…po. zor na ty záda… uhněte prosím… procedila bych se… dovolte…“
Stařenka Oggová se protlačila až ke stolu a lokty vybojovala místo i pro Bábi Zlopočasnou.
„To je sortiment, mrkáš na drát, co?“ zaradovala se. „Hele koukni, co říkáš tomu, jaký tady mají malý kuřata?“ Uchopila talíř.
„To jsou křepelky.“
„Vážně? Dám si tři. Hej, čárlí čan!“
Obrátil se k ní jeden z lokajů.
„Máte nějakou nakládanou zeleninu?“
„Obávám se, že nikoliv, madam.“