„Máš pravdu,“ říkala zadýchaně Magrátě. V životě jsem Bábi neviděla v takové náladě. Moc legrační. Mohla by být nebezpečná sama sobě.“
„V každém případě je nebezpečná pro všechny kolem,“ řekla Magráta. „Ona je —“
V chodbě před nimi se najednou jako zázrakem objevily hadí sestry.
„Podívej se na to takhle,“ špitla Stařenka do ucha Magrátě, „co by nám vlastně mohly udělat?“
„Nemůžu hady ani vystát,“ odpověděla jí stejně tiše Magráta.
„No, mají ty zuby, to je jasné,“ pokračovala Stařenka, jako kdyby vedla odbornou přednášku. „Spíš jsou to jedovaté tesáky. Tak pojď, děvče. Podíváme se, jestli bychom nenašly nějakou jinou cestu.“
„Nenávidím je!“
„Stařenka zatahala Magrátu, která se nehýbala, za rukáv.
„Tak pojď už!“
„Já je fakt nenávidím.“
„Budeš je moct nenávidět ještě lip, když od nich budeš dost daleko.“
Sestry už byly skoro u nich. Nekráčely, klouzaly po podlaze. Možná že se na ně Líza právě teď příliš nesoustředila, protože se hadům podobaly víc než kdykoliv předtím. Stařenka měla dokonce dojem, že pod kůží jim zahlédla prosvítat kosé tvary šupin. Linie čelistí byla naprosto nesprávná.
„Magráto!“
Jedna ze sester natáhla ruku. Magráta se otřásla.
Hadí sestra otevřela ústa.
V tom okamžiku zvedla Magráta.odhodlaně hlavu a skoro jako ve snu ji udeřila tak silně, že tělo hadí ženy odletělo chodbou několik metrů.
Nebyl to úder, který byste našli v nějaké Cestě, nebo Stezce. Ten úder ještě nikdy nikdo nerozfázoval v knize, ani ho s čelem ovázaným stuhou nenacvičoval před zrcadlem. Tenhle úder měla Magráta přímo z toho nejstaršího lexikonu, který má každý člověk uložený hluboko v podvědomí. Z lexikonu reflexů, kterými nás vybavila Matka Příroda pro přežití.
„Použij hůlku!“ vykřikla Stařenka a vrhla se kupředu. „Neninžuj na ně a použij hůlku. Použij hůlku! Na to ji máš!“
Druhá hadí žena otočila hlavu, aby sledovala pohybující se Stařenku. V některých okamžicích nejsou pouhopouhé reflexy zárukou přežití, protože přesně v tom okamžiku ji Magráta udeřila do týla. Hůlkou. Hadí žena zvláčněla, klesla k zemi a v pádu změnila tvar.
Potíž s čarodějkami je v tom, že nikdy neprchají před věcmi, které opravdu nenávidí.
A potíž s malými chlupatými zvířátky zahnanými do kouta je v tom, že se z nich občas může vyklubat promyka[36].
Bábi Zlopočasná si vždycky říkala, cože je tak zvláštního na měsíci v úplňku. Byl to jen velký zářící kotouč. A měsíc v novu? To nebylo nic jiného než tma.
Jenže napůl cesty mezi těmi dvěma, v době, když byl měsíc na poloviční cestě mezi světy světla a tmy, kdy dokonce i ten měsíc žil jakoby na okraji čehosi… možná že to byl ten pravý čas, kdy v jeho moc mohla uvěřit i čarodějka.
Teď nad močálem plul přesně takový poloviční měsíc.
Lízino zrcadlové hnízdo odráželo studený svit stejně jako odráželo všechno ostatní. Hned vedle byla o stěnu opřená tři košťata.
Bábi uchopila to svoje. Nebyla oblečená do správné barvy a neměla na hlavě klobouk, proto potřebovala něco, co důvěrně znala.
Nic se nehýbalo.
„Lízo?“ zvolala Bábi tiše.
Ze zrcadla na ni vyhlédla její vlastní podoba.
„Teď už to může všechno skončit,“ pokračovala Bábi. „Můžeš si vzít moje koště a já si vezmu Magrátino. Ta může letět se Stařenkou. Paní Gogolová už tě pronásledovat nebude. To jsem zařídila. A tam u nás by se nám další čarodějka moc hodila. Žádné další kmotřičkosudičkování. Žádné další zabíjení lidí jen proto, aby se z jejich dcery stal ubohý sirotek, který se hodí do pohádky. Dobře vím, že jsi to udělala jenom proto. Pojď a vrať se s námi domů. To je nabídka, kterou nemůžeš odmítnout.“
Zrcadlo naprosto nehlučně sklouzlo stranou.
„Ty se pokoušíš být na mě hodná?“ řekla Líza.
„No, nemysli si, že mě to nestojí pěkný kus sebezapření,“ odpověděla jí Bábi mnohem přirozenějším hlasem.
Ve tmě zašustily Líziny šaty a vzápětí vystoupila z temnoty na světlo.
„Tak,“ řekla. „Takže tys porazila tu ženskou z močálů.“
„Ne.“
„Jsi tady ale ty, a ne ona.“
„Pravda.“
Líza vzala z Bábiných rukou koště a pečlivě si ho prohlédla.
„Nikdy jsem něco takového nepoužívala,“ řekla nakonec. „Prostě si na to jen tak sedneš a letíš?“
„No, zrovna s tímhle se nejdřív musíš hodně rychle rozběhnout, než se rozhodne letět,“ odpověděla Bábi, „ale v zásadě jsi vystihla podstatu věci.“
„Hmm. Víš něco o symbolismu košťat?“ řekla Líza.
„Má to něco společného s májkami, lidovými písničkami a takovými věcmi?“
„Samozřejmě.“
„Pak o tom ani nechci slyšet.“
„Jasně,“ přikývla Líza. „To mě mělo hned napadnout.“
Vrátila Bábi koště.
„Zůstanu tady,“ řekla. „Možná že paní Gogolová vymyslela nějaký nový trik, ale to ještě neznamená, že vyhrála.“
„Nic takového. Všechno skončilo, rozumíš?“ oznámila jí Bábi. „Tak to prostě musí být, když už jednou přeměníš obyčejný svět na svět pohádek. Nikdy jsi to neměla dělat. Neměla jsi svět měnit na pohádkové příběhy. Neměla jsi s lidmi jednat, jako kdyby to byly postavy z pohádky, jako nějaké věci. Ale když už s tím jednou začneš, tak bys taky měla vědět, kde příběh končí.“
„Myslíš, že si člověk prostě musí obout červené střevíce a protancovat noc?“ ušklíbla se Líza.
„Jo, něco takového si myslím.“
„Zatímco všichni ostatní pak budou žít šťastně až do smrti?“
„O tom nic nevím,“ odpověděla jí Bábi. „To už záleží jen na nich. Já chci jenom říct, že už to prostě nemůžeš všechno zkusit znovu od začátku. Jednoduše jsi prohrála.“
„Sama nejlíp víš, že Zlopočasné nikdy neprohrávají,“ upozornila ji Líza.
„Jedna z nich se to bude muset dnes večer naučit.“
„Vždyť my už jsme mimo ten příběh,“ začala Líza z jiného konce. „Já, protože… jsem to médium, jehož prostřednictvím se příběhy dějí, a ty, protože na ně nevěříš a bojuješ proti nim. My jsme vlastně někde uprostřed. Ty svobodné a bez povinností —“
Za nimi se ozvaly jakési zvuky. Nad vrcholem schodiště se vynořil nejprve Magřátin a vzápětí i Stařenčin obličej.
„Nepotřebuješ pomoc, Esme?“ začala Stařenka opatrně.
Líza se zasmála.
„Tak tady jsou tvoji hadi, co Esme?“ řekla jízlivě.
„Víš,“ dodala, „ty jsi opravdu úplně stejná jako já. Neuvědomila sis to? Neexistuje myšlenka, která by mi prošla hlavou, aby tě také nenapadla. Nedokázala jsem nic, co bys také netoužila zkusit. Jenže jsi v sobě nikdy nenašla dost odvahy. To je právě ten rozdíl mezi lidmi, jako jsi ty a jako jsem já. My máme dost odvahy uskutečnit to, o čem vy jenom sníte.“
„Ano?“ nadhodila Bábi. „To si opravdu myslíš? Myslíš,si, že já také sním?“
Líza pohnula prstem. Magráta náhle vyplula ze schodištní šachty, přestože se bránila ze všech sil. Zuřivě mávala hůlkou na všechny strany.
36
Pozn. překl.: Promyka indická neboli mungo. Namísto vysvětlivky doporučuji přečíst si povídku R. Kiplinga Rikki-Tikki-Tavi.