Na vrcholu schodiště stál Sobota.
A v nastalém tichu do sálu pomalu vniklo dunění bubnu, vedle kterého se zvuky umlklého orchestru zdály stejně nedůležité jako cvrkot cvrčků. Tohle byla ta pravá hudba, která se vám vpalovala až do duše, a každá jiná hudba, ať byla napsána kdekoliv, by vedle ní vypadala jako domácké pobrukování nahluchlého amatéra.
Vlila se do sálu a s ní se tam vplížilo i horko, vlhko a pach nahnilé vegetace. Ve vzduchu bylo tušit aligátory — ne jejich přítomnost, ale jejich úmysly.
Dunění zesílilo. Přidal se k němu složitý protirytmus, který se dal spíš vycítit než zaslechnout.
Sobota si odstranil smítko z klopy svého prastarého kabátu a natáhl ruku.
Zničehonic se mu v ní objevil cylindr.
Pak natáhl druhou ruku.
Jen tak odnikud se najednou v prostoru zhmotnila hůlka se stříbrným kováním, zavířila vzduchem a Sobota ji triumfálně zachytil.
Nasadil si klobouk. Zatočil hůlkou.
Buben zavířil. Jenže se zdálo… možná, že teď to nebyl buben, snad se to sám rytmus vtělil do podlahy sálu, do stěn i do vzduchu. Byl rychlý a žhavý a lidé na parketu zjistili, že se jim nohy pohybují samy od sebe, protože rytmus jim pronikl do nohou přímo zkratkou přes malý mozek, aniž se unavoval brát to oklikou přes uši.
Sobotovy nohy byly také v pohybu.
Tančil dolů po schodech.
Točil se. Skákal. Šosy jeho fraku zavířily vzduchem. Pak přistál u paty schodiště a zadunění jeho podrážek na vyleštěném mramoru zaznělo jako hrom zkázy.
Teprve teď se začali lidé tu a tam hýbat.
Princi poněkud selhal hlas a z hrdla se mu vydralo něco jako zakvákání.
„To nemůže být on! On je přece mrtev! Stráže! Zabte ho!“
S nepříčetným výrazem se otočil ke strážím, stojícím po stranách schodiště.
Velící kapitán zbledl.
„Já, ehm, tedy, jak bych to… nemyslím si, že…“ začal.
„Udělejte to okamžit!.“
Kapitán pozvedl nervózně kuši. Hrot šípu mu před očima opisoval velkou osmičku.
„Říkám okamžitěl“
Tětiva zadrnčela.
Ozval se náraz střely.
Sobota se podíval na hruď, ze které mu trčel opeřený konec střely, pak se usmál a pozvedl svou hůlku.
Kapitán ho pozoroval s výrazem zděšené hrůzy na tváři. Pak odhodil samostříl, otočil se a dal se na útěk. Stačil udělat pouhé dva kroky, než klopýtl a upadl na obličej.
„Ne,“ ozval se hlas za princem. „Takhle musíš zabít mrtvého.“
Kupředu se prodrala Líza Zlopočasná, tvář pobledlou zuřivostí.
„Ty už sem nepatříš,“ zasyčela na Sobotu. „Nejsi součástí tohohle příběhu.“ Zvedla ruku.
Nezřetelné bílé obrysy za ní najednou zvýrazněly, takže ona sama byla ještě zářivější. Napříč sálem proletěl stříbrný blesk.
Baron Sobota napřáhl hůlku. Magie udeřila, ale hůlka ji přitáhla jako tyč hromosvodu a přes baronovo tělo svedla do země. Na černých šatech barona Soboty ještě chvíli probleskovaly stříbrné nitky, ale nakonec zhasly i ty.
„Ne, madam,“ odpověděl jí. „Neexistuje způsob, jak zabít mrtvého.“
Tři čarodějky to všechno pozorovaly od vstupních dveří.
„Vždyť to jsem cítila i já“ řekla Stařenka Oggová. „Mělo ho to roztrhat na kousky.“
„Roztrhat na kousky co?“ zeptala se Bábi. „Močál? Řeku? Svět? Co je to všechno! Ohó, ta má, panečku, za ušima, tahle paní Gogolová!“
„Cože?“ nechápala Magráta. „Jak to myslíte ‚to všechno‘?“
Líza o něco ustoupila. Znovu pozvedla ruku a vrhla na barona další stříbrný blesk. Ten zasáhl baronův klobouk a odrazil se od něj jako pouťová raketka.
„Ty hloupá, ty hloupál“ zabručela Bábi. „Vidělas už poprvé, že to nezabírá, tak proč to zkoušíš dál?!“
„A já myslela, že jste proti ní?“ řekla Magráta.
„To taky jsem! Ale nesnáším lidi, kteří se chovají jako hlupáci. Tenhle druh magie tady není k ničemu, Magráto česneková, dokonce i ty bys dokázala… oh ne! Přece to nebudeš zkoušet ještě jednou…“
Když se i třetí výboj neškodně uzemnil, baron se spokojeně zasmál. Pak pozvedl svou hůlku. Dva dvořané padli k zemi.
Líza Zlopočasná, která pomalu ustupovala, dorazila k úpatí hlavního schodiště.
Baron popošel kupředu.
„Chcete zkusit ještě něco jiného, madam?“ zeptal se.
Líza zvedla obě ruce.
Ucítily to všechny tři čarodějky — ten strašlivý podtlak, tu sací sílu, která vznikla v okamžiku, kdy se pokusila využít veškerou magickou energii v okolí.
Zatím venku zjistil jediný zbylý voják, že už nebojuje s mužem, ale s obrovským rozzuřeným kocourem. To mu ovšem situaci nijak neusnadnilo, naopak. Poskytlo to Silverovi výhodu dalšího páru drápů.
Princ vykřikl.
Byl to dlouhý, slábnoucí výkřik, který skončil zaskřehotáním někde na úrovni podlahy.
Baron Sobota udělal jeden dlouhý a rozhodný krok vpřed a kvákání umlklo v půli.
Bubny jako na povel umlkly.
Pak nastalo skutečné ticho rušené jen šustotem hedvábí, když se Líza rozeběhla vzhůru po schodech.
Za čarodějkami se najednou ozval hlas: „Děkuji vám, dámy. Mohly byste laskavě ustoupit stranou, prosím?“
Ohlédly se. Za nimi stála paní Gogolová a za ruku vedla Popelku. Přes rameno měla přehozenou nabitou kabelu zdobenou veselými výšivkami.
Všechny tři pozorovaly, jak vúdú dáma vede dívku dolů do haly a uličkou mezi mlčícími hosty.
„Tohle taky není správné,“ řekla tiše Bábi Zlopočasná.
„Cože?“ zeptala se stejně tiše Magráta. „Co?“
Baron Sobota udeřil holí do země.
„Znáte mě,“ zvolal. „Vy všichni mě znáte. Víte, že jsem byl zabit. Ale teď jsem tady. Byl jsem zavražděn, a co jste udělali —?“
„A kolik jste toho udělala vy, paní Gogolová?“ zahuhlala zase Bábi. „Ne, tohle nedovolíme!“
„Pst! Neslyším, co říká,“ okřikla ji Stařenka.
„Říká jim, že jestli chtějí, bude jim zase vládnout, on, nebo Popelka,“ vysvětlila jí Magráta.
„Oni si zvolí paní Gogolovou,“ zabručela Bábi. „Bude to jedna z těch Emperorumů magniftkanis, co se o nich tolik mluví.“
„No, vždyť ona není zlá,“ pokývala Stařenka hlavou.
„V močále opravdu není tak špatná,“ přikývla Bábi. „Když s ní je někdo, kdo by ji tak trochu vyvažoval, tak opravdu není špatná. Ale aby paní Gogolová určovala, co má dělat celé město… to není správné. Koneckonců, podívejte se na to takhle — Líza dala ty lidi jenom zabít, ale paní Gogolová je pak poslala ještě štípat dříví a vykonávat domácí práce. Já osobně si myslím, že když má člověk za sebou život plný dřiny, má po smrti tak nějak nárok si v klidu odpočinout, ne?“
„Myslíš jako hezky se natáhnout a pěkně si poležet,“ nadhodila Stařenka.
Bábi se podívala na své bílé šaty.
„Přála bych si mít na sobě své staré šaty,“ řekla. „Černá, to je ta správná barva pro čarodějku.“
Vykročila dolů ze schodů, přiložila ruce k ústům a zavolala:
„Halóó! Paní Gogolová!“
Baron Sobota umlkl. Paní Gogolová se k Bábi obrátila.
„Copak si přejete, slečno Zlopočasná?“