„Ale fuj,“ řekla Stařenka a opřela se přitom o hlavu svého partnera. „To bych laději olízla ropuchu.“
„Zdá se, že je to přesně můj typ,“ ozval se Casanovlez mírně přitlumeným hlasem. „Vždycky mě přitahovaly dominantní ženy.“
Čarodějky očima sledovaly vířící pár, v němž měli oba oči jen jeden pro druhého.
„Můžu jim podrazit nohy,“ navrhla Stařenka, „žádnej problém.“
„Ne, to nemůžeš. Taková věc se stát nemůže.“
„No dobrá, Magráta má přece rozum… více méně…“ zkoušela to Stařenka dál. „Třeba si všimne, že něco není v pořádku.“
„Když něco dělám, dělám to pořádně, Gyto Oggová,“ odsekla jí popuzeně Bábi. „Nevšimne si ničeho, dokud hodiny neodbijí půlnoc.“
Obě se jako na povel otočily a zvedly pohledy. Bylo sotva devět.
„Ty, poslyš,“ ozvala se po chvilce Stařenka Oggová, „hodiny přece neodbíjejí půlnoc, já bych řekla, že jak v poledne, tak o půlnoci odbíjejí jenom dvanáct. Víš, co myslím? Že je to jenom otázka toho, kolikrát to bouchne.“
Obě znovu zvedly hlavy k hodinám.
Zatím venku v bažinách zakokrhal Legba — černý kohout. Vždycky kokrhal za úsvitu.
Stařenka Oggová vydusala další patro schodů a opřela se o stěnu na odpočívadle; aby si vydechla.
Musí to být někde tady.
„To tě alespoň naučí příště držet jazyk za zuby, Gyto Oggová,“ zabrumlala si sama pro sebe.
„Předpokládám, že jsme ten taneční mumraj opustili proto, abychom si někde uspořádali intimní tetě á tetě?“ ozval se hlas někde těsně za ní. Byl to Casanovlez, který jí oddaně cválal v patách.
Stařenka se pokusila nevšímat si ho a spěchala zaprášenou galerií. Na jedné straně bylo zábradlí ochozu, ze kterého bylo vidět dolů do sálu. A ve stěně o kousek dál…
…úzká dřevěná dvířka.
Stařenka je bez zaváhání vymáčkla ramenem. Uvnitř se téměř v tajemném protikladu k tančícím párům tam dole pohyboval hodinový stroj, který jako by poháněl všechny tanečníky, což bylo, v určitém metaforickém smyslu slova pravda.
Hodiny a hodinové stroje, pomyslela si Stařenka. Jakmile se jednou naučíte všechno o hodinách, naučíte se vlastně všechno.
K sakru, jak já bych si teď přála, abych o nich věděla alespoň něco!
„Velmi útulné,“ zabasoval Casanovlez.
Protáhla se úzkým vchodem dovnitř hodin. Kolem obličeje se jí točila ozubená kolečka, poskakovaly palečníky a vířil neklid.
Chvíli na ně mlčky zírala.
Božíčku. A to všechno jen proto, aby byl Čas rozsekán na co nejmenší kousky.
„Zdá se tady být o chloupek těsněji, než by si člověk představoval,“ ozval se jí Casanovlez odněkud z podpaždí. „Jenže nouze naučila i houslistu pískat kudlu. Pamatuji si na jeden velmi pikantní zážitek z Quirmu, byla tam taková velká klubovka…“
Tak se na to podívejme. Tenhle kousek je spojen s tamtím kouskem, tenhle se otáčí a tady ten se otáčí rychleji, tady ten špičatý kousek se pořád hýbe sem a tam…
Tak dobrá, pomyslela si. Jen se pořádně chyťte toho prvního kousku, který nahmátnete, jak řekl nejvyšší kněz té panně vestálce[34].
Stařenka Oggová si plivla do dlaní, vzala za největší ozubené kolo a zakroutila.
Točilo se dál a bralo ji s sebou.
No maucta! Takže holt…
Pak udělala něco, co by za podobných okolností ani Magráta, ani Bábi Zlopočasná neudělaly. Jenže cesty Stařenky Oggové, které podnikla po moři hrátek mezi pohlavími, ji zavedly mnohem dál než dvakrát kolem majáku a ona neviděla nic ponižujícího v tom, když zneužije ke své pomoci muže.
Zaculila se na Casanovleze.
„Věci by byly v té naší klícce mnohem útulnější, kdybyste mohl tohle kolečko o kus odstrčit,“ řekla. „Jsem si jistá, že vy to dokážete,“ dodala.
„Oh, v tom nevidím žádnou potíž, madam,“ odpověděl jí Casanovlez. Trpaslíci jsou na svou velikost až neuvěřitelně silní. Jak se zdálo, dokázal to bez sebemenších problémů.
Uvnitř mechanismu něco chvilku vzdorovalo a pak se ozvalo hlasité ping. Velká kola se váhavě rozběhla. Malá kolečka zaskřípala v ložiscích. Jakýsi malý, bezpochyby velmi důležitý kousek uvnitř mechanismu se ulomil, vyletěl a odrazil se Casanovlezovi od jeho malé holé lebky.
A velké ručičky se po ciferníku rozběhly mnohem rychleji, než kdy příroda zamýšlela.
Další zvuk kdesi nahoře přinutil Stařenku Oggovou zvednout hlavu.
Její spokojený výraz rychle zmizel. Kladívko, které odbíjelo hodiny, se pomalu zvedalo. Stařenka si uvědomila, že stojí přímo pod zvonem, a v tom okamžiku zazněl první úder.
Dim-dom…
„Já se z toho vopru-!“
…dim-dom…
…dim-dom…
…dim-dom…
Nad močálem se převalovala mlha. A s ní se pohybovaly i stíny. Jejich tvary byly v této zvláštní noci, kdy rozdíl mezi mrtvými a živými byl jenom záležitostí času, velmi nejasné.
Paní Gogolová je cítila mezi stromy. Ty bez domova. Ty hladové. Ty mlčenlivé. Ty zapomenuté lidmi i bohy. Lid mlhy a bahna, jejichž jediná síla se ukrývala kdesi na druhé straně slabosti; jejichž víra byla právě tak neumělá a domácká jako jejich domovy. A také ti lidé z města — ne ti, kteří žili ve velkých bílých domech a jezdili v nádherných kočárech na plesy, ale ti druzí. To byli ti, o nichž se pohádky nepsaly. Pohádky, až na nějaké výjimky, se nezajímají o pasáčky vepřů, kteří zůstanou pasáčky vepřů, nebo o chudičké a ponížené, byť chytré ševce, kteří zemřou ještě chudší, poníženější a zatrpklejší.
Tohle byli ti lidé, kteří umožňovali Kouzelnému království žít, kteří pro ně vařili jídla, leštili podlahy, vyváželi za nocí jeho odpadky, byli tvářemi v jeho zástupech a jejich sny a touhy, byť byly sebeskromnější, nikoho nezajímaly. Neviditelní.
Stejně jako já tady venku, pomyslela si. Připravuji past na bohy.
V mnohovesmíru je možno najít různé druhy vúdú, protože vúdú je víra, kterou můžete stvořit z přísad, jež právě leží kolem. A každý ten druh se nějakým způsobem pokouší přivolat boha do lidského těla.
To je hloupé, pomyslela si paní Gogolová. A nebezpečné.
Vúdú paní Gogolové působilo opačně. Co byl bůh? Ohnisko víry. Když lidé věřili, bůh nabýval na velikosti a síle. Zpočátku pomalu a nenápadně, ale jestliže mohly močály něčemu naučit, naučily trpělivosti. Ohniskem vhodným k přivolání boha mohlo být cokoliv — hrstka pírek ovázaných červenou stužkou, kloubouk a kabát pověšený na několika úlomcích větví… cokoliv. Protože když všichni lidé nebyli prakticky nic, mohlo být nic téměř všechno. A pak jste to museli živit, kolébat a chránit jako husu, kterou vykrmujete na játra. Nechali jste sílu růst, pomalu, opravdu pomalu, a když byl čas zralý, otevřeli jste cestičku… zadem. Člověk si dokázal osedlat boha snáz, než tomu bylo naopak. Jistě, později bude nutno zaplatit cenu, ale tak to bylo vždycky. Podle zkušeností paní Gogolové nakonec skončil na smrtelné posteli každý.
Napila se rumu a podala džbán Sobotovi.
34
Pozn. autora: Tohle je poslední věta z jakéhosi dnes už dávno zapomenutého zeměplošského vtipu, který byl, bohužel, pro další generace nenávratně ztracen.