Líza se otočila a současně s ní se otočily biliony dalších postav.
„Kdy se dostanu ven?“
AŽ NAJDEŠ TO PRAVÉ ZRCADLO.
Líza Zlopočasná se rozběhla řadou nekonečných odrazů.
Dobrý kuchař je vždycky ráno v kuchyni první a večer odchází poslední.
Paní Příjemná zalila ohně. Rychle spočítala stříbrné příbory a teriny. Pak —
Uvědomila si, že ji někdo pozoruje.
Ve dveřích stál kocour. Byl velký a šedivý. Jedno oko mu plálo zlomyslnou zelení, to druhé bylo potažené šedobílou blankou. Co zbývalo z uší, vypadalo jako okraj poštovní známky. Ale přes to všechno v něm byla jakási nedbalá elegance a z jeho chování vyzařovalo něco jako tebe-klidně-položím-na-lopatky-levou-zadní, což jí bylo až neuvěřitelně povědomé.
Paní Příjemná kocoura chvilku pozorovala. Byla blízkou přítelkyní paní Gogolové a věděla, že podoba a tvar těla jsou jen záležitostí hluboce zakořeněného osobního zvyku, a když je člověk obyvatelem Genový a ještě k tomu v době Samedi Nuit Mort, naučí se spoléhat více na svůj úsudek než na své smysly. „Mám takový dojem,“ řekla a zachvění v jejím hlase by si všiml opravdu jen málokdo, „že by sis dal další porci rybích nohou… é, rybích hlav jsem chtěla říct, co ty na to?“
Silver se protáhl a prohnul hřbet.
„A v lednici mám ještě nějaké mléko,“ pokračovala paní Příjemná.
Silver šťastně zažíval.
Pak se poškrabal zadní nohou za uchem. Humanita — to je krásné místo, když ji můžete na krátký čas navštívit, ale žít by tam nechtěl.
Bylo o den později.
„Zdá se, že hojivá mast paní Gogolové účinkuje,“ řekla Magráta. Zvedla kameninovou nádobu, která byla do poloviny plná čehosi bledě zeleného a podivně hrubého. Hmota měla slabou vůni, která, jak by každý přítomný lehce uvěřil, naplňovala snad celý svět.
„Jsou v tom hadí hlavy,“ poznamenala Stařenka.
„Nepokoušej se mě vyvést z míry,“ odpověděla Magráta. „Vím, že hadí hlava je určitý druh byliny. Řebčík se myslím jmenuje. Je až neuvěřitelné, co všechno se dá z květin udělat.“
Stařenka Oggová, která strávila velmi poučnou, i když poněkud strašidelnou půlhodinku, během níž pozorovala, jak paní Gogolová mast připravuje, neměla to srdce Magrátě vysvětlit, jak se věci mají.
„To je pravda,“ přikývla. „Kytky. Vidím, že ti nic neunikne.“
Magráta zažívala.
Řídil se podle nich prakticky běh celého paláce, i když ani jedna z nich neměla nejmenší chuť někam se rozběhnout. Bábi byla uložena ve vedlejší místnosti.
„Běž a trochu se vyspi,“ řekla Stařenka. „Já za chvíli vystřídám paní Gogolovou.“
„Ale Stařenko… Gyto…“ začala Magráta.
„Hmm?“
„Víš… to všechno… ty věci, které říkala, když jsme byly na cestě sem… bylo to takové nezúčastněné, chladné. Nemyslíš? Žádná splněná přání, žádná magie na pomoc lidem, žádné kouzelné ohně — a pak šla a všechno to udělala! Co si o tom mám myslet?“
„Jo tohle,“ usmála se Stařenka. „To všechno záleží na tom, jak to myslíš všeobecně a konkrétně, rozumíš?“
„Ne. Nerozumím,“ řekla Magráta a natáhla se na postel.
„To znamená, že když Esme používá pojmy jako ‚každý‘, a ‚nikdo‘, nemyslí tím sebe.“
„Ale…, když se nad tím tak zamyslíš… není to strašné?“
„To je čarodějnictví. Občas je potřeba dojít až do konce. Ať už je jakýkoliv. A teď… spi.“
Magráta byla příliš unavená, než aby se zmohla na odpor. Natáhla se a v několika minutách se pokojem rozlehlo tichoučké pochrupování.
Stařenka chvíli mlčky seděla, pokuřovala svou dýmku a upírala oči na stěnu.
Pak vstala a otevřela dveře do vedlejšího pokoje. Paní Gogolová, sedící na stoličce u lůžka, zvedla hlavu.
„Běžte a taky si chvíli zdřímněte,“ řekla Stařenka. „Já u ní teď zůstanu.“
„Něco s ní není v pořádku,“ řekla paní Gogolová. „Ruce už jsou dobré, jenže se pořád neprobouzí.“
„S Esme je to všechno otázka vědomí,“ odpověděla jí Stařenka.
„Mohla bych vytvořit nějaké nové bohy a přinutit všechny široko daleko, aby na ně věřili a přivedli ji zpět, co vy na to?“ nadhodila paní Gogolová. Stařenka zavrtěla hlavou.
„Nemyslím, že by si Esme přála něco takového. Ona na bohy nijak zvlášť netrpí. Myslí si, že je to plýtvání prostorem.“
„A co kdybych uvařila hezkou dávku gumba? Lidé jsou ochotni přijít i z velké dálky, aby ho ochutnali.“
„To je lepší,“ přikývla Stařenka. „Každá pomoc, dobrá pomoc, říkám já. Postaráte se o to? Ten rum tady nechtě.“
Když za sebou vúdú dáma zavřela dveře, Stařenka chvíli pokuřovala dýmku a zamyšleně upíjela rum. Pohled přitom nespouštěla z nehybného těla na posteli.
Nakonec se naklonila k Bábi Zlopočasné a zašeptala jí do ucha:
„Nechceš přece prohrát, že ne?“
Bábi Zlopočasná se rozhlédla po mnohovrstvitém, stříbřitém světě.
„Kde to jsem?“
V ZRCADLE.
„Jsem mrtvá?“
ODPOVĚĎ NA TUHLE OTÁZKU, řekl Smrt’, JE NĚKDE MEZI ANO A NE.
Esme se otočila a současně s ní se otočily biliony dalších postav.
„Kdy se dostanu ven?“
AŽ NAJDEŠ TO PRAVÉ ZRCADLO.
„Je v tom nějaký chyták?“
ne.
Bábi se podívala sama na sebe.
„Tohle je to pravé,“ odpověděla.
Příběhy prostě touží po šťastných koncích. Kašlou na to, kdo šťastně skončí.
Drahý Jasoni a citera,
tak užvá tady v Genově končíme, ale já se naučila od pí Gogolové tu její zombijáckou medocínu a taky mi dála repec repes řekla, jak udát bananana dejjikry a taky mi věnovala prasentem takovou vjec, jmenuje se to ba-ne-jo, to budeš čoumět, na to se dělá muzika. Ona je jednostak docela slušná člověk, dyž si ji ale jedna drží na oku. Vypadá to, že se nám podařilo přivézt Esme zpátky, ale nevím, nevím, chová se ňák divně a vůbec nějako ona sama normájlně, takže s ni nespušťám voko, to jako kdyby chtěla Líza ze zrcadla udát ňákou pesčovinu. Ale je to s ní krápět lepcí, páč dyž se proboudila, vypučila si od Magráty tu její chůlku, pak ňákej čásek kroutila těma prstýnkama, co sou kolem ní a potom promněnila noční vázu v kytici. Magráta řekla, že ona nikdy nemohla přinutit tu chůlku, aby udala něco takovýho a Esme řekla, že bodeť, páč marnila kolik časůch na to, aby si přála pitomousti, místo aby přemejšlovala, jak to zařitit, aby makala. Teda já jenom říkám, jaký je štístko, že Esme nedostála takovou chůlku, dyž byla mládci. To by byla Líza dybys porovnal proti Esme jako pic-nic. Taky přikládám malovanej chřbitov a koukni, jak sou lidi pochřbění nad zemí, páč zem je tak vlchká, že tady nikdo nestojí vo to, aby byl jedním vrznutím mrtvěj a eště utopenej. Říká se přej, že cestouvání rozšiřuje opsory mysli, já si myslím, že já bych si svou mysl teďkom mochla klíďo píďo vytáhnout ušima a uvázat pod bradou na uzla, všechno nejhepčí, MAMI.
V té době paní Gogolová, vúdú čarodějka, natáhla starý frak zpět na jeho dřevěný stojan, na vrchol svislého kůlu nasadila cylindr a k jednomu konci příčného břevna připevnila kouskem drátu hůlku.